Drobné dárky a šití pro charitu

vánoční sada pro sestřenici Ester

Každý podzim šiju drobné věci pro různé dobročinné akce i jako dárky, proto je nemohu ukazovat dříve, než jsou věci na místě určení, nebo je příjemce pozná alespoň virtuálně.

Tradičně jsem ušila dvě tašky pro Kašparovo taškaření. Vzhledem ke koronavirovým omezením jsem je ještě neodeslala, protože jsem dlouho nevěděla, jak to s taškařením bude. Teď už vím, že proběhne na jaře, tak tašky pošlu až po Vánocích, nemá smysl teď jimi zatěžovat poštu.

Další taška směřovala na dobročinnou akci a ta poslední mi zbyla pro strýčka Příhodu. Nebo pro mně?

105 PLUS: Moje zahrada v roce 2020

 

Únor na zahradě

26.11.2020

Je skoro neuvěřitelné, že se blíží konec listopadu, že pomalu bude končit celý ten zvláštní rok 2020, do kterého jsem nejen já vkládala mnoho naděje. Protože jaký jiný než významně dobrý by měl být rok s tak hladkými, symetricky uspořádanými číslicemi v názvu? Ovšem jako mnohdy jindy se ukazuje, že zdání klame. Rok 2020 určitě bude na hodnocení těžkým oříškem, protože je tak nejednoznačný. Pandemie koronaviru se po celém světě pohybuje ve vlnách, přibývá mrtvých a ekonomické ztráty rostou, na druhou stranu snížení výroby a dopravy na celém světě dokázalo snížit emise, vzduch se alespoň dočasně vyčistil. Mnoho lidí mělo možnost poznat a ocenit hodnotu volného času i rodiny, přibylo domácích mazlíčků i obdělávaných záhonů, protože lidé se víc začali věnovat svým zahradám, začali objevovat jejich význam a jejich cenu. Někteří na ně možná zapomenou v okamžiku, kdy opět bude možné volně a bezpečně cestovat po světě, ale určitě nebude málo těch, které k sobě zahrada připoutala navždy. Touhu dotýkat se voňavé půdy máme prostě v genech, ačkoli to i dlouhá desetiletí nemusí být znát.

105PLUS: Uklizeno!

Ráda bych takto radostně vykřikla, leč nemohu. Okna jsem myla naposledy někdy v létě a velký úklid, zahrnující probrání všech zásuvek, skříní s oblečením, zásob potravin i drogerie, mám stále před sebou. Samozřejmě, v přiměřených intervalech běžně vytírám a Vašek vysává, omývám linku i koupelnu a tak dále, ovšem ono kýžené „Uklizeno!“ to tedy není.

105 PLUS: Svatomartinská husa

(Za téma této stopětky je třeba poděkovat Blaňuli Jezevčíkové, které nejrychleji zareagovala na mou podvečerní prosbu o téma, již jsem vyslala na facebooku.)

na svatého Martina červená se malina

Mé zkušenosti s husami sahají do doby, kdy jsem byla ještě malé dítě. Pozemek kolem domu babičky mečové byl z jedné delší strany ohraničen polem, náležícím státnímu statku, druhou delší stranu tvořil potok. Na kratší straně dále od domu bylo babiččino políčko a dále divoká louka s nálety. Pozemek blízko domu pak ohraničovala šotolinová cesta, která byla málo frekventovaná, protože babiččin dům byl téměř na samotě. Žádný plot ani pes u domu nebyl třeba, protože pokud po cestě někdo přece jenom šel, provázely ho po celé délce pozemku syčící a kejhající husy.

Deka pro Báju (DL xxx)

Původně jsem se hlásila na ušití ještě jedné deky z lásky pro Domov Lila, ale všechny deky už byly zamluvené. Tak mi Dáša Hulmáková, zakladatelka zapsaného spolku Deky z lásky a jeho dobrá duše, nabídla ještě nevypsanou deku pro malou Báju. 

Napsala mi: Chtěla jsem se Tě zeptat, jestli bys místo deky pro Lila byla ochotná ušít deku pro dvouletou holčičku Barušku. Od narození má praktickou slepotu, reaguje pouze na ostrá světla. Sice tu mám obrázky od Haniny ze Svobody nad Úpou, která dělá krásné háčkované motivy naaplikované na podkladovou látku, ale myslím si, že by bylo lepší, kdyby celou deku ušila jedna švadlenka (nebo kamarádky spolu…) V žádosti není vůbec žádné omezení, maminka si napsala jen o růžovou barvu, píše, že Baruška má ráda hudbu, ale jinak nic vyloženě oblíbeného. Na dece by bylo jméno Bája. Má staršího brášku Radimka (6 let), který má rád lego a avengers.

105 PLUS: Tak trochu divní

Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem psala o jedné ze svých úchylek. Nemám teď na mysli svou hlubokou fóbii z nedostatku toaletního papíru, která má kořeny hluboko v čase, kdy u nás panoval socialismus, a která mě nutí mít doma alespoň deset, lépe však dvacet roliček oblíbeného toaletního papíru. To je úchylka celkem běžná, jak jsem zjistila z následné diskuse pod stopětkou. Má ji spousta mých vrstevnic a vrstevníků, protože vzpomínka na tvrdé řezané toaletní papíry, pokud tedy toaletní papír zrovna k dostání byl, či na nařezanou tiskovinu, pokud zrovna k dostání nebyl; je v nás nesmazatelně vryta. Úchylka, kterou jsem před pár lety zmiňovala, je mnohem vzácnější. Zdá se, mohu-li soudit podle ohlasů v diskusi, že jí trpím jen já sama.

Kostky a pexeso pro Toníčka

 

Toníček je můj nejmladší vnouček a má ode mě nejvíc ušitých věcí a hraček ze všech vnoučat, protože se narodil v době, kdy už jsem doma a mám čas a chuť si hrát. Ještě v době, kdy nebyl na světě a měl pracovní jméno Vendelín, jsem mu ušila deku, hnízdečko a muchláčka.

105 PLUS: Časoví optimisté a úskalí prolínání paralelních světů

Co se týče mě, jednoznačně se řadím k časovým optimistům. To jsou lidé, kteří velice dobře vědí, že i jen pouhé dvě minuty jsou dlouhý časový úsek – no schválně, zkuste mluvit spatra dvě minuty třeba k novomanželům nebo si vzpomeňte na dlouhé vteřiny před zavřenou toaletou, a proto věří, že před odjezdem na letiště nebo na důležitý pracovní pohovor zvládnou ještě napsat sonet a/nebo vycídit zrcadlo a kohoutky v koupelně. Časoví optimisté jsou ti lidé, kteří předpokládají, že ve vymezeném časovém úseku dokážou udělat tím víc věcí, o co jich předtím udělali méně, protože dlouze prokrastinovali.

105 PLUS: Pozvání na palubu, aneb Zvířetníci sobě

Vzpomínkový i náborový článek, který není stopětkou. Nebo možná tak trochu je.

Motivací k napsání tohoto článku bylo hned několik.  A navíc jsem zřejmě toto téma v sobě nosila hodně dlouho. Tak dlouho, že snad už mám v sobě skoro všechno zpracované a od všeho mám odstup. Snad, skoro. Moc se o to snažím a doufám, že se mi ho podaří uchovat, protože chci a musím vyprávět o tom, jak se hospůdka změnila v palubu lodi, a taky o tom, že každá loď mimo kapitána potřebuje svou posádku. Když tu posádku chci na palubu lodi pozvat.

Deka z lásky pro Domov Lila

Tohle první deka, kterou jsem prostřednictvím dobročinného spolku Deky z lásky nešila pro konkrétní dítě, ale pro domov Lila, který se stará o děti s DMO. 

Přesto pro mě nakonec nezůstalo ono dítě anonymní, protože od domova mi přišel děkovný dopis s informací, že mou deku dostala Hedvička a že z ní má radost.

Ona vůbec tato deka je moc zajímavá, protože je to deka s příběhem.

Před pár lety, to jsem ještě byla v Praze a jezdila občas do patchworkového klubu, vedeného Markétou Zenklovou a Hanou Martínkovou. A právě ta druhá jmenovaná mi věnovala pro Deky z lásky sadu krásných mořských bloků. Sada byla tak úžasná, že Dáša Hulmáková, která Deky z lásky vede, neměla to srdce ji rozdělit. A za několik let se nevyskytl požadavek na deku s mořskými motivy právě tak velkou, aby se na ni bloky vešly všechny.

Quilt Snění o vodě, kolekce Kořeny, cyklus Moje sestra Magdalena

Jsou to skoro přesně dva roky, co jsem se o tomto quiltu poprvé zmínila, a už tehdy jsem psala, že na něm pracuju dlouho. Dokonce jsem ho v roce 2018 vystavila ve Vlašimi, přesto jsem měla stále pocit, že je nedokončený. Našila jsem ho na jiné pozadí a to jsem pak letos v létě celé ručně prošila. Nevím jistě, zda ho už považuji za dokončený. Možná. Snad.

Původně jsem ho nazvala Snění o vodě, protože rok 2018 byl hodně horký a suchý. Časem jsem ho překřtila na Čekání na déšť, abych se nakonec vrátila k původnímu názvu. Je mnohoznačnější a lépe vyjadřuje mé pocity, se kterými jsem ho vytvářela.

105 PLUS: Jedničky a nuly

Musím přiznat, že tentokrát mě nadpis dost potrápil. „Těžké volby“ se mi v této době zdály příliš zavádějící a „Ano či ne“ rovněž. Pak mě napadlo, že „ano či ne“ je vlastně člověčím binárním kódem, stejně jako jsou jedničky a nuly binárním kódem počítačovým. Ačkoli programování ani za mák nerozumím, drze jsem si jedničky a nuly do názvu propůjčila, i když kolem a kolem vzato, je to opět název mnohoznačný.

Proč ale vůbec mám potřebu zamýšlet se nad našimi volbami, nad rozhodováním, zda ano, či ne? Je to proto, že jsem během minulého týdne shodou okolností mluvila se třemi různými lidmi o jejich problémech a navrch jsem si připomněla své rozhodování před více než (teprve?) třemi roky a mám toho plnou hlavu.

105 PLUS: Zahrada sdílená

Ač k tomu možná titulek navádí, řeč nebude o zahradách komunitních, byť je považuji za chvályhodný počin i za zajímavý sociologický experiment, nýbrž o zahradách, které jsem v posledních letech považovala za své.

U té panelákové, která začala vznikat tuším v roce 2001, to ovšem bylo od začátku sporné, protože zahrada se z původního jednoho záhonu pod balkónem během let plíživě rozšířila po celé ploše před vchodem do panelového domu. Což byl u neprivatizovaného domu zcela nepochybně veřejný prostor. Ale ostatní nájemníci ochotně respektovali fakt, že jsem si vzala údržbu venkovních ploch na svá bedra, a obyvatelé sídliště i kolemjdoucí většinou ctili mé vydržené právo a zahradu nechávali na pokoji, případně mi ji dokonce pochvalovali.

Magdalena u hrobu, kolekce Kořeny, cyklus Moje sestra Magdalena

Naše soudobá euroatlantská civilizace má své kořeny v antice, židovství i v křesťanství. Jednoduše se to řekne, ale jak to ztvárnit v quiltu, to už je oříšek. Naštěstí mnohem lépe než nějaké logické uvažování mi zafungovaly volné asociace a téma i zpracování quiltu se na jejich konci objevilo zcela jasně. Pokusím se teď ten bleskový sled úvah zrekonstruovat.

Před pár lety na PPM tuším firma Brother předváděla digitální tisk fotografie na látku. Mohli jste si přinést vlastní fotografii, najít si nějakou z jejich počítače, nebo jste si mohli vybrat některý z již hotových tisků ve formátu A3. Zvolila jsem všechny tři možnosti a z hotových tisků jsme si mimo jiné vybrala obrázek kůry červené borovice. Protože, jak jsem říkala Markétce, když se otočí vzhůru nohama, vidím tam plačící Magdalenu.

Quilt Propojeni, kolekce Kořeny

 

Při doplňování blogu narážím opakovaně na pár nedostatků. Jednak není úplně snadné vyvolat si všechny pocity, které provázely tvorbo toho či onoho quiltu. A hlavně mi chybí pořádné fotky. Jak už jsem zmiňovala jinde, oznámení, že PPM je zrušeno, přišlo ve chvíli, kdy jsem se chystala na quilty našít tunely na zavěšení a jmenovky. Následně jsem chtěla všechny quilty vyfotit a připravit si sem na blog povídání tak, abych mohla po PPM quilty odtajnit. 

K ničemu z toho ovšem ještě nedošlo. Včetně tunelů a jmenovek, které se chystám našít... no co nejdříve.

Proto se teď musím spokojit s fotkou, kterou jsem tehdy dělala narychlo za šera pro Janu Štěrbovou do katalogu vystavovatelů. Pokoušela jsem se pak upravit barvy fotky, ale moc se mi to nepovedlo. Ve skutečnosti má quilt barvy tlumenější.

Quilt Ve stínu lva, kolekce Kořeny

 

Quilt ve Ve stínu lva vlastně vznikl sám od sebe. Měla jsem už od roku 2017 kousek nabarveného plátna. Vznikl, když jsme v rámci pravidelného letního "šicího tábora" u mé kamarádky Markétky experimentovaly s barvením přírodním i s malbou a tisky akrylovými barvami. Na tento kousek látky jsem používala hodně stříbrný a zlatý akryl a několik šablon. Vzniklo něco, o čem jsem si myslela, že nikdy na nic nepoužiju. Když jsem ale objevila kresbu jehlou na akrylovém podkladu, začala jsem se zaobírat myšlenkou, že na pozadí vykreslím čtyři obrázky, protože použité šablony podklad rozdělovaly do čtyř sektorů.

Tři zahrady a Eden, kolekce Kořeny

Textilní obraz Tři zahrady a Eden z kolekce Kořeny, vytvářené pro 14. PPM 2020, začal vznikat v zimě 2019/2020. Na začátku bylo jen pár kousků přírodně barvených kusů látky a pár především hedvábných ústřižků. A vzpomínka na tři zahrady, ve kterých jsem trávila část svého dětství a o kterých jsem před časem psala v rámci vzpomínkového cyklu Blues ukřižovaného města.

Jedná o textilní dílo, které je z mé prozatímní tvorby asi nejvíce vzdáleno klasickému art quiltu, jak bývá definován v zadání pro soutěže v rámci PPM. I když při troše dobré vůle by se snad dalo uznat, že se alespoň místy jedná o tři vrstvy spojené prošíváním, tedy o quilt.

Koncert Maoka, aneb mimořádný zážitek z Brna doma v křesle

Minulý čtvrtek jsem měla mimořádnou příležitost zúčastnit se na dálku koncertu Maoka (vlastním jménem Martin Tesák), který dne 24. září pořádala Cesta inspirace v krásném prostředí Červeného kostela v Brně.

S Maokovou hudbou jsem se před pár lety seznámila právě prostřednictvím Cesty inspirace, lépe řečeno prostřednictvím Irenky Vejmelkové a Klárky Jelínkové, které  jsou duší i tělem Cesty inspirace a jako takové jsou neúnavnými organizátorkami zajímavých a povznášejících hudebních a tanečních akcí.

Píšu, že jsem se seznámila, ale jednalo se spíš o letmou známost na dálku, především prostřednictvím nahrávek na You Tube. Několikrát jsem se na Mokův koncert chystala, dokonce jsem i měla lístky, ale pokaždé mi do toho bohužel něco přišlo.

105 PLUS: Co za to?

 

Po rezignaci ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha jsem napsala na svůj facebook (zkráceno): „Přes všechny dílčí výhrady, které jsem kdy měla, musím napsat, že Adam byl dobrý ministr zdravotnictví, asi nejlepší, jakého jsme kdy měli. Jeho vize byla dobrá, bohužel přeměna zdravotnictví v lépe fungující systém narazila na dvě překážky. Koronavirus a Babiše, který Adama podporoval pouze do té doby, než Adamovy záměry začaly demaskovat Babišovy lži a začaly být v rozporu s jeho manipulacemi námi, občany. Adama k rezignaci nedonutil koronavirus, ale to, že mu Babiš opakovaně znemožnil dělat kroky, které Adam považoval za správné v zájmu našeho zdraví.“

105 PLUS: Až po uši. Nebo snad Za uši!?

„Tak nám začala druhá vlna koronavirové epidemie,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. „Nebo možná je to tak, že ta první nikdy neskončila,“ dodala poctivě na rozdíl od naší vlády, která se snaží neříkat nic a jen doufá, že když zavře oči, zastaví tím čas až do podzimních voleb. Vládní postoj a její ne/činnost na všech možných platformách už ovšem probírá tolik erudovaných lidí, že se mi k tomu ani nechce nic dalšího psát.

105 PLUS: Čemeřice

Letos na jaře jsem se rozhodla, že se přestaneme tvářit, že přecházíme přes vodu, když ve skutečnosti chodíme mezi malým jezírkem a větším maltovníkem po mostku položeném na zemi, a že našim třem karáskům pořídíme pořádné jezírko. Nejdřív jsem chtěla vybudovat malý, maličký fóliový rybníček, s pěknou pobřežní zónou, vlídnou k žabkám i žíznivým ptákům a ostatním živočichům, ale kamarádka mi připomněla, že má zahrada oplývá krtky i hraboši, kteří stávající rybníček i mostek už několikrát podkutali. Představa pracně instalované fólie, protržené pracovitými podzemníky, mě nasměrovala opět k plastovému jezírku.

Projekt Pražské Jezulátko

Před dvěma roky vyhlásila má šicí přítelkyně a textilní výtvarnice Lada Charvátová zajímavý mezinárodní projekt, který měl mít svou premiéru na 14. PPM v roce 2020. Svůj projekt nazvala Pražské Jezulátko a uvedla:

"V době, kdy přibývá nevraživost a nesnášenlivost, hrubost a drancování přírody, je nutné posilovat úctu a pokoru jako obecné principy života. Nezáleží na našem vyznání, na místě, kde žijeme, nezáleží ani na jazyku, kterým mluvíme. Vzájemné rozdíly nás mohou obohacovat.

Pražské Jezulátko  vnímám jako zvláštnost – raritu, kterou má naše země a která je známa i za našimi hranicemi. V každém z nás je malé dítě, které je třeba opatrovat, sdílená ženská energie má velkou sílu. Jezulátko může být vnímáno jako symbol, jeho abstraktní vizualizace třeba i jako archetypální symbol (- pohled na korunku shora – kruh…).

105 PLUS: Krutonky. A tečka.

Donesla jsem vnoučatům hráškovou polévku a krutonky. Vzápětí se dvě ze tří dětí předškolního věku (ano, sourozenci) začaly hlasitě přít o to, kdo z nich si krutonky nandá jako první. Když už to začalo vypadat, že se o ně porvou, poučila jsem je, že gentleman galantně nabídne dámě krutonky jako první, neboť dáma má vždycky přednost. Mladý gentleman se na mě sice po lvím způsobu zaškaredil, ale přenechal misku své vítězoslavně se tvářící kozoroží sestře.

Quilt Babiččin dům, kolekce Kořeny

quilt Babiččin dům, stvořený
z lásky, ústřižků látek i vzpomínek

Téma naší příští kolekce, kterou jsme jako uskupení Na okraji připravovaly na 14. PPM 2020, jsou Kořeny. Vybraly jsme si ho s Markétkou, protože slovo kořeny je mnohovýznamné a nabízí se tedy mnoho možností, jak téma uchopit a zpracovat.

V září roku 2019 jsem odjela na týden do Miličína, abych se postarala o kočky a pejska své sestřenice po dobu její dovolené. Kdybych napsala, že jsem jela do domu své babičky, nebylo by to zcela přesné, protože sestřenice dům před lety velice hezky a citlivě zrekonstruovala. Ale přízemí zůstalo zachováno. Všechny ty silné staleté kamenné zdi bývalé zámecké kaple, krásná klenba, která byla kdysi částečně zakrytá, a hlavně zůstal zachován genius loci, jaký jsem tu od dětství vnímala.

Šila-li jsem, či nešila-li jsem?

8. března 2020, příprava na PPM 2020.
Za dva dny už byla výstava zrušena.

Na mém blogu nechyběly za poslední měsíce jen texty, ale také quilty. Poslední art quilt, kterým byla konvergence Letní slunovrat, jsem došila někdy před rokem a na blog vystavila v listopadu 2019.

Dlouhé odmlčení ale neznamenalo, že bych nešila. Naopak! Věnovala jsem se vytváření quiltů do kolekce Kořeny, kterou jsem chtěla představit na Prague Patchwork Meeting (PPM) v dubnu 2020.

105 PLUS: Wabi-sabi, teď a tady

detail fošny na lavičce 
u dřevěného bludiště v Cerhenicích

Není to vždy jednoduché, ale většinou se mi daří víceméně nenápadně kamuflovat skutečnost, že jsem byla hodně dlouho zamrzlá v čase, následkem čehož jsem v mnoha oblastech života zaostalá. A to ne snad pouze momentálně, ale přímo monumentálně. Naštěstí v dnešní době je poměrně jednoduché si o něčem rychle něco zjistit, spousta informací se dá vygúglit a nasměrovat se, kde a jak je možné se toho o věci dozvědět víc.

105 PLUS: Zahradnické záhady

růže, která někdy voní a jindy ne

20.8.2020

I když v hloubi duše nepochybně prahnu po roztříděném, uspořádaném a přehledném světě, což dosvědčují mé občasné pokusy utřídit fotky papírové i elektronické, složky v počítači v prohlížeči, skříně, skříňky, zásuvky i šuplíčky, ve skutečnosti nejsem schopná jakékoli systematičnosti. Mé pokusy vést si deník nebo si zapisovat své ranní či večerní myšlenky do krásného nového sešitu skončily vždy po několika dnech čím dál útržkovitějších zápisů. Nedokážu si ani zapisovat ranní teplotu venku a svou váhu; tu především nejsem schopná, nebo spíš ochotná denně zjišťovat. Ostatně, člověk by mě den začínat s veselou myslí, že.

105 PLUS: V radosti

Bertík na šplhadle „v cedníku“, 
foto z února 2019

13.8.2020

Před pár dny jsem musela nechat odejít svého třináctiletého kocourka Bertíka. Letos na jaře mu byla diagnostikována cukrovka, a i když se nám na začátku prázdnin podařilo pěti jednotkami caninsulinu, aplikovanými dvakrát denně, dostat cukr téměř do normy, mně bylo zřejmé, že se jeho stav začíná pomalu zhoršovat. Veterinářka na to zpočátku koukala jinak, chtěla to ještě dál zkoušet, ale jak už jsem napsala jinde, výsledky jsou jedna věc a to, jak se kocourek změnil, je věc mnohem důležitější. Už ztratil radost ze života a já jsem vnímala silně, že i když má veškerou péči, přestává se cítit se ve svém těle dobře. Nakonec Bertík vylezl z přepravky, veterinářka si ho prohlédla, poslechla srdce a dala mi za pravdu.

105 PLUS: Rajčata, aneb Pěstitelské zkušenosti děvčete z paneláku

částečně průhledný motýl

6.8.2020

Žijeme od konce roku 2017 v úrodném a teplém polabském pásu, sousedé ob zahrádku jsou velcí pěstitelé a naši přátelé žijící poblíž také, a tak bylo od začátku zřejmé, že na naší malé zahradě musí mít své místo i zelenina a nějaké to drobné ovoce. Výsadbu ovocných stromů jsem prozřetelně zamítla po zohlednění velikosti, tvaru a orientaci zahrady a s přihlédnutím k nutnosti stromy nejen prořezávat, ale také chránit proti počasí i různým chorobám a ovoce pak proti mnohým nadšeným konzumentům z živočišné říše. Naopak jsem se nechala zlomit nostalgicky snivým básněním Vaška o dědečkových rybízech a angreštech a o křehkých mrkvích a ředkvičkách vytažených ze záhonu a konzumovaných hned na místě po lehkém opláchnutí v sudu s dešťovou vodou.

105 PLUS: O Oškobrhu

za plotem pod Oškobrhem

30.7.2020

Dominantou našeho placatého kraje jsou dva vrchy, Chotuc a Oškobrh. Ten první se tyčí do výšky 254 m a ten druhý dokonce dosahuje 284 m. Někomu se to může zdát málo, ale když bydlíte v obci, která se nachází ve výšce 188 metrů nad mořem, tak to prostě vysoké kopce jsou. A nejsou to jen tak ledajaké kopce, jedná se o vrchy svědecké. Někdy se o nich mluví jen jako o „svědcích“.

105 PLUS: Pět poupat

nadějné poupě pivoňky

23.7.2020

Před několika lety jsem pozdě na podzim narazila v OBI na dvě japonské křovité pivoňky, které byly nabízeny ve výprodeji s velkou slevou. Byly to takové chudinky bez označení, skoro na vyhození, tak jsem si řekla, že to s nimi na mé tehdejší panelákové zahrádce zkusím. Jedna z nich nepřežila první zimu, ale ta druhá prokázala značnou životaschopnost, která ji ostatně provází dodnes.

Dlouhá odmlka, aneb pět měsíců tak trochu v mlze

(Upozornění:  je to dlouhé, spíš smutné psaní, a je bez obrázků)

Když jsem se teď konečně po dlouhé době odhodlala k psaní na blog, našla jsem koncept z 30. června. Ovšem říkat tomu koncept je trochu nadnesené, jednalo se jen o uložený nadpis s názvem Pět poupat. To téma jsem mezitím zpracovala ve 105 Plus, tedy v malých fejetonech či zamyšleních, ke kterým jsem se po víc než roce koncem července na Zvířetníku vrátila. Kdo by chtěl vědět o „stopětkách“ něco více, nebo si je chtěl připomenout, ty starší najde zde. A ty letošní postupně doplním sem na blog.

O rouškách bez roušky (Z doby koronavirové)

konečně čistá voda!

A doufám nejen o nich, i když jimi musím začít. Minulou středu jsem si v duchu malovala, že ušiju nějaké roušky pro obec a pro sebe, protože skoro žádnou nemám, hezky v klídku, mezi psaním, prací na zahradě a dokončováním quiltů z kolekce Kořeny. A pak se mi uprostřed týdne během dvou hodin sešly prosby a požadavky na nějakých sedmdesát či osmdesát roušek. Něco do pátku a zbytek do neděle. Pro někoho to je možná směšný počet, ale já si vyrábím tkanice pomocí žehličky a špendlíku a občas mi záda nebo oči nedovolí pokračovat.

Při šití jsem občas jukla na internet a občas si poslechla zprávy. V hlavě se mi hemžila témata, o kterých by se dalo psát, kdyby na to byl čas. Jak se mi ovšem obvykle stává, myšlenky prošly, aniž by po sobě zanechaly stopu. Vždycky mě zlobí, když třeba v autě, při úklidu či při práci na zahradě napíšu v duchu článek, plný jiskřivých formulací a hlubokých myšlenek, a pak si u stolu nemůžu ani vzpomenout, o čem to vlastně bylo. Nebo si i po pár dnech vzpomenu, ale už je to celé vyčichlé. Ale roušky jsou už takovým evergreenem, že se o nich dá ještě pořád psát. Roušky jsou totiž stále potřeba, roušky jsou nařízené a roušky stále nejsou.

Svoboda v nesvobodě (Z doby koronavirové)

Od pondělí jako by uběhl snad celý měsíc. Když jsem byla na nákupu v pondělí, byla jsem jediná v roušce. Když jsem se vydala do města ve čtvrtek, nepotkala jsem bez roušky nikoho. Nevím, jak to vypadalo ve středu, kdy roušky na veřejnosti ještě nebyly povinné, a nevím, jak to vypadá jinde, ale v Nymburku to bylo na velkou pochvalu.

Asi by pohled na orouškovaný svět byl poněkud depresivní, kdyby většina roušek nebyla barevných, doma šitých. Protože ty jednorázové k dispozici nejsou, šije roušky snad každá švadlenka, kterou (minimálně virtuálně) znám. Taky jsem poslední dny věnovala řezání látek, sežehlování tkanic a šití roušek pro rodinu i podle zadání. Ty poslední jsem včera došívala se zatnutými zuby, protože toho prostě bylo dost a odnesla to záda. Tak jsem odpoledne trochu pracovala na zahradě, dotahovala jsem nedávno vytvořený čarověníkový kopeček. Konečně mi v uplynulých dnech přišly všechny keříky a stromečky, objednané už v zimě, a tak jsem si mohla hrát, mohla jsem vylepšovat zahradu k obrazu svému.

Poprvé v masce (Z doby koronavirové)

Protože jsem trochu zaspala dobu, chtěla jsem se zeptat v lékárně, jestli nemají jednorázové rukavice, desinfekční gel na ruce a Paralen. Protože to první nám dochází a to další nemáme vůbec. Taky jsme snědli všechen chleba, česnek, cibuli a jablka. Prostě nákup byl nutný. A bez mučení přiznám, že mě i zajímalo, jak to vypadá venku. Tím !venku" je míněno v jednom z nejbližších měst, protože venku u nás na malé vesničce to vypadá pořád stejně krásně. A stále ještě jsme tu bez obchodu,tedy zásadního kontaktního místa, i když už tu máme obecní hospodu, kadeřnictví a manikúru. Volba padla na Poděbrady, na jejichž okraji se nachází Tesco, kde je i lékárna, a také tam je několik dalších obchodů, mezi nimi drogerie DM.

Večer jsem se na to vyzbrojila. Našila jsem z husté sypkoviny pár roušek, ráno připravila jednorázové rukavice a mikroténový pytlík, do kterého pak masku odložím, a vyrazila.

Světlo uvnitř

Zatím si stále ještě spousta lidí myslí, že je to mnoho povyku pro nic. Že některá opatření jsou zbytečná či alespoň předčasná a že to celé je omezování našich svobod. A jsou jiní, kteří se domnívají, že je to celé účelovka. 

Když se podívám na Itálii, která je nám civilizačně blíže než Čína, když se podívám na videa, která na facebooku sdílí zejména Češky žijící dlouhodobě v Itálii, když se podívám na šíření koronaviru po celém světě, myslím si, že opatření naší vlády jsou rozumná. Teď jde jen o to, abychom si všichni uvědomili, že děti a studenti nemají prázdniny proto, aby se navštěvovali a společně někam vyráželi, a že když zavřou hospody, není rozumné si udělat privátní mejdan. Určitá omezení bychom měli přijmout v pudu sebezáchovy a z lásky k našim bližním. Přijdou mnohem horší věci, které budeme muset překonat, než jen nemoct jít do kina nebo na fotbal, protože celkové dopady pandemie pocítíme všichni.

Tak nám zavřeli výstavu

Tak nám zavřeli výstavu, povídám Vaškovi v autě poté, co jsem se podívala na zprávy v telefonu. Kerou, paní Müllerová, neodolal milovník Švejka, já znám dvě. PPM, o které doma pořád mluvíš, a výstavu hraček v Benátkách. Nezavirovanou nad Jizerou.

Zasmáli jsme oba, trochu stísněně. Protože zas taková legrace to není. Jak se zdá, koronavirus posiluje nejen co do kvantity, ale i co do kvality, a kdo ví, jaké překvapení nám ještě může uchystat. Může se náhle ztratit. A může být hůř.

Nová příjmení

masopust v Miličíně

Jeli jsme za Toníčkem a klábosili o všem možném. Vašek sledoval provoz na silnici, já všechno ostatní vůkol, a jako obvykle jsem se snažila podělit se s ním o své dojmy. 

Zase jeden "nesvítil", okomentovala jsem jedno z mnoha aut, které mělo za snížené viditelnosti rozsvíceny vepředu jakési neduživé světlušky, jímž se eufemisticky říká "denní světla", zatímco vzadu těm autům nesvítí vůbec nic.

Pruhovaný týden

Nenechte se zmást obrázkem, na němž jsou textilní hračky pro vnoučka Toníčka, který se narodil na samém sklonku loňského roku a na kterého jsme se jeli včera podívat. Mé zamyšlení se vůbec netýká šití z puntíkatých, pruhovaných  či jinak vzorovaných látek.

Když se ale ohlížím za uplynulým týdnem, tak mě jiné pojmenování nenapadá.

Bosou nohou... chladem...

Písničkou Bosou nohou žárem od kapely České srdce obvykle začíná firewalking, který pořádá a vede Ivo Janeček. Už jsem s ním přes uhlíky přešla několikrát a už jsem také několikrát psala, jak radostný, očistný a posilující zážitek to pro mě vždycky je. Od samého počátku jsem přes žhavé uhlí přecházela s důvěrou ne snad jen v sebe či Iva, ale především s důvěrou ve vyšší řád věci, a pokaždé je pro mě ten přechod hlubokým potvrzením jakési pradávné smlouvy, kterou lidé uzavřeli s ohněm, vzduchem, vodou a zemí. Je to potvrzení a hlavně oslava oné smlouvy, protože dokud trvají tyto tyto živly a materie, budeme trvat i my.

Součástí víkendových akcí s Ivem je i ranní súfijské cvičení, kterému se říká různě. Nejčastěji asi Tanec čtyř směrů. Poprvé jsem byla na šamanském firewalkingu první zářijový víkend v roce 2016. Když jsem v sobotu ráno viděla, že se mnozí lidé na cvičení zouvají, tak úplně se mi do toho nechtělo.

Tak jsem tady s tím šitím...

Tak jsem tady s tím únorovým šitím, jak jsem slíbila minule. Ale když se probírám fotkami, vlastně nevím, co bych mohla ukázat. Ten blok se stylizovaným stromem pro Austrálii, sužovanou nedávno obřími požáry, jsem ve skutečnosti šila na konci ledna a dokonce jsem ho tady už ukazovala.. O dece z lásky pro Kubíčka jsem již také psala - zde. 

Nemám co ukázat, protože mimo psaní obecní kroniky, kterému jsem se věnovala hlavně v první půlce měsíce, jsem v únoru  většinu času věnovala práci na quiltu Tři zahrady a Eden. 

Únor jako by nebyl

Alespoň podle tohoto blogu jako by nebyl. Přitom únor byl pro mě jako obvykle nejdelším měsícem v roce; s tím nemá nic společného to, že tentokrát trval dvacet devět dnů. A letos to bylo ještě horší o to, že už v lednu a zkraje února bylo neobyčejné teplo. Skoro časné jaro.  Nebo alespoň předjaří. Lákalo mě to chodit často na zahradu a okukovat, co kde je, jestli to nechce ostříhat, jestli to roste a jestli je to na správném místě.

Deka pro Kubíčka (DL 403)

Loni to bylo poprvé, co jsem nedokázala ušít ani jednu deku deku z lásky. V létě jsem tu měla dlouho děti a pak jsem šila něco do dobročinné aukce, přehozy pro sestřenice a šest dětských dek do rodiny. Ufff! Takže jsem nakonec stihla se pouze k ušití deky přihlásit. Vybrala jsem si Kubíčka, který přišel na svět spolu se dvěma brášky, ale na rozdíl od nich měl od samého začátku závažné zdravotní potíže. Přestože Kubíček není zcela v pořádku a je navíc nevidomý, dokáže se krásně usmívat. A to mě opravdu dojalo a zaujalo. Že se my lidé dokážeme dokážeme na svět usmát, i když jsme úsměv a svět okolo sebe nikdy neviděli.

Pěkné plastické a 3D obrázky na deky mi přišly v půlce ledna a hotovou deku jsem fotila 7. února. Chtěla jsem, aby byla hodně barevná a taky aby tam bylo trochu černé. Protože bez té černé by ostatní barvy neměly možnost být tak radostné a zářivé.

Lednové ztišení

12. ledna v Tisé

Ještě docela nedávno byly pro mě první tři měsíce v roce velkým strašákem. Dělala se roční závěrka a připravovala jsem doklady na účetní audit, který u nás v práci probíhal o tři měsíce dříve, než musel. Několik let jsem v tom samém období ještě dávala dohromady cosi jako sborníky v rámci jednoho společenství a občas se do toho zamíchala deka z lásky a nějaký ten quilt na patchworkovou výstavu.