105PLUS: Uklizeno!

Ráda bych takto radostně vykřikla, leč nemohu. Okna jsem myla naposledy někdy v létě a velký úklid, zahrnující probrání všech zásuvek, skříní s oblečením, zásob potravin i drogerie, mám stále před sebou. Samozřejmě, v přiměřených intervalech běžně vytírám a Vašek vysává, omývám linku i koupelnu a tak dále, ovšem ono kýžené „Uklizeno!“ to tedy není.

105 PLUS: Svatomartinská husa

(Za téma této stopětky je třeba poděkovat Blaňuli Jezevčíkové, které nejrychleji zareagovala na mou podvečerní prosbu o téma, již jsem vyslala na facebooku.)

na svatého Martina červená se malina

Mé zkušenosti s husami sahají do doby, kdy jsem byla ještě malé dítě. Pozemek kolem domu babičky mečové byl z jedné delší strany ohraničen polem, náležícím státnímu statku, druhou delší stranu tvořil potok. Na kratší straně dále od domu bylo babiččino políčko a dále divoká louka s nálety. Pozemek blízko domu pak ohraničovala šotolinová cesta, která byla málo frekventovaná, protože babiččin dům byl téměř na samotě. Žádný plot ani pes u domu nebyl třeba, protože pokud po cestě někdo přece jenom šel, provázely ho po celé délce pozemku syčící a kejhající husy.

Deka pro Báju (DL xxx)

Původně jsem se hlásila na ušití ještě jedné deky z lásky pro Domov Lila, ale všechny deky už byly zamluvené. Tak mi Dáša Hulmáková, zakladatelka zapsaného spolku Deky z lásky a jeho dobrá duše, nabídla ještě nevypsanou deku pro malou Báju. 

Napsala mi: Chtěla jsem se Tě zeptat, jestli bys místo deky pro Lila byla ochotná ušít deku pro dvouletou holčičku Barušku. Od narození má praktickou slepotu, reaguje pouze na ostrá světla. Sice tu mám obrázky od Haniny ze Svobody nad Úpou, která dělá krásné háčkované motivy naaplikované na podkladovou látku, ale myslím si, že by bylo lepší, kdyby celou deku ušila jedna švadlenka (nebo kamarádky spolu…) V žádosti není vůbec žádné omezení, maminka si napsala jen o růžovou barvu, píše, že Baruška má ráda hudbu, ale jinak nic vyloženě oblíbeného. Na dece by bylo jméno Bája. Má staršího brášku Radimka (6 let), který má rád lego a avengers.

105 PLUS: Tak trochu divní

Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem psala o jedné ze svých úchylek. Nemám teď na mysli svou hlubokou fóbii z nedostatku toaletního papíru, která má kořeny hluboko v čase, kdy u nás panoval socialismus, a která mě nutí mít doma alespoň deset, lépe však dvacet roliček oblíbeného toaletního papíru. To je úchylka celkem běžná, jak jsem zjistila z následné diskuse pod stopětkou. Má ji spousta mých vrstevnic a vrstevníků, protože vzpomínka na tvrdé řezané toaletní papíry, pokud tedy toaletní papír zrovna k dostání byl, či na nařezanou tiskovinu, pokud zrovna k dostání nebyl; je v nás nesmazatelně vryta. Úchylka, kterou jsem před pár lety zmiňovala, je mnohem vzácnější. Zdá se, mohu-li soudit podle ohlasů v diskusi, že jí trpím jen já sama.

Kostky a pexeso pro Toníčka

 

Toníček je můj nejmladší vnouček a má ode mě nejvíc ušitých věcí a hraček ze všech vnoučat, protože se narodil v době, kdy už jsem doma a mám čas a chuť si hrát. Ještě v době, kdy nebyl na světě a měl pracovní jméno Vendelín, jsem mu ušila deku, hnízdečko a muchláčka.

105 PLUS: Časoví optimisté a úskalí prolínání paralelních světů

Co se týče mě, jednoznačně se řadím k časovým optimistům. To jsou lidé, kteří velice dobře vědí, že i jen pouhé dvě minuty jsou dlouhý časový úsek – no schválně, zkuste mluvit spatra dvě minuty třeba k novomanželům nebo si vzpomeňte na dlouhé vteřiny před zavřenou toaletou, a proto věří, že před odjezdem na letiště nebo na důležitý pracovní pohovor zvládnou ještě napsat sonet a/nebo vycídit zrcadlo a kohoutky v koupelně. Časoví optimisté jsou ti lidé, kteří předpokládají, že ve vymezeném časovém úseku dokážou udělat tím víc věcí, o co jich předtím udělali méně, protože dlouze prokrastinovali.

105 PLUS: Pozvání na palubu, aneb Zvířetníci sobě

Vzpomínkový i náborový článek, který není stopětkou. Nebo možná tak trochu je.

Motivací k napsání tohoto článku bylo hned několik.  A navíc jsem zřejmě toto téma v sobě nosila hodně dlouho. Tak dlouho, že snad už mám v sobě skoro všechno zpracované a od všeho mám odstup. Snad, skoro. Moc se o to snažím a doufám, že se mi ho podaří uchovat, protože chci a musím vyprávět o tom, jak se hospůdka změnila v palubu lodi, a taky o tom, že každá loď mimo kapitána potřebuje svou posádku. Když tu posádku chci na palubu lodi pozvat.