čtvrtek 2. prosince 2021

105 Plus: Andělská II

 

Na ulici stála dlouhá fronta lidí. Že by přivezli banány? pomyslela jsem si a vydala se kolem ní cestou až za roh. Vchod, do kterého fronta zatáčela, ale na obchod nevypadal a uvnitř to působilo spíš, jako bychom byli na staré poště, kde se zástup lidí rozděloval do jednotlivých proudů k několika proskleným okénkům. Všechny konce náhle rozděleného hada se pomalu sunuly kupředu, lidé u okének předkládali papíry, které se jim objevovaly v ruce, chvíli diskutovali a pak od okének někdy zamyšleně, jindy svižně či trochu rozčileně odcházeli a ty papíry cestou trhali či zmuchlané pouštěli na zem. Ta jimi byla ve chvíli zcela poseta, ale během okamžiku všechen nepořádek vždy zmizel a vše začalo nanovo.

čtvrtek 25. listopadu 2021

105 Plus: Andělská

 

Malé šité andělíčky jsem si vymyslela v září, když jsem byla pozvaná k sestřenici na dvojité křtiny a několikanásobnou oslavu narozenin. Nejdřív jsem chtěla vyrobit jen dva pro křtěňátka, pak jsem si uvědomila, že tam bude spousta dalších malých dětí, tak jsem jich ušila deset. Dva andílky jsem si nechala doma, protože vzápětí měla přijet kamarádka se svými malými dětmi. U sestřenice jsem zjistila, že i docela malých dětí tam je víc než andílků, tak jsem se omluvila a slíbila, že to příště napravím. Protože kamarádka nakonec nepřijela, věnovala jsem ty dva zbylé andílky do jedné dobročinné akce.

čtvrtek 18. listopadu 2021

105 Plus: Úplněk

 

Téma úplněk je další z těch, které mám poznamenané ve svém notýsku z doby, kdy jsem na facebooku požádala o tipy, o čem psát. Toto téma se objevilo hned v několika variantách – úplněk, lovecký úplněk či ráno po úplňku, takže z toho dovozuji, že to bylo téma pro mnohé lidí aktuální. A protože nyní opět stojíme těsně před úplňkem, muselo to být přesně před měsícem. Přesněji řečeno před 28 dny, jak to zřejmě mívali na mysli naši předkové, když mluvili o uplynulém měsíci.

čtvrtek 11. listopadu 2021

105 Plus: Svatomartinská


Teď, ve středu odpoledne, je venku ve stínu téměř jedenáct stupňů a na sluníčku bezmála dvacet. Kdybych nebyla nachlazená, neměla rýmou ucpanou hlavu a oči jako škvírky, určitě bych seděla venku a užívala si krásný den, čili provozovala zen. Jistě, bydlíme v nížině nížinované, pouhých 188 metrů nad mořem, ale stejně mám pocit hraničící s jistotou, že touto dobou kdysi bývalo chladněji. Zvláště tam u nás, v nejsevernějších Sudetech, zima začínala brzo a trvala dlouho, ačkoli moje rodné město vlastně leží nad mořem jen dvakrát výš než Netřebice.

čtvrtek 4. listopadu 2021

105 PLUS: Magické místo

 

Dnes jsem se vzbudila do krásného rána. Po snídani jsem honem dala prát prádlo a „myčkovat“ nádobí, uvařila si kafe a šla si s ním sednout ven. Bylo krátce po osmé hodině, a ačkoli ve stínu bylo sotva tak pět šest stupňů, na sluníčku to bylo o hodně lepší. Křeslo bylo po nočním dešti vlhké, tak jsem na ně rozložila polstry, aby se po noci v zahradním domečku vyhřály, a šla nakrmit Kryšpína a Malou Puntíkatou, kteří mě zdravili hlasitým mňoukáním, abych je náhodou nepřehlédla a nezapomněla, že je čas snídání. Kryšpín před jídlem vyžaduje dlouhé hlazení a vychvalování, že je krásný, šikovný a úžasný kocourek, Malá je ale ještě dost plachá, i když už se zvládá najíst malý kousek ode mě. Dvakrát jsem se jí téměř dotkla prsty, ruku jsem ale vždy zastavila těsně nad jejími chloupky, abych ji nepoplašila. Však ten čas dotyku brzo přijde.

čtvrtek 28. října 2021

105 Plus: Téma? Téma!

 

Jak z minulé stopětky vyplynulo, ocitla jsem se před týdnem v tísni a opět požádala přátele na facebooku o zadání tématu. I když jsem své S.O.S. doplnila dovětkem „Zn.: Spěchá!“, času bylo tak málo, že jsem musela zaimprovizovat a napsat článek Na poslední chvíli. Doslova. Nicméně mí drazí přátelé nezklamali a přes den mi nabídli mnoho zajímavých témat. Děkuju za ně a postupně z nich budu ráda čerpat. Současně jsem v komentářích dostala otázku, dokonce opakovaně, proč vlastně píšu, když mi došly nápady, a zda jsem si snad uložila nějakého bobříka, kterého chci či musím vždycky splnit.

středa 27. října 2021

105 Plus: Na poslední chvíli

 

Zase se mi to nějak vymklo z rukou. Ačkoli jsem včera kvůli zdravotním potížím musela změnit program a tudíž jsem nejela na přátelské kafíčko do Prahy, stejně se mi nepodařilo napsat plusku, kterou jsem s předstihem napsat měla. Protože dnes dopoledne odjíždíme na návštěvu manželovy maminky v domově seniorů a pak pokračujeme dále na západ ke švagrovi, a tak nebudu mít možnost psát jako vždy na poslední chvíli ve středu v podvečer. Ta poslední chvíle mi nastala právě teď. A je to svízelná chvíle. Tentokrát se mi ani nepodařilo vyžebrat téma na facebooku, všichni asi ještě spí, nebo se zaobírají prací či čtením aktuálních zpráv, které často ani nejde zařadit. Je to komedie, horror, tragédie, či snad absurdní drama? Každopádně je to něco, o čem teď psát nechci.

čtvrtek 14. října 2021

105 Plus: Svět neviditelných věcí


Často se mi nestává, že bych náhle měla víc témat, o nichž se mi chce psát. Vlastně skoro nikdy. Dnes jsem ale chtěla reagovat na komentář na Zvířetníku a vzápětí mě napadlo, že by to mohlo vydat i na plusku. Když jsem ji chtěla začít psát, našla jsem uložený tento název s několika poznámkami. A do třetice mám pocit, že jeden z mých nových školních poznatků mi pomohl osvětlit mnohé z toho, co se teď kolem nás děje. Nu dobře, dnes to psaní tedy bude tak trochu patchworkové.

čtvrtek 7. října 2021

105 Plus: Volba volby

 

Pocházím z generace, pro kterou nebylo snadné naučit se přirozeně umění volby. Heslem doby bylo nevyčnívat a proto se ve většině rodin vůbec nevedly diskuze o tom, zda má jít dítě do pionýra, nebo ne. A pokud ano, bývalo bez přítomnosti dětí, kterých se to týkalo. Někteří rodiče pionýra brali jako nezbytnou úlitbu bohům, zvláště pokud chtěli, aby jejich dítě šlo studovat, většina pak jako odpolední kroužek zdarma.

čtvrtek 30. září 2021

105 PLUS: Pomník

 Ke své sestřenici do Střezetic jezdím už pěknou řádku let. Naposledy tomu tak bylo o uplynulém víkendu, kdy jsem k ní byla pozvána na oslavu několikerých narozenin a také na křtiny dvou jejích vnoučků. A právě díky cestě do kostela v sousední obci jsem měla možnost poprvé zahlédnout Pomník jezdecké srážky u Střezetic, o kterém jsem do té doby vůbec nevěděla. Pomník byl na okraji Střezetic odhalen v roce 2016, přesně na místě vybraném k jeho stavbě již v roce 1913. Vzhledem k programu dne nebylo možné se u pomníku zastavit a prohlédnout si ho, ale než jsem navečer zamířila k domovu, zajela jsem si k němu.

čtvrtek 23. září 2021

105 PLUS: Bambule

 

Minulý týden jsem mimo zadání Láska dostala od Matyldy tip na téma Bambule. Hmmm. I když to Matylda zřejmě neměla na mysli, od té doby mi nepřetržitě zní v hlavě písnička Bambule bijou bác. Že ji neznáte? Není divu, tuhle píseň s textem Jiřího Grossmanna představil Milan Drobný na Bratislavské lyře už v roce 1969. A prý, když jim bylo předhazováno, že taková bláznivá písnička se nehodí do současné vážné doby, a byli dotazováni, zda v podobné tvorbě hodlají pokračovat, Jiří Grossmann odpověděl „že ano, toto – tedy píseň Bambule bijou bác – je pouze předprojekt – jakýsi průzkumný balónek, pokud nevyjde, je připraven další pokus s písní jménem ŘEŘICHA ŘÍKÁ ŘACH.“

105 PLUS: Láska

Jako každé ráno jsem se dnes dívala, co nového přináší internet. Na facebooku jsem narazila na skvělý a hořký vtip od karikaturisty Miroslava Kemela*, který mi přinesl inspiraci pro příští plusku. Budu psát o tom, že v poslední době se mi zdá, jako by cokoli nemělo dobré řešení. Spokojeně jsem zaklapla notebook a šla si dělat snídani. Po jídle jsem si chtěla téma trochu promyslet, ale ouha, v hlavě jako vymeteno. Takže když se mi ani po hodině usilovné snahy nepodařilo si vzpomenout, ani vymyslet něco nového, vyslala jsem k nebi střelnou modlitbičku v podobě žádosti na facebooku.

105 PLUS: Malé děti nezlobí

 

kotě Malá zabralo Kryšpínovi misku
To mi před pár lety řekla moje nejlepší kamarádka, když jsme si vyprávěly o svém dětství a o svých traumatech, způsobených našimi matkami. Byla to pro mě velice důležitá věta. Pomohla mi přijmout a obejmout tu malou holčičku, která klopí hlavu a plná pocitů viny a hanby se dívá na krémem natřené a přesto znovu odřené špičky bílých kotníkových bot, zatímco její maminka během nedělní procházky už poněkolikáté na ulici vypráví dalším a dalším známým o tom, jak je její dcera zlobivá a neposlušná, a domáhá se toho, aby holčičce domluvili. Občas přitom dodává, že ani výprasky nepomáhají.

čtvrtek 2. září 2021

105 PLUS: A teď do mě!

 

Někdy neodolám a začtu se do diskuzí na facebooku či pod články na internetu. Sem tam autor končí svůj komentář větou „A teď (všichni) do mě!“. Je to zarážející zejména v případech, kdy nejde o žádné kontroverzní, extrémní či jinak těžko přijatelné vyjádření. Když jsem na to narazila poprvé, tak jsem dlouze dumala nad tím, zda se dotyčný opravdu chce pohádat, či se naopak hádky bojí. Nejspíš se ale jedná o odraz špatné zkušenosti, kdy jsou děti i dospělí lidé za svůj vyslovený názor často vysmíváni, jejich názor není přijímán s respektem, nýbrž je okamžitě shozen a zcela zamítnut, protože někdo jiný má na danou věc názor zcela opačný. Je to odraz toho, že si mnozí nejsme jistí sami sebou natolik, abychom svůj názor otevřeně vyslovili bez víceméně oprávněného pocitu, že se o něj musíme poprat.

Setkávám se s tím třeba na facebooku, kde sleduju několik skupin, zabývajících se zahradami, zahradní tvorbou. Občas jde někdo odvážně a s čistou duší tzv. s kůží na trh a ukáže fotky své zahrady či úprav kolem domu. Bývají to krásná, nápaditá a inspirující zákoutí, ale pochopitelně se objevují i úpravy, nad kterými rozum zůstává stát. Často ale jde jen o to, že tvůrci mívají dobrý záměr, ovšem postrádají jak cit pro míru, proporci a estetično vůbec, tak znalosti a zkušenosti, takže výsledek jejich snažení je kapánek „pumprdentlich“. (Toto půvabné vymyslel Ota Pavel /Jak jsem potkal ryby/ a znamená, že „Je to výborný, ale přitom to stojí za hovno.“)

Takže pumprdentlich je, když si někdo nasype kolem domu kamión kamenů, ale nedokáže je vysypat tak, aby vypadaly přirozeně, „jako ze života“. Ovšem v komentářích se málokdy objeví rada, co by se dalo vylepšit, nýbrž většina lidí napíše něco jako „příšerný kamenolom, kameny do zahrady nepatří, tohle bych si nikdy do zahrady nedal/a“. Jako by mnozí z nás netušili, že „proti gustu žádný dišputát“ a že kdyby všichni měli rádi vdolky a nikdo holky (či naopak), byla by na světě pěkná nuda. Na druhou stranu je ovšem nutné podotknout, že se často autor snímku i zahrady naježí, když někdo (dokonce na autorův výslovný dotaz a žádost o radu) napíše rozumnou a kvalifikovanou radu, která tazateli nejde pod fousy, a tak označí odpověď za „nenávistné hejty“.

Jako bychom opravdu ztratili dovednost nejen si naslouchat, ale dokonce si uvědomit svá vlastní očekávání. Protože třeba ve skutečnosti nedávám fotku proto, abych se poradil, ale chci se nenápadně pochlubit, protože jsem na své dílo pyšný a mám z něj radost. Je to moje dílo (či můj názor) a mám potřebu ho veřejně prezentovat, stejně jako mají druzí právo, aby vyjádřili, že se jim to nelíbí (či s mým názorem nesouhlasí). Jenže když napíšu „a teď všichni do mě“, tak dopředu dávám najevo, že o žádné názory druhých vlastně nestojím. Nehodlám o nich nejen diskutovat, ale vůbec je nechci slyšet a přemýšlet o nich.

Je mi jasné, že pár diskuzí na internetu nemá směroplatnou vypovídající hodnotu, nicméně mimo ostřílených až profesionálních diskutérů, kteří si psaním komentářů krátí život, se do debat zapojují lidé zcela nepochybně hodní, starostliví rodiče i prarodiče, poctiví občané, kteří ale, když na to přijde, by pro slovíčko vyloučili ze svých nejen facebookových přátel polovinu lidstva.

Neochota zamyslet se danou skutečnosti, neochota přijímat nové věci, protože nejsou vyzkoušené a proto mohou překvapit, a také mohou ode mě vyžadovat, abych vynaložil nějaké úsilí, to vše se dá snadno zneužít lidmi, kteří dokážou zneužít cokoli. Mám na mysli zejména některé typy politiků manipulujícími lidmi, kteří stojí zejména o to, aby se věci stále děly tak, jak se děly vždycky. A pokud by mělo dojít ke změně, tak musí být taková, aby se jí nemuseli bát. Což, alespoň tak to vnímám, naopak jiným typům politiků vůbec nedochází.

A teď do mě, přátelé, protože, ač jsem to původně vůbec neměla v úmyslu, zabrousila jsem až k politice, což se tady nedělá. Zjevně hřeším na to, že Lika je na dovolené a pánbůh je vysoko, jako bych nevěděla, že všeho jen do času.

Publikováno na Zvířetníku dne 2. 9. 2021

105 PLUS: Poslední srpnová

 

Dokud jsem ještě chodila do zaměstnání, vždycky jsem si brávala dovolenou v první polovině července. Sice v tom období bylo podle statistik počasí nejméně stabilní a upršené, ale pokud to statistikům nevyšlo, měla jsem dovolenou v tom nejlétovatějším létě. V druhé polovině července už házela svatá Markyta svůj srp do žita a svatá Anna? Škoda mluvit, ta už přinášela nejen chladná rána, ale i studenější noci.

A hlavně, s koncem července už se znatelně krátí den, světla je přibližně tolik, jako v půli května, takže dovolená čerpaná až na sklonku srpna jakoby byla o kus kratší, než ta počátkem prázdnin. Taky mohla být o hodně chladnější; ne nadarmo se ke svátku Vavřince 10. srpna váže pranostika „svatý Vavřinec, malý podzimec“. Letos by ovšem na podzim kolem Vavřince nemyslel skoro nikdo, protože panovala mimořádná vedra. Snad jen pravověrní pesimisté a já jsme měli jasno. Od Vavřince k Aleně jsou to tři slepičí kroky, a jak mine Alena, je třeba vytáhnout z pod postele školní tašku a vytřepat z ní drobky i zmuchlané papírky, protože 1. září je za rohem a z prázdnin zbývá už jen kousek. A jakmile začne škola, začíná podzim. Nemůžu si pomoct, prostě to takhle mám, i když už dávno nežiju na chladném severu, do školy nechodím ani já, ani moje děti a klima se proměnilo.

Když jsem bydlela v Praze na sídlišti, dal se konec prázdnin vysledovat podle toho, že se lavičky u pískovišť i mezi domy začaly zaplňovat puberťáky, kteří se začali houfovat jako vlaštovičky před odletem do teplých krajů. Ovšem u těch dětí to bylo nejspíš úplně naopak, bývaly opálené od moře či od rybníka u babičky. Na sobě měly nové „botasky“ a trička a v sobě spoustu nových příběhů. Měla jsem to houfování vždycky ráda, ani nevím proč. Zvláště bývalí spolužáci, kteří právě vyšli ze základky, se hodně družili a byli hluční, snad aby si dodali odvahu před krokem do neznáma, který je čekal. Ještě celé září, bylo-li teplo, takhle posedávali kus od našich oken, a pak je rozehnal chlad, brzká tma, nové povinnosti i nově navázaná přátelství.

Tento týden je u nás chladněji a dokonce i prší. Vítr honí po zemi předčasně opadané listy, ale z okna vidím v dálce, jak rozkvétají další poupata na jiřince, kterou jsem musela vyjmout z půdy a zasadit ji do květináče, abych ji zachránila před slimáky. Ještě budou krásné dny, bude dlouhé a příjemné září a zářivý říjen. Zahrada se proměňuje a je čím dál krásnější, v obci se po dlouhé době chystají hody. Je stále se na co těšit. A když mám být upřímná, vlastně jsem jako vždycky tak trochu ráda, že ten letní rumrajch končí. Kolikrát si říkám, že jsem si ani to léto nestačila užít, protože když nejsou lidi včetně mě v pohybu, tak je potřeba honem něco udělat se zeleninou, ovocem a zahradou vůbec, nebo je moc horko, nebo prší.

Ve skutečnosti si pochopitelně užívám všechny ty návštěvy, dětičky i cestování, ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. A dělání zenu mi prostě chybí. Taky mi chybí šití a čas na psaní, vůbec nebude špatné mít delší večery na noření se do jiných světů, než jsou ty zahradní. A tak se loučím s prázdninami jen s lehkým smutkem.

Píšu tuto plusku na Bartoloměje, ke kterému se váže snad ještě více pranostik, než k Vavřincovi. A tak se pár vybranými s vámi pro dnešek rozloučím. Jsem zvědavá, zda jsou stále ještě platná.

Fouká-li na Bartoloměje z Moravy, vorej sedláčku, pomali; fouká-li na Bartoloměje vítr z Čech, pak si sedláčku, s oráním pospěš!

Jak Bartoloměj velí, takový bude podzim celý.

Je-li na Bartoloměje čas, je z lisu kvas.


Publikováno na Zvířetníku dne 26.8.2021


čtvrtek 19. srpna 2021

105 PLUS: Sovy a ti druzí

 

O sovách a skřivanech jsem během let zcela nepochybně už párkrát psala, ale jelikož se člověk (pravda, v tom lepším případě) denně probouzí a vstává, zdá se to být téma vděčné a věčné.

Já jsem zcela nepochybně sova, byť ne ta pravověrná, která čeká na úsvit, aby ulehla, a pak do pozdního odpoledne spí, a pokud jí to není dopřáno, mění se vzhledem i povahou na zombie. Jsem sova uměřená, která, když je potřeba či když ji něco zaujme, hladce v bdělosti sklouzne přes půlnoc a rozzívá se ke druhé hodině ranní. Je-li zaujetí či nutnost příliš velká, další zívačka se objeví až mezi třetí a čtvrtou hodinou, takže je třeba včas pomyslet na to, že kočky i Vašek si ráno umisťují v čase po svém a že to často bývá úplně v jiné době, než budu mít ráno já.

čtvrtek 12. srpna 2021

105 PLUS: Domácí mazlíček

 

Dnešní chování našich koček mi připomnělo, že mám v notýsku stále ještě zapsaných pár témat, které jsem od vás na svou žádost před časem dostala. Jedním z nich je právě téma domácí mazlíček.

V současné době máme doma dvě kočky. Mikeše, který má v očkovacím průkaze zapsáno datum narození 18. srpna 2007. To je pochopitelně jen veterinářův odhad, protože Mikeš se narodil v jakési rouře na zahradě jedné psychiatrické léčebny k velké radosti tehdejších klientů, kteří celou rodinku opečovávali a koťata vymazlili. Jedno z nich pak moje neteř, zdejší lékařka, věnovala svému otci k narozeninám, a protože se ukázalo, že to nebyl tak úplně vhodný dárek, využila jsem situace a Mikeš se přestěhoval k nám. Za měsíc k němu přibyl Bertík, stejně starý kocourek, narozený pro změnu na statku. Na rozdíl od Mikeše zažil Bertík jako koťátko velký hlad a do depozita se dostal ve velmi zuboženém stavu, pro jeho sestřičku už to bylo bohužel pozdě.

čtvrtek 5. srpna 2021

105 PLUS: Stav milosti

 

Před pár týdny jsem v komentáři pod článkem na Zvířetníku četla „...stav milosti zažívám dnes jen…“. Jednak mě potěšilo, že mi toto slovní spojení použila žena, žijící již dlouhá desetiletí v zahraničí, a současně jsem si uvědomila, jak moc se šidíme, když si češtinu zjednodušujeme a zplošťujeme. Jsem ráda, že mi Jana připomněla, jak bohatá a krásná může být a co všechno se jí dá vyjádřit. Když je nám mimořádně dobře, obvykle dnes řekneme, že to bylo super, cool, bomba, v lepším případě pak, že to byl mimořádný, úchvatný či povznášející zážitek. Že se nám dostalo stavu milosti, to nás málokdy napadne, natož abychom to vyslovili nahlas.

105 PLUS: Dvě zahrady, rok 2021 podruhé

O svých zahradách jsem psala na samém počátku května (zde na tomto odkazu). Uběhly tedy tři měsíce a sama se při prohlížení fotek nestačím divit, jak moc se zahrady změnily. Tak předně do hlavní zahrady přibyl objekt, o kterém jsem se zmiňovala na konci minulého článku (a psala jsem o něm zde). Zpočátku jsem v koutku duše měla tak trochu pochybnosti, zda můj totem není nějaká samoúčelná věc, ale už si nedovedu zahradu bez něj představit. A věřím, že tam bude zapadat dobře, i když na podzim nabořím symetrii záhonu, který chci trochu rozšířit a za ním vytvořit malý palouček. Zelenina se tím definitivně přestěhuje do zadní zahrady a v té hlavní bude jen drobné ovoce a okrasné rostliny.

čtvrtek 22. července 2021

105 PLUS: Babička

 

Když mi bylo tolik, kolik je dnes Emičce, byla moje babička přeslicová asi o třináct let mladší, než jsem dnes já. A přesto mám takový pocit, že oproti mně byla mnohem babičkovštější. Smažila pro nás hory koblih ve velkém kastrolu, pekla skvělé borůvkové koláče a šila nám šaty i spravovala vše, co bylo potřeba zašít, zvětšit či zmenšit. Rozumově si uvědomuju, že to jsou ty nejhezčí vzpomínky, nejspíš i trochu zidealizované a zveličené, protože babička ještě i v důchodu chodila na částečný úvazek do práce a jako levná domácí švadlena sloužila nejen nám, ale i všem lidem z okolí.

Babička neměla jednoduchý život a ráda jsem ji poslouchala, když vyprávěla své zážitky z mládí i občas strastiplné příhody ze života s naším dědečkem. Nebylo to často, babička musela mít náladu a nesměla být příliš unavená. Když se to ale povedlo, babička jako by se s drobným úsměvem zahleděla kamsi do minula či do sebe, a začala vzpomínat. Události známé i úplně nové jsem vždy poslouchala se zájmem, bohužel spoustu toho jsem v paměti neudržela. A nad tím, co si pamatuju, často přemýšlím, nakolik to byla realita a nakolik se ta či ona příhoda během let v babiččině mysli proměnila stejně, jako se časem proměňují vzpomínky nás všech. Tehdy jsem ale o ničem nepochybovala a babička mi připadla moudrá, vyrovnaná, s nadhledem smířená s osudem, což dokládala věta, kterou své vyprávění nejčastěji zakončovala, totiž že s prevítem zle, bez prevíta ještě hůř.

Jak ráda bych teď věděla, jak to vlastně v sobě tehdy nebo třeba v mých letech měla. Co cítila, na co myslela, o čem snila, čeho skutečně litovala. Jestlipak stejně jako já jasně viděla všechny křižovatky, na kterých se mohla a nejspíš měla vydat jinudy, i všechna další rozcestí, který se předchozím rozhodnutím stala jen jednosměrnou trasou, ze které se snad skutečně nedalo uhnout někam jinam. Možná to neřešila, nebylo to nejspíš zvykem, věci se možná braly více fatalisticky, a co bylo, to bylo, a nedalo se to odestát, tak proč se k tomu vracet.

A přece se někdy nemohu ubránit dojmu, že moje babička, všechny moje babičky že se někdy také cítily nerozhodně a možná i nedospěle, že někdy nechtěly být těmi, na které je naloženo a které všechno musí unést a ustát. Že v nich stále byla ta malá děvčátka v nadýchaných šatečkách, dívky na tancovačce s hlavou plnou motýlích snů, mladé ženy, které si tak úplně neví se sebou rady a proto doufají, že se objeví nějaký rytíř, snad ani princ to nemusí být, který jim nabídne rámě, který jim podá ruku a tou rukou je bude podepírat až do posledního dechu.

Venku pod oknem si hrají vnoučata. Když někdo z těch malých upadne a rozbrečí se, běžím ven, abych zkontrolovala, co se vlastně přihodilo, řekla, že to nic není, případně pofoukala bolístku. Když něco nejde, snažím se to napravit a většinou se mi to povede. Umím zahnat hlad, žízeň i noční můru. Ale stejně mám pochybnosti o tom, zda jsem dost kompetentní na to být babičkou, když nevím, jak se vlastně taková babička v mých letech má cítit. Trochu mi to připomíná mou dávnou a dlouholetou otázku, co vlastně lidé dělají v neděli. Na to jsem sice po dlouhých desetiletích nejspíš přišla, ale jak je to s těmi babičkami, to stále ještě nevím a kdo ví, zda to někdy vědět budu.

No nic, teď zrovna to asi nevykoumám, musím jít dělat nefalšované netřebické palačinky se šlehačkou i různými polevami a posypkami. Takové, jaké děti dostanou jen tady, u babičky.

Publikováno na Zvířetníku dne 22.7.2021

105 PLUS: Zahradní lehátko

 

Dlouhé povídací večery na sestřenkovském prodlouženém víkendu jsem si zpestřovala háčkováním malých dek pro spolek Dítě v srdci (http://www.ditevsrdci.cz/). Samotnou mě zarazilo, že nemám problémy se zápěstím, i když háček byl malý a příze tlustá. Možná to bylo způsobeno tím, že mě tak bolely nohy z chození nahoru dolů, možná jsem to přehlédla v euforii, ve které jsem se po celou dobu nacházela, ale faktem je, že mě šlachy začaly bolet až druhý den po návratu domů. Jenže doma i na zahradě bylo potřeba udělat to či ono, tak jsem zápěstí namazala Ibalginem a na noc dávala ruku do ortézy, abych si ji v noci nezalamalovala pod hlavou. Chleba mi krájel Vašek a asi by se to celé během pár dnů uklidnilo, kdybych si nevšimla, že se mi roztřepil lem patchworkové deky, pod kterou spím. Tak jsem ho za stálého mazání ruky vypárala, nařezala nový, z jedné strany ho přišila na stroji a z té druhé v ruce. To už tedy bylo dost na sílu, už jsem neunesla v ruce ani skleničku, tak jsem si na úterý naordinovala odpočinkový den.

105 PLUS: Vděčnost

 

Mám za sebou báječný prodloužený víkend v Jizerských horách ve společnost svých sestřenic v domě, jenž patříval laskavé ženě, která pro nás všechny byla babičkou, ačkoli byla pokrevně spřízněna jen s některými z nás. Ten víkend se nám všem zdál příliš krátký. Denně jsme se vydávaly na výlety a pak si povídaly až do doby, kdy se noc začala blížit k ránu. Vzpomínaly jsme na babičku i na další příbuzné a společné zážitky z dětství, probraly mnohé novinky, současné radosti i starosti a taky jsme se hodně smály. Bylo to milé a osvěžující setkání, ze kterého jsem odjížděla domů naplněná radostí a také vděčností za to, že jsme se mohly po delší době opět setkat.

105 PLUS: Vajíčka

 

Je na čase opět sáhnout do témat, které jste mi poslali na mou výzvu a přání. Z těch, která mi zadal Ivo, vybírám to snazší; na to druhé dojde jindy a možná i jinde. Přesná formulace zněla: Vajíčka, jak je vaříš, naměkko, nebo natvrdo?

Než odpovím, asi bude dobré ozřejmit můj vztah k vajíčkům. Mám je ráda, ale konzumuju je spíš nárazově, jak si teď při psaní uvědomuju, a to zejména, když se mi podaří sehnat vejce domácí. Jím je vařená, smažená na cibulce i s rajčaty, mám ráda různé omelety. Od dětství jsem ovšem neměla moc ráda vařený žloutek, zato jsem milovala chlebíčky s vajíčkem.

105 PLUS: Oprava odpovědi sestřenici

 

Před pár dny se mě ptala má sestřenice Svatava, zda zahrada, když už je tak založená, jako ji mám já, dá hodně práce. Zrovna jsme spolu ležely v bazénu na její zahradě, pod zády strčenu vodní nudli, což je podivuhodný název pro pěnovou nadlehčovací jitrnici, slunce hřálo, naši muži sledovali fotbal před večerním hudebním vystoupením v hospodě a svět neměl chybu. Snad proto jsem bez přemýšlení odpověděla, že nedá práci téměř žádnou, jen se musí zalévat, a to že je u nás trochu komplikované. Když jsem se vrátila domů a na svém oblíbeném křesílku v zahradě střídavě dělala zen a střídavě z něj odbíhala, abych tu něco udloubla, tu něco narovnala a tu si něco odkrokovala, uvědomila jsem si, že bych své sestřenici měla odpovědět znovu, a tentokrát popravdě.

čtvrtek 17. června 2021

105 PLUS: Obsazeno

Během uplynulého týdne do letních plánů přibyl můj malý šicí tábor u kamarádky, se kterým už to vypadalo všelijak, čtyřdenní pobyt se sestřenicemi v domě po jejich babičce, došlo ke změně termínu plánovaného příjezdu vnoučat a ukotvila se návštěva tchyně v domově seniorů a následný výlet do Varů ke švagrovi. Jak události naskakovaly, zapisovala jsem si je letmo do papírového kalendáře. Dnes dopoledne jsem se konečně dostala k tomu, abych si všechny termíny přepsala do kalendáře v mobilu, a teprve při tom jsem si uvědomila, kolikrát mi jedna akce plavně přechází do druhé.

Končím hlídání domu, psa a koček u sestřenice v Miličíně a cestou domů nabírám v Praze čtyři vnoučata na přeložený pobyt. Jakmile je po pěti dnech předám rodičům, bezprostředně přejíždím na druhou stranu republiky na rodinnou dámskou jízdu, po návratu se doma vyspím jen jednou a zase jedu pryč. Z dětského tábora se během jednoho dne přesouvám na tábor šicí. A tak dále. Občas to není tak natěsno, ale až do konce července nemám v kalendáři jediný celistvý týden doma jen tak ve dvou. Skoro mě to vyděsilo, pro starého jezevce jako jsem já je tak nadupaný program opravdu velká výzva. Ale všechny akce jsou milé, se správnými lidmi a dětmi, se kterými jsem ráda, tak se na ně těším a věřím, že si to všechno užiju.

Přesto (a poněkud paradoxně) mě ale napadlo, no páni, tento týden se to rozjede a až to skončí, bude dávno po Anně, půlka léta bude jako mžikem pryč, a já ani nebudu čas mít si ho vychutnat. Nejspíš se na povrch vynořila vzpomínka na doby, kdy léto bylo nekonečně dlouhé a kdy jsem nemusela nic, vůbec nic, jen si ho užívat. Třešňová alej u babičky, rybníky a rybníčky, řeka, kopce, lesy. Jenže to je vzpomínka přepsaná, uhlazená a vyleštěná do pohody. Ve skutečnosti, dokud jsme my děti nebyly dost velké, musely jsme na koupání v rybníku čekat, až bude počasí a dospěláci budou mít chuť i čas tam s námi jít nebo jet. Když se šlo na houby, muselo se brzo vstávat, a pak jsme všechny ty houby museli očistit a nakrájet. Malí i velcí posedali na schody, a dokud nebylo hotovo, nikdo se nezvedl. Musela jsem hlídat mladší bratrance a sestřenice, protože babiččin dům se přestavoval, a někdy taky pršelo několik dnů v kuse. Seděla jsem u kuchyňského okna, pozorovala, jak se plní strouha před babiččinou zahrádkou, a nikdo neměl čas si se mnou zahrát Člověče, nezlob se.

Nejspíš jsem tehdy neměla pokaždé pocit, že si prázdniny užívám, ale když zavřu oči, vidím babičku přeslicovou stát vedle kredence se šuplíky, má na sobě květovanou zástěru a smaží vdolky. Už nikdy jsem tak dobré nejedla a určitě ani jíst nebudu. Nebo vidím, jak se ukládáme ke spaní na spartakiádní lehátka, ty nejmenší děti pak do velké postele pod duchnu, pěkně po dvou na obě strany a nohama proti sobě. Ráno z toho bývalo zajímavé klubko a těžko říct, kdo vstával více rozlámaný. Nejdřív jsme museli jít vylít velké nočníky; tehdy ještě byl u babičky suchý záchod kus za domem a tam se věru nikomu potmě chodit nechtělo. Potom jsme dostali do plecháčků pitnou vodu a šli si čistit zuby ke strouze. A pak… no prostě bylo něco. Stále se něco dělo, bylo obsazeno, každý den a každá minuta byla úplně čerstvá a plná.

Letos v létě tedy budu mít také obsazeno. Každý den a každá minuta bude stále nová a jen moje, jen já už nejsem tak čerstvá, jako kdysi. Ale lepší už to nikdy nebude, tak prostě budu plynout z jedné akce do druhé a další a budu se radovat z toho, že mám kolem sebe spřízněné duše a že je léto.

A i na to poklidné jezevcování kousek po Anně dojde. Než zas budu mít koncem prázdnin docela obsazeno.

 Publikováno na Zvířetníku dne 17.6.2021

čtvrtek 10. června 2021

105 PLUS: Pivoňky

 

Bylinné pivoňky v mých představách neodmyslitelně patří k babičkám, tedy k dětství a prázdninám. Nejspíš je to tím, že jsem městské dítě a že na rozdíl od šeříků a rododendronů nebyly ve městě na kříži kvetoucí pivoňky tolik vidět. Ale určitě jsem o nich musela vědět, protože jejich nádherná vůně překoná všechny ploty, byť byly sebevyšší a sebepevnější. Možná mám pivoňky spojené s babičkami hlavně proto, že jsou takové starosvětské a pevně ukotvené na jedno místo, kde s jistotou rok co rok půvabně rozkvetou.

čtvrtek 3. června 2021

105PLUS: Totem

 

V rámci boje s krtky, hraboši a dalšími podzemními výtečníky vyrobil Vašek před časem různé větrníky, které upevnil na kovové tyče a rozmístil po zahradě. Dlužno říct, že s podzemníky to ani nehnulo, naopak je podezírám, že se jim větrníky líbily a že s napětím čekali, jaké další staré plastové prostírání Vašek příště použije. Mé původní nadšení ovšem s přibývajícími větrníky začalo poněkud opadat, ačkoli je mám opravdu ráda. Jenže když jich mám v zorném poli několik a každý se točí jinak, lehce to narušuje zenovou činnost. Navíc jak se zahrada stále proměňuje a vyvíjí, začaly mi větrníky rušit pracně budovaná panoramata. Naštěstí časem začalo docházet k únavě materiálu a větrníky začaly ubývat, až zbyl jen jeden klasický černobíle pruhovaný a pak experimentální točítko vyrobené z modré pet lahve.

čtvrtek 27. května 2021

105 PLUS: Šeřík

 

Šeřík je jedno z dalších témat, která jste nedávno na mou žádost navrhli a která jsem si slíbila postupně zpracovat. Byl, pokud se nepletu, poslední v řadě, ale protože šeříková sezóna už pomalu končí, dovolím si ho upřednostnit.

Když jsem byla malá, měla jsem pocit, že všechny zahrady jsou plné šeříků a rododendronů, alespoň v mém městě na kříži tomu tak bylo. Bydlela jsem třípatrovém v domě, dokončeném v roce 1960, který vypadal tak trochu jako panelák bez balkónů, i když byl postavený z cihel. Přední stranou se obracel k hlavní městské třídě (vážně, ta ulice má dodnes v názvu slovo třída), ale za ním se rozkládal pozemek právě tak velký, aby na něm v trávě mohly stát sušáky na prádlo a pod velkou břízou a javorem pak bylo hřiště i pískoviště a další volný prostor jako stvořený pro hraní. Šeříky „za barákem“, jak jsme tomu prostoru všichni říkali, sice nerostly, ale v přilehlých zahradách ano. Jejich krása a vůně se prodírala a nakláněla přes ploty a sladké malé hvězdičky se otevíraly ve všech možných barvách, od temně fialové po křehce bílou.

čtvrtek 20. května 2021

105 PLUS: Cesta k andělovi

 

Minulý týden jsem si požádala o téma na stopětku a přišlo mi jich hned několik. Děkuju za ně a určitě je časem všechny využiju. Dnes se nechávám volně inspirovat svou starou poznámkou v notýsku „zahrada, věčné téma, jak bych ji dělala dnes“ a souvisejícím dotazem (tuším Liky), jak to mám se zahradou a zda si povídám s květinami.

čtvrtek 13. května 2021

105 PLUS: Výbuch

 

Byli jsme minulé dva dny mimo domov a snad proto mám celý den pondělí. Leč je středa a to je den, kdy obvykle píšu svou „plusku“. Jenže vysvětlete hlavě, která si tvrdošíjně trvá na pondělí, že je třeba vymyslet téma, sednout a psát! Ani obvyklé zenové posezení v zahradě jsem nemohla povolat ku pomoci, protože celé odpoledne více či méně poprchává. A tak jsem použila osvědčenou metodu a vyslala střelnou žádost na facebook. Jenže jak se říkává, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se z lesa ozve zadání „výbuch“. Což je tedy… výbuch.

pátek 7. května 2021

105 PLUS: Co by tomu řekli...

 

Moje generace často vyrůstala ve vzorcích daných obavou „co by tomu řekli lidi“. Míněni byli nejen sousedé a lidé z okolí, kteří nás beztoho dobře znali a o našich slabinách i hříšcích určitě dobře věděli, ale nabádavé pohledy dospělých naznačovaly, že ten zdvižený prst se týká nejen lidí v našem státě, ale dokonce i všech lidí na světě. Obava, co by tomu kdo řekl, nad námi v našem dětství zkrátka stále visela, aniž by musela být vyřčena. Stejně jako nebývala vyřčena otázka „co by tomu řekli oni“. Tedy komunisté, mocipáni, veškerá vrchnost, zahrnující nezřídka i domovní či uliční důvěrníky a důvěrnice. Tohle všechno bylo něco, proti čemu se dalo rebelovat, když člověk začal rozum brát, a pak se o něm říkalo, že má těžkou pubertu.

Dvě zahrady, rok 2021 poprvé

 

Tu první, nebo chcete-li velkou, přední, relaxační či jen zahradu jsme začali vytvářet na pozemku patřícímu k bytovce v roce 2018. Do bytu jsme se stěhovali v prosinci předcházejícího roku a budoucí zahradu jsme před zimou stačili jen vyčistit, postavit zahradní domeček a na ještě nesrovnaném terénu i pergolu. Ta se bohužel přes zimu zkroutila a bylo potřeba ji rozebrat a vybudovat znovu.

čtvrtek 29. dubna 2021

105 PLUS: Konev


Na naší zahradě zaléváme dešťovou vodou ze sudů, a když není, tak vodou ze studny napuštěnou do sudů. Je to místní zvyk, který zřejmě vznikl ze snahy omezit plýtvání vodou, protože studna slouží pro celou bytovku. To je jistě chvályhodné, a také voda ze sudů je odstátá a ohřátá, takže je to dobré i pro rostliny. Ne tolik pro moje záda a ramena.

105PLUS: Řízky

 

V pátek, před víkendem se čtyřmi dětmi, z nichž dvě u nás pobývaly většinu času v posledních třech týdnech, pověřuju Vaška nákupem masa na kuřecí řízky, protože jsem na to ve čtvrtek zapomněla. Napiš si to, kladu mu na srdce, kilo a půl kuřecích řízků, a taky růžovou Perličku na zuby pro děti, a šest rohlíků. Vašek stejně musí do Poděbrad na rehabilitaci a všechny potřebné obchody jsou poblíž. Já musím být doma, protože v pátek u nás probíhá velká škola.

pondělí 12. dubna 2021

105PLUS: Zamrzlo

 

Chybělo jen málo, abych opět podlehla pokušení požádat si na Zvířetníku nebo na facebooku o téma na stopětku. Moje snacha je v Rumunsku uvízlá kvůli kovidu již čtvrtým týdnem, což znamená, že se s Vaškem podílíme na distanční výuce prvňačky a předškoláka už třetí pracovní týden. K tomu se snažíme zvládnout všechny dříve plánované práce spojené se zakládáním nové zeleninové zahrady i údržbu zařízení naší starší, převážně relaxační zahrady. Už jen to samo o sobě stačí vymést z hlavy všechny myšlenky, které se netýkají včasného odevzdání úkolů, sestavení pro děti zdravého a zajímavého jídelníčku z pokrmů, které jsou raz dva hotové, či doby schnutí olejového nátěru dřevěných konstrukcí a přípravu půdy pro semínka, která měla být zaseta už před několika týdny. A k tomu přišlo to prudké ochlazení.

čtvrtek 1. dubna 2021

105PLUS: Poděkování učitelům a sláva Velikonocům

Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. U nás toho zlého bylo teď víc než dost. Snaše nedávno zemřel v Rumunsku tatínek. Jet na pohřeb obnášelo buď bleskový návrat, nebo desetidenní karanténu, na jejímž konci se ukázalo, že snacha se pravděpodobně na pohřbu nakazila kovidem. To znamená zůstat v Rumunsku další dva týdny, tedy až do 8. dubna. Protože syn v zaměstnání je až po uši v řešení jakéhosi projektu, nabídli jsme hned v začátku, že po většinu pracovních dnů se o vnoučata postaráme u nás doma. Díky tomu jsem si mohla vyzkoušet jak on-line výuku prvňáčka, tak distanční výuku předškoláka. Musím po pravdě přiznat, že tuto lehce zanedbáváme, protože se snažíme být co nejvíc venku a Kryštůfka beztak víc baví učivo první třídy, které se zájmem sleduje.

105PLUS: Květák


Tvrzení, že každý má to, co si vykoleduje, nemusí být vždy pravdivé. Kupříkladu nebyli to moji milí čtenáři, kdo si před týdnem na facebooku lehkovážně požádali o téma na stopětku, přesto jsou to oni, kdo dnes budou číst o květáku. Neboť právě stopětku toto výstřední téma si vyžádal můj přítel Ivo Janeček, jinak velice seriózní člověk, zabývající se lidskou duší i tělem, kvantovou fyzikou, fraktály i chozením po rozbitých střepech a žhavém uhlí.

čtvrtek 18. března 2021

105PLUS: Smíření a naděje

 

Jak to čas od času dělávám, když mě nic nenapadá nebo mám pocit, že začínám být silně monotónní, požádala jsem na facebooku o téma na zítřejší stopětku. Jako první zareagovala Blaňule (nebylo to poprvé, děkuju), napsala slovo „smíření“, vzápětí Petra Čermáková nabídla téma „naděje“. Jako třetí se přihlásil Ivo Janeček, se kterým jsem chodila přes uhlíky, dokud to šlo. Jeho zadání znělo „květák“ a na stopětku na toto téma se můžete těšit příští týden. Dnes si dovolím spojit smíření a naději do jedné stopětky, protože mám pocit, že k sobě neodmyslitelně patří.

čtvrtek 11. března 2021

105PLUS: Šaty a člověk

 

Zcela nepochybně patřím mezi ty, kteří upřednostňují pohodlí před módou a kteří jsou přesvědčeni, že s formálností oblečení se to občas přehání. Tím nemám na mysli, že by se snad do Národního divadla mělo chodit v džínách, to rozhodně ne, ale třeba požadavek některých zaměstnavatelů, aby ženy v práci nosily formální kostýmky a lodičky, mi přijde přehnaný. Zaměstnavatel by přeci neměl nutit své zaměstnankyně chodit v obuvi, která je lékaři prohlašována za nezdravou. Navíc je to možné brát jako diskriminaci nejen kvůli botám deformující nohu, ale i z důvodu, že ženy obvykle mají menší plat, ačkoli je požadované oblečení stojí víc peněz než muže. Také mi nedává smysl, když se stanovuje společenská prestiž prostřednictvím značek bot, hodinek, oblečení a doplňků. Šaty tak dokážou udělat z kmána pána – alespoň tedy spousta kmánů je o tom přesvědčeno, aniž by je napadlo, že rytířem se člověk nestane tím, že si oblékne brnění.

čtvrtek 4. března 2021

105PLUS: Sestřička


Moje nejvíc nejlepší kamarádka je zdravotní sestřička, proto jí občas láskyplně říkám, že je to moje sestřička sestřička. Během dlouhých let své praxe pracovala ve velké nemocnici na různých odděleních, zejména na těch, kde o jde běžně o život – porodnice, dětská i dospělá JIPka. Moje sestřička je skvělá, stále se vzdělávající, neúnavná, výkonná, poctivá a lidsky smýšlející, a tak je jen spravedlivé, že už před mnoha lety dostala příležitost řídit nelékařský personál v jednom velkém uskupení nemocnic. A dělá to velice dobře, protože je silná, férová a vždy jedná ve prospěch pacientů, personálu i rozvoje a zlepšování provozu nemocnice, přestože to někdy znamená, že musí odolat tlakům na to, aby se věci děly jinak.

čtvrtek 25. února 2021

105PLUS: Nanicovatě

Je poslední únorový týden, tedy poslední zimní týden, podle meteorologů. Jaro už zlehka našlapuje za dveřmi, ale když je otevřeme dokořán, jaro nikde. Už kolikátý den je inverze, alespoň tedy u nás v nížině, a sluníčko se zjeví až někdy na večer, cudně zahaleno sto padesáti mlžnými závoji. Dopoledne je teplota na jednom stupni nad nulou, odpoledne se vyšplhá někam k sedmi stupňům. Čas mezi zimou a jarem bývá občas stejně dlouhý, tíživý a nanicovatý, jako bývá v noci hodina mezi psem a vlkem, když člověk nemůže spát.

čtvrtek 18. února 2021

105 PLUS: Obleva

Po dlouhých letech bylo po část zimního období počasí takové, jak si ho pamatuju z dětství. I když nejsem milovník zimy, byla mi letos sněhová nadílka milá. Hezky to venku vypadalo a pak, my zahrádkáři máme sníh rádi, protože to znamená vodu v půdě a také je to účinná peřinka pro všechny trvalky i malé keře. A že těch peřinek bylo letos zapotřebí! Ledový vzduch ze severu přinesl velmi nízké teploty. U nás naštěstí nebyly až kolem mínus dvaceti, jak byli meteorologové věštili, a k mé velké radosti mrazy ani netrvaly až do konce měsíce, jak nás titíž strašili.

sobota 13. února 2021

105 PLUS: Ve tmě


V pondělí to byly dva roky, co jsem zahájila svůj první týdenní pobyt ve tmě. Nikdy jsem o něm pořádně nepsala. Důvodů bylo víc. Byl to hodně osobní léčivý zážitek, a pokud šlo o další prožitky, kterým prostě musím říkat chvíle jasnozření, na jejich popis jsem marně hledala slova. Přesto jsem se o to pokusila, i když se mi v prvních dnech na světle hodně motala hlava a trpěla jsem kinetózou. Luštila jsem zápisky ze tmy, ve kterých se často překrývaly řádky, a přepisovala jsem je spolu s dalšími vzpomínkami do počítače. A když jsem měla popsaných asi pět stránek, dala jsem pokyn zavřít dokument a na otázku uložit změny jsem odpověděla ne. Takže jsem neměla nic. Asi to tak mělo být. Možná mi tehdy všechny souvislosti ani nedocházely, možná bych to všechno popsala špatně.

středa 10. února 2021

UFO na plotě

 

V rámci ponovoročního úklidu úložných prostor jsem otevřela malý kufřík, ve kterém přechovávám část polotovarů z šicích kurzů, zbytků svých projektů a dalších podivných věcí, jimž se v šicím světě říká kostlivci nebo UFO.

Topy dvou pestrých polštářků, které jsem ušila nevím proč a nevím kdy, byly dokonce proquiltované, ale už tehdy jsem s jejich prošitím nebyla spokojená, tak jsem je odložila na neurčito. Teď jsem quiltování vypárala, polštářky prošila znovu a dokončila.

105 PLUS: Život s obavistou

Tato kočka není obavista

Jestli nevíte, kdo je obavista, možná vám to objasní příhoda, na kterou občas pobaveně vzpomíná naše neteř, dnes lékařka, se kterou jsme kdysi sjížděli Berounku. Je krásné teplé a slunné ráno, obloha modře modrá, bez mráčku. Ze stanu vyleze Vašek, postaví se, zachmuřeně pohlédne na nebe a s hlubokou obavou v hlase řekne: „Jen aby nepřišla bouřka!“

Obavista je člověk, jehož věty začínají slovy „jen aby“, „co když“ nebo „jestli“, za nimiž následuje barvitě popsaný ten nejčernější scénář, jaký by mohl nastat, kdyby všechny planety byly ve při, všichni bohové se rozzlobili na nás i naše všechna budoucí pokolení a současně nám přes cestu přeběhl černý slon.

úterý 2. února 2021

Zahrada bez ptáků

 

Před pár dny jsem se pustila do denního psaní blogu, ale dlouho mi to nevydrželo. Ne že bych snad nevěděla, o čem psát, ale ráno obvykle na psaní prostě není klid, přes den také ne, a to už se přes ty ranní myšlenky převalí další, a pak večer často došívám nějaký kus díla, o němž jsem přesvědčena, že ho musím došít. A už je k půlnoci a někdy se mi pak už psát ani nechce. V posledním týdnu toho navíc bylo dost, taky jsem tu měla od čtvrtka čtyři vnoučata. Téma si sice občas poznamenám, ale ten počáteční emoční náboj se někdy během pár hodin vytratí a pak už mám pocit, že psát o tom či onom nemá smysl.

Ale jsou témata, ke kterým se opakovaně vracím. Přísně vzato, píšu vlastně stále o tom jednom. O sobě, o tom jak se mi v posledních pár letech začal měnit pohled na svět i na mé možnosti. Jak jsem se začala probouzet ze zamrznutí a začala se vymaňovat z role oběti. Jak jsem se pokoušela vyrovnat se vztahem mámy ke mně a mým vztahem k ní. Se vztahem k tátovi a sama k sobě. K dětem i k manželovi. 

čtvrtek 28. ledna 2021

105 PLUS: Vesmírný obchoďák

 

Právě před rokem se čím dál častěji začaly objevovat zprávy o novém koronaviru, který se rozšířil v Číně. Tehdy jsem říkala Vaškovi, že je to něco, co změní celý svět, že nikdy nic už nebude stejné. Přičemž jsem určitě neměla na mysli, že to bude horší. Taky jsem říkala, že potrvá tři roky, než se toho úplně zbavíme. Kde se ono přesvědčení vzalo, to nevím. Zatím se na něm nic moc nezměnilo. Stále si myslím, že je to běh na dlouhou trať, že máme jako lidstvo velkou šanci na lepší příští a že se teď právě začíná otáčet mlýnek času, který semele ty, již se domnívají, že dělat politiku znamená nejkratší cestu k vlastnímu obohacení. A doufám, ne, věřím tomu, že se tím vším otevírá cesta pro politiky s občanskou odpovědností, které budeme v nejbližších letech hodně potřebovat.

neděle 24. ledna 2021

Do prdele! Nebo radši ne?

 

"Do prdele!" vykřikl znenadání Vašek. Účastně se ptám, co že se mu to stalo. Prý je venku hnusně a on chtěl jít ven, potřebuje chodit ven, potřebuje své vycházky.

Pravda, venku zrovna začal padat sníh, ale tak hrozné to zase nebylo. Šlo spíš o něco, co se nám občas (často?) stává. Uděláme si o svém dnu, o svém životě nějakou představu, a pak se vztekáme či trápíme, když to tak nejde, když je všechno jinak. A tak si ulevíme emotivním výkřikem.

sobota 23. ledna 2021

Kos na brance

Dnes ráno mi zahradu zamkl kos. Usadil se na nízké dřevěné brance, která je kousek od kočičího krmítka, a je sem tam otočil hlavou. Obvykle do zahrady chodívám ještě před snídaní. Tvářím se, že vynáším do popelnice "kočičiny", ve skutečnosti ale běžím zahradu pozdravit. V lepších letech doplnit ptačí krmítka a letošní zimu do nich alespoň s nadějí nakouknout. Zkontrolovat stav kočičích krmítek, obnovit na jezírku díru v ledu, když tedy mrzne, nebo zkusit zahlédnout rybičky či žábu Bedřicha. Okukuju záhony, keře, stromky, chodím po cestičkách sem a tam, velice často bosa; v mrazu a sněhu je to rozhodně příjemnější, než ve vlhku.

pátek 22. ledna 2021

Mucinka

 

Včera jsem dávala ke svému článku fotku kočky, pijící z jezírka, na kterém začal roztávat led. Kouzelně "zamračené" kočenky, která do naší zahrady občas docházela na jídlo a které jsem říkala Mucinka. I když si fotku zvětším, není na ní vidět, že už v té chvíli musela mít pokousanou nohu a roztržený krk blízko průdušnice. Ani není vidět zvětšené bříško, které signalizovalo další potíže.