čtvrtek 22. července 2021

105 PLUS: Babička

 

Když mi bylo tolik, kolik je dnes Emičce, byla moje babička přeslicová asi o třináct let mladší, než jsem dnes já. A přesto mám takový pocit, že oproti mně byla mnohem babičkovštější. Smažila pro nás hory koblih ve velkém kastrolu, pekla skvělé borůvkové koláče a šila nám šaty i spravovala vše, co bylo potřeba zašít, zvětšit či zmenšit. Rozumově si uvědomuju, že to jsou ty nejhezčí vzpomínky, nejspíš i trochu zidealizované a zveličené, protože babička ještě i v důchodu chodila na částečný úvazek do práce a jako levná domácí švadlena sloužila nejen nám, ale i všem lidem z okolí.

Babička neměla jednoduchý život a ráda jsem ji poslouchala, když vyprávěla své zážitky z mládí i občas strastiplné příhody ze života s naším dědečkem. Nebylo to často, babička musela mít náladu a nesměla být příliš unavená. Když se to ale povedlo, babička jako by se s drobným úsměvem zahleděla kamsi do minula či do sebe, a začala vzpomínat. Události známé i úplně nové jsem vždy poslouchala se zájmem, bohužel spoustu toho jsem v paměti neudržela. A nad tím, co si pamatuju, často přemýšlím, nakolik to byla realita a nakolik se ta či ona příhoda během let v babiččině mysli proměnila stejně, jako se časem proměňují vzpomínky nás všech. Tehdy jsem ale o ničem nepochybovala a babička mi připadla moudrá, vyrovnaná, s nadhledem smířená s osudem, což dokládala věta, kterou své vyprávění nejčastěji zakončovala, totiž že s prevítem zle, bez prevíta ještě hůř.

Jak ráda bych teď věděla, jak to vlastně v sobě tehdy nebo třeba v mých letech měla. Co cítila, na co myslela, o čem snila, čeho skutečně litovala. Jestlipak stejně jako já jasně viděla všechny křižovatky, na kterých se mohla a nejspíš měla vydat jinudy, i všechna další rozcestí, který se předchozím rozhodnutím stala jen jednosměrnou trasou, ze které se snad skutečně nedalo uhnout někam jinam. Možná to neřešila, nebylo to nejspíš zvykem, věci se možná braly více fatalisticky, a co bylo, to bylo, a nedalo se to odestát, tak proč se k tomu vracet.

A přece se někdy nemohu ubránit dojmu, že moje babička, všechny moje babičky že se někdy také cítily nerozhodně a možná i nedospěle, že někdy nechtěly být těmi, na které je naloženo a které všechno musí unést a ustát. Že v nich stále byla ta malá děvčátka v nadýchaných šatečkách, dívky na tancovačce s hlavou plnou motýlích snů, mladé ženy, které si tak úplně neví se sebou rady a proto doufají, že se objeví nějaký rytíř, snad ani princ to nemusí být, který jim nabídne rámě, který jim podá ruku a tou rukou je bude podepírat až do posledního dechu.

Venku pod oknem si hrají vnoučata. Když někdo z těch malých upadne a rozbrečí se, běžím ven, abych zkontrolovala, co se vlastně přihodilo, řekla, že to nic není, případně pofoukala bolístku. Když něco nejde, snažím se to napravit a většinou se mi to povede. Umím zahnat hlad, žízeň i noční můru. Ale stejně mám pochybnosti o tom, zda jsem dost kompetentní na to být babičkou, když nevím, jak se vlastně taková babička v mých letech má cítit. Trochu mi to připomíná mou dávnou a dlouholetou otázku, co vlastně lidé dělají v neděli. Na to jsem sice po dlouhých desetiletích nejspíš přišla, ale jak je to s těmi babičkami, to stále ještě nevím a kdo ví, zda to někdy vědět budu.

No nic, teď zrovna to asi nevykoumám, musím jít dělat nefalšované netřebické palačinky se šlehačkou i různými polevami a posypkami. Takové, jaké děti dostanou jen tady, u babičky.

Publikováno na Zvířetníku dne 22.7.2021

105 PLUS: Zahradní lehátko

 

Dlouhé povídací večery na sestřenkovském prodlouženém víkendu jsem si zpestřovala háčkováním malých dek pro spolek Dítě v srdci (http://www.ditevsrdci.cz/). Samotnou mě zarazilo, že nemám problémy se zápěstím, i když háček byl malý a příze tlustá. Možná to bylo způsobeno tím, že mě tak bolely nohy z chození nahoru dolů, možná jsem to přehlédla v euforii, ve které jsem se po celou dobu nacházela, ale faktem je, že mě šlachy začaly bolet až druhý den po návratu domů. Jenže doma i na zahradě bylo potřeba udělat to či ono, tak jsem zápěstí namazala Ibalginem a na noc dávala ruku do ortézy, abych si ji v noci nezalamalovala pod hlavou. Chleba mi krájel Vašek a asi by se to celé během pár dnů uklidnilo, kdybych si nevšimla, že se mi roztřepil lem patchworkové deky, pod kterou spím. Tak jsem ho za stálého mazání ruky vypárala, nařezala nový, z jedné strany ho přišila na stroji a z té druhé v ruce. To už tedy bylo dost na sílu, už jsem neunesla v ruce ani skleničku, tak jsem si na úterý naordinovala odpočinkový den.

105 PLUS: Vděčnost

 

Mám za sebou báječný prodloužený víkend v Jizerských horách ve společnost svých sestřenic v domě, jenž patříval laskavé ženě, která pro nás všechny byla babičkou, ačkoli byla pokrevně spřízněna jen s některými z nás. Ten víkend se nám všem zdál příliš krátký. Denně jsme se vydávaly na výlety a pak si povídaly až do doby, kdy se noc začala blížit k ránu. Vzpomínaly jsme na babičku i na další příbuzné a společné zážitky z dětství, probraly mnohé novinky, současné radosti i starosti a taky jsme se hodně smály. Bylo to milé a osvěžující setkání, ze kterého jsem odjížděla domů naplněná radostí a také vděčností za to, že jsme se mohly po delší době opět setkat.

105 PLUS: Vajíčka

 

Je na čase opět sáhnout do témat, které jste mi poslali na mou výzvu a přání. Z těch, která mi zadal Ivo, vybírám to snazší; na to druhé dojde jindy a možná i jinde. Přesná formulace zněla: Vajíčka, jak je vaříš, naměkko, nebo natvrdo?

Než odpovím, asi bude dobré ozřejmit můj vztah k vajíčkům. Mám je ráda, ale konzumuju je spíš nárazově, jak si teď při psaní uvědomuju, a to zejména, když se mi podaří sehnat vejce domácí. Jím je vařená, smažená na cibulce i s rajčaty, mám ráda různé omelety. Od dětství jsem ovšem neměla moc ráda vařený žloutek, zato jsem milovala chlebíčky s vajíčkem.

105 PLUS: Oprava odpovědi sestřenici

 

Před pár dny se mě ptala má sestřenice Svatava, zda zahrada, když už je tak založená, jako ji mám já, dá hodně práce. Zrovna jsme spolu ležely v bazénu na její zahradě, pod zády strčenu vodní nudli, což je podivuhodný název pro pěnovou nadlehčovací jitrnici, slunce hřálo, naši muži sledovali fotbal před večerním hudebním vystoupením v hospodě a svět neměl chybu. Snad proto jsem bez přemýšlení odpověděla, že nedá práci téměř žádnou, jen se musí zalévat, a to že je u nás trochu komplikované. Když jsem se vrátila domů a na svém oblíbeném křesílku v zahradě střídavě dělala zen a střídavě z něj odbíhala, abych tu něco udloubla, tu něco narovnala a tu si něco odkrokovala, uvědomila jsem si, že bych své sestřenici měla odpovědět znovu, a tentokrát popravdě.