105 PLUS: O Oškobrhu

za plotem pod Oškobrhem

30.7.2020

Dominantou našeho placatého kraje jsou dva vrchy, Chotuc a Oškobrh. Ten první se tyčí do výšky 254 m a ten druhý dokonce dosahuje 284 m. Někomu se to může zdát málo, ale když bydlíte v obci, která se nachází ve výšce 188 metrů nad mořem, tak to prostě vysoké kopce jsou. A nejsou to jen tak ledajaké kopce, jedná se o vrchy svědecké. Někdy se o nich mluví jen jako o „svědcích“.

Kdysi dávno jsem si myslela, že se jim tak říká, protože byly svědky nějaké významné události. Něco jako přírodní smírčí kříže. Ale je to ještě něco mnohem víc, ony to jsou svědkové času. Až na jejich vrcholy, ba ještě o kousek víc dosahovala kdysi původní výška povrchu. Během let ty méně odolné sedimenty erodovaly a zachovalo se jen několik svědků. Mimochodem, v České republice se jich nachází nejvíc právě u nás, v okrese Nymburk. Tyto vrchy měly pro lidi odpradávna magickou přitažlivost a sílu a pojí se s nimi mnoho pověstí. (O Oškobrhu jsem už psala ve fotoseriálu Rok v kraji víly Netřebky, zde na tomto odkazu).

Na vrch Oškobrh se dvěma vrcholy jsem se poprvé vydala na jaře roku 2018 s kamarádkou cestou od obce Vlkov po Oškobrhem, kolem plotu obory, která zabírala celý nižší, ale rozlehlejší a plošší vrchol. Obora byla vystavěna už v roce 1923, ale využívána k chovu byla až od roku 1964. Po roce 1989 byly pozemky včetně obory vráceny rodině původního majitele. Volně přístupný byl vrchol jižní, na kterém bylo znát, že byl částečně odtěžen již ve středověku. Na jižním strmém svahu se nacházely zbytky starého třešňového sadu a na vrcholu byly znatelné zbytky valů z doby laténské. O stopy doby současné se postaraly čtyřkolky, které na mnoha místech vyryly hluboké koleje.

Hned při první návštěvě na mě místo silně zapůsobilo a tak jsem se tam brzo vydala znovu. Tentokrát sama a z druhé strany. Na vrcholu se opět daly najít známky pohanského, nebo možná jen prostě lidského uctění místa a přírody, které svědčily o tom, že pro mnohé je toto místo důležité. U torza starého stromu ležely kamínky, květiny a další přírodniny. Kousek dál svíčka ve skleněné nádobě, věneček z květů na větvi.

Ležela jsem v trávě a myslela, že odtud nikdy nedokážu odejít. Takové silné propojení s vesmírem, krajinou i sama sebou jsem zažila jen málokdy a málokde. Ale odešla jsem a zase se vrátila. Několikrát v různých ročních obdobích. Moje první cesta po týdnu stráveném ve tmě také vedla na vrchol, kde jsem stihla úžasný únorový východ slunce. Občas jsem měla nutkání se tam zase vydat, ale většinou mi stačilo pomyšlení na to místo. Stačilo mi vědět, že tam je a že tam můžu přijít čerpat sílu, jako ke studánce čisté vody. Naposled jsem tam byla loni časně na podzim. Potom jsem si chtěla zopakovat silvestrovský výstup na vrchol, ale nebylo mi dobře, tak jsem návštěvu odložila.

Letos v květnu, když pominuly některé zákazy doby koronavirové, mohla konečně na týden přijet vnoučata. Na Chotuci jsme s nimi už byli několikrát, Oškobrh jsem si nechávala, až budou trochu větší. Teď mi přišlo, že je ten správný čas. Byl krásný den, jako by v půlce května přišlo léto.

K Oškobrhu jsme zamířili z mé oblíbené strany od obce Oškobrh. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsme se dostali jen k plotu obory, která je rozšířena na celý kopec.

Těžko můžu popsat pocity, které mnou zmítaly. A vlastně se v nich nevyznám dobře ani teď, protože stejně jako tehdy, prolínají se mi do úvah (nejen) koronavirové zákazy, které se tehdy sice už uvolňovaly, ale které začínají být opět aktuální.

Vadilo mi, vždycky mi silně vadilo, že na kopec někdo jezdí čtyřkolkami a dělá si tam závodní dráhu. Někdo, kdo nemá vůbec žádný cit pro genius loci, který tam zcela nepochybně je. Někdo, kdo neví nic o historii, o přírodě a kterému je jedno, že se jednalo o chráněnou oblast. Někdo, kdo bohužel má dost peněz na to, aby si koupil takový stroj, a dost drzosti na to, aby ho používal, kde se mu zlíbí. Proto když jsem viděla ten plot, tak mi blesklo hlavou „konečně máš utrum, hajzle“. A hned vzápětí „ale ty máš utrum taky, my všichni máme utrum“.

Šli jsme s dětmi krajem pole podél plotu na úpatí Oškobrhu a já jsem jim o něm vyprávěla. Děti se pak vydaly napřed a já jsem přemýšlela o síle, jakou mají ti neslušní. Ti, kteří nedbají ani zákonů, pokynů, doporučení a zdravého rozumu: Jak nám to dokážou všem zavařit. Kvůli tomu, že někteří řidiči jezdí po silnicích rychle a nebezpečně, přibývají dopravní značky a různá omezení. Kvůli chování některých lidí se staví ploty a zavírají místa. A protože někteří nedokážou sedět doma na zadku, když je v jejich okolí někdo nemocný, tak vznikají plošné zákazy, šlo mi tenkrát hlavou.

Koleje na Oškobrh vedly z obce Oškobrh, pokračovaly z asfaltové cesty. Místní museli vědět, kdo tudy jezdí. Proč nikdo nějak nezasáhl dříve? Proč nebylo snadnější znemožnit ničit několika jedincům památeční vrch, než ho celý oplotit pro všechny? A nejsem nakonec ráda, že ho oplocením nejspíš zachrání, i když se už na vrchol asi nikdy nedostanu?

Tenkrát mě to tak silně zasáhlo, že jsem o tom chtěla napsat. Možná se i vrátit ke stopětkám a psát o věcech, které sama nemohu unést. Ale nedokázala jsem to v té chvíli. Až snad teď.

I když stále nevím.

P. S. Zpětně jsem se dozvěděla, že vrch byl uzavřen už od 1. října 2019. Nakolik stála za uzavřením vrchu snaha chránit přírodu a nakolik komerční důvody, to se těžko dá zjistit. Lze jen doufat, že Oškobrh zůstane zachován alespoň takový, jaký je teď, a snad i časem zpřístupněn všem, kdo ho budou chtít uchovat pro všechny příští.

Publikováno na Zvířetníku 30.7.2020.