Deka z lásky pro Domov Lila

Tohle první deka, kterou jsem prostřednictvím dobročinného spolku Deky z lásky nešila pro konkrétní dítě, ale pro domov Lila, který se stará o děti s DMO. 

Přesto pro mě nakonec nezůstalo ono dítě anonymní, protože od domova mi přišel děkovný dopis s informací, že mou deku dostala Hedvička a že z ní má radost.

Ona vůbec tato deka je moc zajímavá, protože je to deka s příběhem.

Před pár lety, to jsem ještě byla v Praze a jezdila občas do patchworkového klubu, vedeného Markétou Zenklovou a Hanou Martínkovou. A právě ta druhá jmenovaná mi věnovala pro Deky z lásky sadu krásných mořských bloků. Sada byla tak úžasná, že Dáša Hulmáková, která Deky z lásky vede, neměla to srdce ji rozdělit. A za několik let se nevyskytl požadavek na deku s mořskými motivy právě tak velkou, aby se na ni bloky vešly všechny.

Quilt Snění o vodě, kolekce Kořeny, cyklus Moje sestra Magdalena

Jsou to skoro přesně dva roky, co jsem se o tomto quiltu poprvé zmínila, a už tehdy jsem psala, že na něm pracuju dlouho. Dokonce jsem ho v roce 2018 vystavila ve Vlašimi, přesto jsem měla stále pocit, že je nedokončený. Našila jsem ho na jiné pozadí a to jsem pak letos v létě celé ručně prošila. Nevím jistě, zda ho už považuji za dokončený. Možná. Snad.

Původně jsem ho nazvala Snění o vodě, protože rok 2018 byl hodně horký a suchý. Časem jsem ho překřtila na Čekání na déšť, abych se nakonec vrátila k původnímu názvu. Je mnohoznačnější a lépe vyjadřuje mé pocity, se kterými jsem ho vytvářela.

105 PLUS: Jedničky a nuly

Musím přiznat, že tentokrát mě nadpis dost potrápil. „Těžké volby“ se mi v této době zdály příliš zavádějící a „Ano či ne“ rovněž. Pak mě napadlo, že „ano či ne“ je vlastně člověčím binárním kódem, stejně jako jsou jedničky a nuly binárním kódem počítačovým. Ačkoli programování ani za mák nerozumím, drze jsem si jedničky a nuly do názvu propůjčila, i když kolem a kolem vzato, je to opět název mnohoznačný.

Proč ale vůbec mám potřebu zamýšlet se nad našimi volbami, nad rozhodováním, zda ano, či ne? Je to proto, že jsem během minulého týdne shodou okolností mluvila se třemi různými lidmi o jejich problémech a navrch jsem si připomněla své rozhodování před více než (teprve?) třemi roky a mám toho plnou hlavu.

105 PLUS: Zahrada sdílená

Ač k tomu možná titulek navádí, řeč nebude o zahradách komunitních, byť je považuji za chvályhodný počin i za zajímavý sociologický experiment, nýbrž o zahradách, které jsem v posledních letech považovala za své.

U té panelákové, která začala vznikat tuším v roce 2001, to ovšem bylo od začátku sporné, protože zahrada se z původního jednoho záhonu pod balkónem během let plíživě rozšířila po celé ploše před vchodem do panelového domu. Což byl u neprivatizovaného domu zcela nepochybně veřejný prostor. Ale ostatní nájemníci ochotně respektovali fakt, že jsem si vzala údržbu venkovních ploch na svá bedra, a obyvatelé sídliště i kolemjdoucí většinou ctili mé vydržené právo a zahradu nechávali na pokoji, případně mi ji dokonce pochvalovali.