Jak jsem očekávala, objevila se i reakce: „Musel vědět, s kým jde do party. Kdo spolupracuje s Babišem, toho mi líto není. ...“
Odpovídala jsem: „Taky si myslím, že s Babišem se nemá spolupracovat. Co se týče Adama, sám Babiš o něm řekl, že je příliš důvěřivý. Adam měl vizi, jak reformovat zdravotnictví, a tolik to chtěl, že uvěřil Babišovi, že mu to umožní. Kvůli té vizi hodně spolkl. To je věčné téma, že se lidi kvůli něčemu upíšou i ďáblu. Adam to alespoň udělal kvůli dobré věci. Chápu to i nechápu současně, jestli mi rozumíš.“ A pak ještě: „To si musí každý sám v sobě srovnat, za každou věc, kterou děláme, nějak platíme. Osobně si myslím, že Adam je slušný člověk, který nechtěl odejít ani od rozdělané práce, ani utéct od odpovědnosti za řešení koronavirové situace. Možná mu jeho svědomí říkalo, že je to důležitější, než od toho dát ruce pryč kvůli chování Babiše. ... Nechci Adama hájit, jen se snažím (vlastně celou dobu) porozumět tomu, co proč dělá.“
Při tom dialogu jsem si znovu uvědomila dvě tři věci. Jednak že je velice snadné někoho soudit a odsoudit, zejména když nemáme dostatek informací či dostatek empatie. A také že často vstupujeme do činností, vztahů, projektů a procesů, aniž bychom předem věděli, co za to budeme muset zaplatit. Nejspíš proto, že nejdříve obvykle myslíme na to, co tím získáme. Výdělek v zaměstnání a podnikání, lásku ve vztahu, potlesk a úspěch v tvůrčí činnosti. Jenže všechno na světě má svůj rub a líc. Všechno na světě má svou cenu, za všechno se musí platit.
Před pár lety jsem na tom byla tak, že jsem měla docela zajímavé zaměstnání, pracovala jsem na zajímavé pozici. Nebyla jsem tak dobře finančně hodnocena, jako většina lidí na stejném postu, ani jsem neměla další benefity, na druhou stranu jsem to měla do práce na Prahu poměrně blízko, pracovala jsem v malém kolektivu v příjemném prostředí a po těch dlouhých letech jsem v práci znala každého a znala jsem dobře systém, protože jsem ho spoluvytvářela. Bylo to z mého pohledu dlouho přiměřené, dokud se ale nezačaly měnit vnější i vnitřní podmínky. Byla jsem jako žába vařená ve vodě, za určitou a pro mě důležitou jistotu zaměstnání, ve kterém jsem chtěla vydržet do důchodu, a současně za pocit, že můj odchod by přinesl spoustu komplikací mým kolegům, jsem začala platit stresem, úzkostí, nechutí něco měnit a rozvíjet, vyhořením. Naštěstí se mi, ač se to zdálo naprosto nemožné, podařilo z onoho světa odejít a naprosto změnit svůj život.
Proto dovedu pochopit ministra Vojtěcha (dodatečně bych se asi měla omluvit za to, že jsem ve svém facebookovém příspěvku zaměnila jeho jméno za příjmení), který zřejmě na začátku nade vše nadřadil možnost realizovat svou tolik nutnou reformu zdravotnictví. A teprve během doby si pravděpodobně uvědomil vlastní limity. Myslím, že podobnou zkušenost jsme prodělali všichni, a nejen jednou. Není to nic zavrženíhodného, protože díky takovým zkušenostem rosteme. Na rozdíl od ministra Vojtěcha máme ale to štěstí, že v sázce nebývá tak mnoho. A taky na nás není tolik vidět.
Už je to dávno, co náš soused a kamarád řešil vlastně podobné dilema. Vzdělaný, chytrý, tvůrčí a taky ambiciózní člověk. Jeho tátu vyhodili po roce 1968 z KSČ, takže on se na vysokou školu dostával obtížně. V práci měl nad sebou kádrového pitomce a nad tím byl náměstek, který kamaráda přesvědčoval, že když vstoupí do strany, zbaví se kádrového pitomce a dostane se k úkolům, které ho budou naplňovat, na kterých se bude rozvíjet. Frustrace ze stávající pozice vedla kamaráda k depresím a odráželo se to v manželství. Zvažoval tehdy emigraci, ale byly důvody, proč ji zamítl. A tak si nakonec nasypal za tátu popel na hlavu a dal se k nim. Kariérně se tím posunul, ale úplně šťastný vnitřně nebyl. Měl pocit, že svého tátu zradil. My, jeho sousedé a přátelé, jsme ho částečně odsuzovali a částečně chápali. Po čase jsme se přestěhovali jinam, záhy přišel rok 1989 a vlastně ani nevím, jaký byl jeho další osud.
Tyto příklady jsou hodně vyhrocené. Pro mnohé na první pohled jednoznačné. Ono to tak už bývá, z vnějšku máme pocit, že to správné rozhodnutí je jednoznačné. Ale když jsme v tom, když se my sami rozhodujeme o všech plusech a mínusech, tak je to zatraceně těžké. Často míváme pocit, že situaci vůbec změnit nejde, že musíme vydržet, že by nás změna přišla draho. A tak ustupujeme a přitom trpíme, aniž bychom byli schopni nahlédnout, že ono „co za to“ je víc, než jsme kdy chtěli dát, protože je to naše vlastní duše. Když si tohle dokážeme uvědomit, dokážeme s tím taky něco udělat, protože naše duše je pro nás to nejvíc.
Pokud tedy pro nás naše duše nejvíc je.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave