105 PLUS: Pět poupat

nadějné poupě pivoňky

23.7.2020

Před několika lety jsem pozdě na podzim narazila v OBI na dvě japonské křovité pivoňky, které byly nabízeny ve výprodeji s velkou slevou. Byly to takové chudinky bez označení, skoro na vyhození, tak jsem si řekla, že to s nimi na mé tehdejší panelákové zahrádce zkusím. Jedna z nich nepřežila první zimu, ale ta druhá prokázala značnou životaschopnost, která ji ostatně provází dodnes.

Na květy jsem čekala dlouho, protože jsem po dvou letech musela pivoňku přestěhovat kvůli změněným světelným podmínkám na stanovišti. První rok kvetení jsem se mohla těšit ze tří květů, další rok jich bylo pět a potom sedm. V té době jsem ale začala zakládat svou vlastní zahradu v novém bydlišti a už vzrostlou pivoňku jsem v tom nejnevhodnějším období musela vykopat a znovu zasadit v ještě nehotové zahradě. Zase jsem se netrefila, na vybraném místě se pivoňce zjevně nelíbilo, takže se po pár měsících opět stěhovala. A já pevně doufám, že naposled.

Letos časně na jaře jsem na keříku objevila poupata, dokonce pět poupat. Hodně mě to překvapilo, protože pivoňka na svém novém stanovišti byla asi jen rok půl, ale nakonec jsem usoudila, že se jí nejspíš toto místo i celá zahrada hodně líbí a dává mi to najevo tím nejlepším způsobem. Čas od času jsem kontrolovala poupata, zda žádné nezmizelo, radovala se z nich a těšila se na květy bez ohledu na to, že nejsou vlastně vůbec ničím výjimečné, dokonce jsou skoro zaměnitelné s květy mé bylinné pivoňky, kterou jsem kdysi také zachránila, i bez ohledu na to, že květy na keři moc dlouho nevydrží.

Sedávala jsem v křesle na svém oblíbeném místě u jezírka, kam jsem pivoňku zasadila, radovala se z poupat, která jsem brala jako velký dar, a čekala na květy, až mi jednoho dne začátkem června došlo, že čas pivoněk už dávno minul. A když jsem se pořádně podívala, viděla jsem, že všechna poupata jsou zmarněná. Nevím, kde se stala chyba, nejspíš rostlina ještě neměla tolik síly, aby nastolený proces dokončila.

V první chvíli jsem byla zklamaná, ale pak jsem si uvědomila, že tak intenzivně a tak dlouho bych si skutečné květy nemohla užít, jako jsem si je užila při dlouhém těšení se na ně. Lidská mysl je obdivuhodná a dokáže neuvěřitelné věci. Člověka dokonce mohou bolet svaly po tréninku, který si prožije pouze v duchu. Může cítit nával štěstí při pouhé vzpomínce na krásné chvíle či milované osoby. Může vnímat svět jako temné, strastiplné a nepřátelské místo, když ho takový bude chtít vidět, nebo jako místo, kde je při všech starostech a bolestech stále ještě mnoho krásy, radosti, dobra a lásky.

Taky může, ach ano, lidská mysl dokáže ještě víc.

Hlásila nám pyšně a nadšeně stará dáma, za kterou jsme byli s Vaškem ve špitálu, že má takovou schopnost, která jí umožňuje se přemisťovat mezi třemi nemocnicemi podle toho, jak chce. Popsala nám je a dodala, že je ráda, že to umí, protože se alespoň dostane hodně mezi lidi. Staré paní je devadesát tři let a ještě v předjaří byla víceméně soběstačná. Pak přišel úraz způsobeným pádem, nemocnice, ztráta hybnosti, zmatenost a další onemocnění.

V tuto chvíli je ale spokojená a šťastná, jak si ostatně zaslouží, protože její mysl čerpá z bohatých a pěkných vzpomínek. Jsem za to ráda, protože jsem se setkala i úplně opačnými stavy v podobném případě. Se strachem a úzkostí, s neklidem z čehosi nedořešeného, neuzavřeného, bolavého, co přetrvává v nastavení mysli až do posledních chvil.

Myslím na to. Myslím na pět poupat. Mohou být zklamáním, zmarněnou nadějí nebo nadějeplným příslibem do budoucna. Nebo také – a to hlavně – přítomnou chvílí plnou radosti a potěšení.

Tady a teď.

Publikováno na Zvířetníku 23.7.2020.