Šeřík je jedno z dalších témat, která jste nedávno na mou žádost navrhli a která jsem si slíbila postupně zpracovat. Byl, pokud se nepletu, poslední v řadě, ale protože šeříková sezóna už pomalu končí, dovolím si ho upřednostnit.
Když jsem byla malá, měla jsem pocit, že všechny zahrady jsou plné šeříků a rododendronů, alespoň v mém městě na kříži tomu tak bylo. Bydlela jsem třípatrovém v domě, dokončeném v roce 1960, který vypadal tak trochu jako panelák bez balkónů, i když byl postavený z cihel. Přední stranou se obracel k hlavní městské třídě (vážně, ta ulice má dodnes v názvu slovo třída), ale za ním se rozkládal pozemek právě tak velký, aby na něm v trávě mohly stát sušáky na prádlo a pod velkou břízou a javorem pak bylo hřiště i pískoviště a další volný prostor jako stvořený pro hraní. Šeříky „za barákem“, jak jsme tomu prostoru všichni říkali, sice nerostly, ale v přilehlých zahradách ano. Jejich krása a vůně se prodírala a nakláněla přes ploty a sladké malé hvězdičky se otevíraly ve všech možných barvách, od temně fialové po křehce bílou.