105 PLUS: V radosti

Bertík na šplhadle „v cedníku“, 
foto z února 2019

13.8.2020

Před pár dny jsem musela nechat odejít svého třináctiletého kocourka Bertíka. Letos na jaře mu byla diagnostikována cukrovka, a i když se nám na začátku prázdnin podařilo pěti jednotkami caninsulinu, aplikovanými dvakrát denně, dostat cukr téměř do normy, mně bylo zřejmé, že se jeho stav začíná pomalu zhoršovat. Veterinářka na to zpočátku koukala jinak, chtěla to ještě dál zkoušet, ale jak už jsem napsala jinde, výsledky jsou jedna věc a to, jak se kocourek změnil, je věc mnohem důležitější. Už ztratil radost ze života a já jsem vnímala silně, že i když má veškerou péči, přestává se cítit se ve svém těle dobře. Nakonec Bertík vylezl z přepravky, veterinářka si ho prohlédla, poslechla srdce a dala mi za pravdu.

Hodně mě to bolelo a stále bolí. A dost teď přemýšlím o radosti v životě. O radosti, která je pro život nutná, protože bez ní, jaký je to vlastně život?

Ona ta Bertíkova nemoc, ta bezmoc z nemoci se mi hodně prolíná s nemocí staré dámy, kterou jsem nedávno zmiňovala. Té, která se nám tak nadšeně chlubila tím, že má schopnost se přemisťovat mezi různými nemocnicemi, a tak se dostat mezi víc lidí. Zdravotní stav staré dámy není poslední dobou dobrý, a tak se bohužel přemisťuje mezi nemocnicemi a domovem i doopravdy. Je pro nás hodně daleko a mluvit s ní po telefonu nelze. Často na ni myslím a doufám a věřím, že ji schopnost přemísťovat se mezi různými světy neopustila a že jí stále přináší potěšení a radost. Že jí tahle schopnost dokáže odclonit fyzické problémy a trápení, které přináší dlouhé ležení na lůžku.

Někdy je to opravdu velice obtížné najít ve své situaci radost. Možná pomůže pomyšlení, že deset drobných radostí vydá za víc, než jedna velká, která je často imaginární a těžko pojmenovatelná, natož pak uchopitelná. Navíc se ty drobné radosti mnohem snáze hledají a nacházejí. Svěží ráno po dešti, pestré letní šaty, kapka rosy v květu růže, odraz mraků v kaluži, zpěv ptáků, ach, co jen se toho dá nasbírat za pár minut! Křupavá houska a vůně kávy. Úsměv, ať už někoho blízkého, nebo od neznámého kolemjdoucího. Každý nádech a výdech je vlastně radostí, protože znamená, že ještě jsme a že můžeme všechno, co si jen dovolíme mít. Že dokážeme všechno, co budeme chtít. Často se dodává „v rámci možností“, ale ono je to tak, že onen rámec možností není pevně daný, on se totiž dokáže měnit podle nás.

Bertík. „Pacénková“ fotka ještě pro Bedu, červenec 2015

Strašně dlouho, desítky let jsem měla pod kůží pocit, vlastně to bylo vědomí, že svět je nějak daný (a taky že já mu nedostačuju). Teď už vím, že s viděním světa je to jako… třeba jako s facebookem. Nebo s reklamou. Když se zaměříš na určité lidí, názory a produkty, máš je rázem všude kolem sebe. Když se zaměříš v životě na trápení, smutek a bolest světa kolem sebe, budeš v nich za chvíli až po uši. Ale pokud od nich odvrátíš zrak a budeš si všímat toho dobrého, poctivého, inspirujícího a povznášejícího, budeš přesně tohle mít v životě, budeš mít v životě radost. A čím víc tě to bude těšit a čím větší za to budeš cítit vděčnost, tím víc té radosti bude. I když třeba nebude sloužit zdraví, vztahy nebudou ideální a v práci to bude stát na pendrek. Když bude hodně té radosti ze života, tak bude nakonec i dobrý vztah a naplňující práce. I s tím zdravím to může být lepší, protože tělo a duše jsou spojeny. Jasně, žádná radost sama o sobě žádnou nemoc nevyléčí, ale určitě může k uzdravení či zlepšení stavu přispět.

Taky to ale občas dojde tak daleko, že už nikde žádná radost není, je jen úzkost a bolest. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale jsem ráda, že jsem mohla svému kocourkovi umožnit odejít bez zbytečného trápení a bolesti.

Bylo to rychlé a byl pak tak tichý a nehybný, jako jednou budeme všichni. A bude tomu tak, ať se teď budeme trápit, nebo se budeme radovat.

To mi teď Bertík připomenul. Vnímám to jako jeho poslední jeho akt lásky, oplátku za ten můj poslední.

Děkuju a nezapomenu.

Publikováno na Zvířetníku 13.8.2020.