Co se týče mě, jednoznačně se řadím k časovým optimistům. To jsou lidé, kteří velice dobře vědí, že i jen pouhé dvě minuty jsou dlouhý časový úsek – no schválně, zkuste mluvit spatra dvě minuty třeba k novomanželům nebo si vzpomeňte na dlouhé vteřiny před zavřenou toaletou, a proto věří, že před odjezdem na letiště nebo na důležitý pracovní pohovor zvládnou ještě napsat sonet a/nebo vycídit zrcadlo a kohoutky v koupelně. Časoví optimisté jsou ti lidé, kteří předpokládají, že ve vymezeném časovém úseku dokážou udělat tím víc věcí, o co jich předtím udělali méně, protože dlouze prokrastinovali.
Dlužno říct, že se nám to většinou docela i daří. Na rehabilitaci s meniskovým kolenem dobíháme skoky přes tři schody v poslední vteřině (nebo také pět minut po dvanácté), se zpocenou rouškou na obličeji a s výmluvou na komplikované parkování či na psa, který nám zákeřně zašmodrchal tkaničky, ačkoli psa už dávno nemáme a kočky nám dokážou leda tak schovat klíče od auta pod kredenc.
Časový optimista je zkrátka člověk, který ví, že cesta z bodu A do bodu B při dodržování povolené rychlosti, následném hladkém zaparkování a mírném poklusu kolem dvou rohů trvá přesně patnáct minut, takže v době mínus dvacet minut se začne převlékat, utíká na toaletu, najde kabelku a mobil, pohladí kočky, přeleští to od rána zacákané zrcadlo v koupelně a cestou k autu zamává rybičkám ve venkovním jezírku. Poté vyráží na cestu s vytřeštěnýma očima a s nohou plynu, ignoruje údaj na tachometru, který ukazuje spíš větší než menší překročení povolené rychlosti. Místo za rohem zaparkuje až někde přes tři bloky a do bodu B doráží na čas vítězoslavným sprintem, za který by se nemusel stydět sám Usain Bolt.
A když to náhodou takhle dobře neklapne, téměř nikdy se nic nestane, protože protějšek obvykle na schůzku dorazí ještě o fous později, za což se nejapně omlouvá s tím, že mu pes zašmodrchal tkaničky. Časových optimistů je zkrátka mezi námi naštěstí víc než dost a jsem za to nebesům vděčná.
Mnohem řídčeji než časoví optimisté se vyskytují lidé, kteří se dokáží pohybovat v paralelních světech a prolínat je navzájem tak, že zamotají hlavu nejen sobě, ale i spoustě dalších lidí. Po pravdě znám jediného takového člověka. Sebe.
Stalo se mi mnohokrát, že jsem si na stejný den, na stejnou hodinu naplánovala úplně odlišný program, přičemž jsem dolaďovala detaily tak, že jsem se hravě přepínala mezi jedním a druhým paralelním světem. Většinou mi to v nějaké fázi došlo, ale stalo se nejednou, že jsem si až na cestě na místo určení s leknutím uvědomila, že mám jet vlastně jinam, tedy… ehm… že mám jet tam i tam.
Můj majstrštyk je skoro neuvěřitelný. Tehdy jsem naplánovala na jeden víkend tři rozličné programy. Jeden s vnoučaty, v tom druhém jsme přislíbila účast na jisté akci s tím, že pro ni cosi důležitého zajistím a přivezu, a ten třetí mě napadl jaksi za pochodu a byly v něm naštěstí zahrnuty aktivity převážně soukromého charakteru. Plánovala jsem a mluvila o všech akcích zaujatě v práci. Kolegyně mi posléze taktně sdělila, že se jí to úplně nezdálo, ale že posléze nabyla dojmu, že jako obvykle jen melu páté přes deváté a chaos se projevuje jen v řeči. Nebylo tomu tak. Naštěstí jsem si to pak sama uprostřed všeho toho organizování uvědomila a na poslední chvíli zatáhla za záchrannou brzdu. Dalo dost práce ty tři prolnuté světy zase oddělit od sebe a já jsem po určitou dobu přistupovala ke svým plánům ostražitěji.
Vzhledem k výše uvedenému se nikdo nemůže divit, že mi můj vnuk už někdy ve svých dvou letech začal říkat babička Ája popleta. Dokážu udělat chaos ve všem a ještě větší chaos vzniká, když se ten původní snažím napravit. A úplně nejhorší ze všeho je, když třeba spletu platbu faktury a při vyjasňování problému zamotám jablka s hruškami a vše navíc řeším s někým, kdo oplývá podobným talentem. V tom případě si dotyčným dokážeme psát či volat celé hodiny a problém ještě více znepřehledňovat a zašmodrchávat. Vracíme si navzájem platby i doklady a vše si následně vysvětlujeme. Když pak konečně s vypětím všech sil eliminujeme všechny odbočky a slepé uličky a problém vyřešíme, máme se navzájem plné zuby, ale loučíme se přátelsky s laskavým soucitem a hřejivým vědomím toho, že na světě existuje ještě větší zmatkař, než jsme my sami, ačkoli to vůbec není pravda.
V mém případě určitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave