Rozsvícení vánočního stromu u nás v obci tradičně doprovází besídka dětí z místní mateřské školy, které při této příležitosti dostávají od obce malý balíček. Před pár lety mě napadlo, že pro děti ušiju malou textilní hračku, poprvé to byli andělíčci, a od té doby se už od pozdně letní doby přes podzim věnuju výrobě drobných hraček. Dělám jich většinou o dost víc, protože je dostávají i má vnoučata a také je rozdávám jako malé dárky lidem, kteří se celý rok starají o mé tělo, o mé nohy nebo mi dovážejí balíčky.

Letos jsem vyráběla sněhuláčky. Šila jsem je z bílého úpletu, vycpávala a pak pro ně háčkovala šály a čepice či spíš hrnce s uchem na hlavu.

Leporelo Cesta rokem 2024

Toto leporelo je součástí jednoho projektu, vyhlášeného klubem SQ, proto se o něm zatím nebudu šířeji rozepisovat. Mám ho ušité a připravené už od léta a pracovala jsem na něm někdy od února či března letošního roku. Doma, ale nejčastěji na zahradě.                Byla to práce, která mě nesmírně naplňovala, bavila a uklidňovala. Obšívat velkým stehem čtverečky látky o velikosti 15 x 15 cm, potom na ně rovněž velkými stehy našívat kousky látky a potom vyšívat či prošívat tak, jak mě právě napadne, to je něco, co je mi nesmírně blízké. Je to moje cesta. Cesta, kterou jsem už tak či onak používala a ke které směřuju několik let. 

Džínová jízda pokračuje

 

polštářek pro vozíčkáře z Kutné Hory

K práci s džínovinou jsem se dostala letos v zimě, kdy jsem začala vytvářet leporelo na téma Cesty, více zde. To mě přivedlo k použití džínoviny spolu s kawandi, více zde. A pak se to rozjelo.

Jako první jsem ušila polštář pro vozíčkáře z Kutné Hory a práce s kousky džínoviny a různými starými zbytky mě nesmírně bavila. Ale jak už to bývá, nemohla jsem si hrát dlouho, protože jsem musela ušít věci, které jsem slíbila, nebo které se týkaly tradiční podzimní dobročinné akce, pořádané Zvířetníkem.

Jako každý rok skupina švadlenek šila každá tři polštářky (velikost 40x40 cm) pro lidi, kteří potřebují povzbuzení. Letos to byli opět klienti onkologie v nemocnici v Ústí nad Labem.

Kawandi / džínové prostírání

Tento článek jsem začala psát 4. září. Chtěla jsem vytvořit jen krátký doprovodný text ke třem fotkám, ale pak jsem se zapletla do vysvětlování, co to vlastně kawandi je, a nějak se mi do toho zamotala i kantha a boro. 

Když už byl článek hodně dlouhý a plný fotek a odkazů, napadlo mě, že ho pošlu k publikaci na Zvířetník (a posléze ho dám i sem), a pro svůj blog se vrátím k původně zamýšlenému textu. Ale protože se z jsoucnosti jedné konkrétní věci vylíhly články dva, v textu se bohužel musím párkrát téměř nebo zcela opakovat. 

A teď konečně k věci. 

Jehelníček

 

Jednodušší jehelníček snad ani být nemůže a ušít se dá za hodinu, možná za dvě, když se u toho lelkuje. Že ho potřebuju, to už mě napadlo až včera nebo předevčírem, ačkoli snad celou dobu, co si nosím ven šití v plechové krabičce od bývalé kolegyně z práce, hledám pracně jehly a špendlíky zamotané ve smotcích bavlnek ať už jednotlivě, nebo zapíchané do kousků látek. Obvykle jsem je našla tak, že jsem si je zapíchla do prstu, což není zrovna dvakrát sofistikovaný způsob hledání.

Když mě napadl jehelníček., vybavila jsem si, že jsem si loni o malých jehelníčcích psala s Jamalkou. Dávala je k sobě na blog a protože to je roztomilý nápad, tak sem odkaz na její článek dávám.

Quilt Růžová zahrada

 

Quilt Růžová zahrada vznikl jako součást výstavní kolekce Bohemia patchwork klubu s názvem Růže, které nevadnou. Tato kolekce bude poprvé představena ve Výstavní galerii Chvalského zámku dne 27. června 2024 od 17 hodin, vice ZDE.

Musím přiznat, že Růže mi daly zabrat, zadání bylo hodně jasné, úzké. Nedovedla jsem si představit, že ztvárňuji konkrétní růže, proto jsem se rozhodla ztvárnit pocit, jakým může působit růžová zahrada v plném květu za letního rána.

Deka pro Máťu

 

Během let jsem pro našich šest vnoučat ušila už několik dek, protože jak rostou, postupně u nich vyrůstají. Nejstarší vnuk Táda dostal svou velkou deku před dvěma roky a teď přišla řada na Máťu. Obě deky využívají zbytků látek, ale na první pohled je mezi nimi rozdíl. Deka pro Tádu (milujícího zelenou barvu) je sice scrapová, nicméně uhlazená a pravidelná. Deka pro Máťu (milujícího barvu modrou) je ve stylu improv, o kterém jsem psala na podzim minulého roku a který jsem si zamilovala vlastně už mnohem dříve, než jsem věděla, jak se jmenuje a že vůbec existuje.