Pololetní zamyšlení

 Doplňovala jsem v posledních dvou dnech svůj blog o příspěvky za více než čtvrt roku. Ani sama nevím, jak se mi to mohlo stát. Něco jsem v březnu šila, byla u nás vnoučata, pak připravovala kostýmy na rodinnou oslavu a vzápětí jsem jela pomáhat instalovat výstavu quiltů na téma Božena Němcová a K. H. Borovský do Hradce Králové. Potom jsem onemocněla, možná to byla viróza obyčejná, možná ta s korunou, kdo ví. Každopádně se mi povedlo nakazit i Vaška a oba jsme skončili s atb. Ze dvou týdnů nemoci jsme se další dva týdny sbírali.

Mezitím vypuklo jaro, psala jsem pravidelně své 105 plus, opět jezdila na návštěvu vnoučata a vůbec všechno se točilo dál jako obvykle. Až na ten blog. Přišlo mi hrozně namáhavé doplnit ho zpátky a tak jsem to odkládala, i když jsem věděla, že to bude čím dál horší.

Zaseklo se mi psaní obecní kroniky i mé projekty, najednou jsme nevěděla, co a proč bych měla dělat a tak jsem na své zahradě ponejvíce provozovala zen. To je bezvadná věc, když člověk neví, kudy kam.

Teď myslím vím, co bych chtěla a měla dělat. Ujasnily se mi šicí projekty, je jich nemálo. Psaní "na anděla", na můj druhý blog, také už dlouho visí ve vzduchu a těším se na něj.

Dokončila jsem to i ono, odevzdala, odeslala a je mi lépe. Vždycky to tak je, resty přede mnou mě svazují, uzamykají mi mysl. Čím víc před nimi zavírám oči, tím je to horší. Vím to o sobě už dávno, ale někdy těžko zvládám to ochromení, které na mě padne.

Teď tedy mám (víceméně) čistý stůl a mohla bych začít, kdyby nezačínaly prázdniny. Někam budu odjíždět, pak přijedou děti, do toho sklizeň a zavařování, ach jo, kde je to mé poklidné šití v zahradě? Kde je mé psaní? Bude trvat pár týdnů, než se k němu dostanu.

Možná je to ale dobře. Možná ty věci ještě potřebují dozrát. Možná je potřeba je ještě chvilku pozdržet, abych se na ně mohla ještě chvíli těšit a přemýšlet nad nimi. Je to stejně krásné, jako je pak pak zhmotňovat zdánlivě z ničeho. Jen z útržků látek a slov.

105 Plus: Klíč od zahrady

 

Šla jsem z domu k zahradě, už to bude dobře měsíc a půl zpátky. Když jsem se blížila k brance, automaticky jsem zalovila v malé mošničce, ve které nosívám mobil, kapesníky, notýsek, kočičí kapsičky a další potřebnosti. Se svazkem klíčů v ruce jsem došla až k brance a tam se zasmála sama sobě. Vždyť k zahradě žádný klíč nepotřebuju! Pak jsem si ale uvědomila, že to není tak docela pravda. Že naopak najít klíč k zahradě bylo dost složité a hlavně nesmírně důležité. A že o tom chci psát a že to bude poslední předprázdninová 105 plus a kdo ví, možná bude úplně poslední. Čím dál častěji totiž mívám pocit, že mám tendenci se v tématech i myšlenkách opakovat a že mé (zamýšlené či napsané) úvahy na Zvířetník občas snad ani nepatří.

105 Plus: Věci na čekané

Už to bude určitě víc než deset let, co jsem dostala od kamarádky klobouk a tašku. Prý na zahradu u paneláku a na klubíčka. Nebo tak nějak. Vždycky jsem na klobouk a tašku myslela jako na slaměné, ale ze slámy nejsou, jen mi tak připadají; nejspíš to bude jejich barvou. Klobouk jsem v Praze na hlavě snad nikdy neměla. Byl mi na kratičkých vlasech trochu velký a trochu nepohodlný, potila se mi v něm hlava, tak ležel zastrčený ve skříni, stejně jako taška, ve které jsem během doby skladovala všechno možné. No a pak se stalo, že jsme se z Prahy odstěhovali na venkov, koncem roku to bude pět let. Ačkoli jsem se při té příležitosti zbavila mnoha nepoužívaných a tudíž nepotřebných věcí, tašku i klobouk jsem vzala s sebou.

Deka pro děti z Ukrajiny

 

Začátkem května mě oslovila Jana Harmachová, zda bych se nepřipojila ke skupině patchworkářek, které šijí deky pro děti z Ukrajiny, které se svými matkami musely utéct ze své vlasti před válkou. Už v březnu jsem pro malé uprchlíky ušila několik polštářků, ale měla jsem stále pocit, že jim dlužím alespoň jednu deku. Nebo spíš sama sobě. Finanční pomoc jsme mohli poskytnout jen v omezené míře, ale solidarita a podaná ruka se dá vyjádřit i jinými způsoby. Poskytnutým ubytováním, radou i pomocí při komunikaci s našimi úřady, nabídkou práce a třeba právě ušitou dekou.

Zadání od Jany znělo: rozměr minimálně 110 x 140 cm a alespoň trochu žlutých a modrých látek. Obojí jsme snad cca splnila.

Chvíli jsem si nad zadáním lámala hlavu, ale pak jsem si řekla, že mám spoustu zbytků a zbytečků a že mě scrapy baví šit, tak bylo rozhodnuto. Nařezala jsem si na čtverce staré a nepoužité volební lístky a postupovala stejným způsobem, jako když jsem šila scrapová podkafíčka; u nich jsem ale drobné proužky našívala na látku.

Šití scrapu znamená velkou zábavu a ještě větší bordel v bytě. Jedna krabice zbytků nestačí, musím vytáhnout druhou, a pak ještě další. Pokládání hotových bloků na zem je velkou atrakcí pro kočky. Rady se v nich povalují, rozhrabují je a občas i roznášejí po bytě.

Když jsou hotové bloky, je třeba vymyslet, jak deku zvětšit do požadované velikosti. Lépe ovšem zní, když napíšu, že je třeba zamyslet se nad bordurou.

Konečně na zemi leží hotový sendvič. Ne kus jídla, jak by možná někoho mohlo napadnout, ale tři vrstvy materiálu, které jsou k sobě přišpendlené, přistehované, nebo také mohou být slepené speciálním lepidlem. Svého času jsem ho používala také, ale spray stojí peníze, postříká se jím všechno okolo, stejně pak quilt musím sešpendlit, protože u hlazeného vatelínu po sobě jeho vrstvy klouzají, a navíc se lepidlo nabaluje na jehlu. Když je sendvič hotový, je třeba vymyslet, jak ho prošít, nebo-li proquiltovat. 

Někdy si o způsob prošití polotovar deky sám řekne, dokáže dokonce předem zamýšlené prošívání změnit. Prošívat se může v ruce nebo stroji. Na obyčejném, s dlouhým ramenem, na stroji připevněném na rámu nebo na automatu na rámu, který dokáže sám prošít cokoli. Prošívat se může rovně, nebo také volně, se zapuštěnými zoubky, kdy se pomoví jehly na látku kreslí vzory z ruky. Nebo se při tom dají používat různá pravítka či křivítka. Prostě prošívání je dnes už tak široký obor, že se z quiltingu stala samostatná disciplína. 

Mnohé švadlenky své topy (svrchní část deky) posílají na prošití specialistkám - quilterkám. V zahraničí se na výstavách běžně uvádí jméno autorky quiltu, jméno quilterky a také údaj o tom, zda byl quilt prošit na rámu, na stroji, na automatu...

Já jsem zvolila rovné prošití, které zručné švadlenky a quilterky dělají volnoým prošitím za pomoci pravítek. Pro mě je to příliš náročný způsob, a tak prošívám klasicky, za pomoci kráčející patky, i když to znamená dekou stále otáčet a bolí z toho ramena.

Na zádička z jemného zeleného flanelu jsem na aplikované balónky vyšila v azbuce ukrajinsky Sláva Ukrajině! a věnování Deku s láskou ušila Vave a datum. Doufám, že deka udělá někomu radost a že ho zahřeje nejen na těle.

Polštářky pro děti z Ukrajiny

 

Na Matěje, ve čtvrtek 24. únoru napadlo Rusko vojenskou silou svého souseda, samostatný stát Ukrajina. Ruští útočníci začali ničit města i vesničky a zabíjet nejen bránící se ukrajinské vojáky, ale i civilisty. Z Ukrajiny proto začali do bezpečí utíkat lidé, především matky s dětmi. Do Polska, do Německa, ale v nemalé míře i do naší republiky, kde se jim dostalo ve valné většině případů přátelského, ba i vřelého přijetí a všestranné pomoci.

105 Plus: Za plotem

 

Tuze ráda si prohlížím předzahrádky, a když je vidět dál do zahrady, jsem jen ráda. Těší mě ploty s nízkou podezdívkou, skrz které se dá obdivovat výsadba. Abych řekla pravdu, asi nejvíc mám ráda tu venkovskou, rostliny promíchané tak, jak je přinesl a ověřil čas. Růže, floxy, ostrožky, denivky, hledíky, no prostě všechny ty krásné květiny, které si pamatuju z dětství od babiček i jejich sousedů. Občas, dnes už zřídka, se mezi nimi dá objevit betonový hrad se slídovými okny, omšelý trpaslík nebo novější a tudíž zářivější plastová zvířata či figury. Ačkoli sama nic takového na zahradě nemám a mít nechci, leda snad nějakého historického trpaslíka, kdyby mi nějaký přišel do cesty, v cizích zahradách mi dělají snad ještě větší radost, než když jsem byla malá.

105 Plus: Sní-dání

 

Zase jednou se snažím o zdravé stravování a tak doma prosazuju bohaté a pestré snídaně, které vydrží člověku hluboko do popoledních hodin. Třeba do dvou nebo do tří, záleží na tom, kdy a jak dlouho se snídá. Jestli v devět nebo v deset nebo tak nějak. Poté je čas na zdravý oběd a pak už mi stačí většinou jen syrová zelenina a Vašek si udělá něco malého. Teď byl ovšem na prodloužený víkend na setkání své bývalé kapely a tam trochu zlajdačil. Hned v pondělí jsem ho přistihla, že ještě v deset nesnídal, ačkoli vstával celkem brzy, aby odvezl do opravy auto s hřebíkem zabodnutým v pneumatice. Ten den jsem si naopak pospala já, protože jsem o víkendu šila dlouho do noci, až k ránu. Jak to, že lajdáš snídání? hartusila jsem. Kdyby ti jí někdo udělal, to by sis určitě dal, co?