105 PLUS: A teď do mě!

 

Někdy neodolám a začtu se do diskuzí na facebooku či pod články na internetu. Sem tam autor končí svůj komentář větou „A teď (všichni) do mě!“. Je to zarážející zejména v případech, kdy nejde o žádné kontroverzní, extrémní či jinak těžko přijatelné vyjádření. Když jsem na to narazila poprvé, tak jsem dlouze dumala nad tím, zda se dotyčný opravdu chce pohádat, či se naopak hádky bojí. Nejspíš se ale jedná o odraz špatné zkušenosti, kdy jsou děti i dospělí lidé za svůj vyslovený názor často vysmíváni, jejich názor není přijímán s respektem, nýbrž je okamžitě shozen a zcela zamítnut, protože někdo jiný má na danou věc názor zcela opačný. Je to odraz toho, že si mnozí nejsme jistí sami sebou natolik, abychom svůj názor otevřeně vyslovili bez víceméně oprávněného pocitu, že se o něj musíme poprat.

Setkávám se s tím třeba na facebooku, kde sleduju několik skupin, zabývajících se zahradami, zahradní tvorbou. Občas jde někdo odvážně a s čistou duší tzv. s kůží na trh a ukáže fotky své zahrady či úprav kolem domu. Bývají to krásná, nápaditá a inspirující zákoutí, ale pochopitelně se objevují i úpravy, nad kterými rozum zůstává stát. Často ale jde jen o to, že tvůrci mívají dobrý záměr, ovšem postrádají jak cit pro míru, proporci a estetično vůbec, tak znalosti a zkušenosti, takže výsledek jejich snažení je kapánek „pumprdentlich“. (Toto půvabné vymyslel Ota Pavel /Jak jsem potkal ryby/ a znamená, že „Je to výborný, ale přitom to stojí za hovno.“)

Takže pumprdentlich je, když si někdo nasype kolem domu kamión kamenů, ale nedokáže je vysypat tak, aby vypadaly přirozeně, „jako ze života“. Ovšem v komentářích se málokdy objeví rada, co by se dalo vylepšit, nýbrž většina lidí napíše něco jako „příšerný kamenolom, kameny do zahrady nepatří, tohle bych si nikdy do zahrady nedal/a“. Jako by mnozí z nás netušili, že „proti gustu žádný dišputát“ a že kdyby všichni měli rádi vdolky a nikdo holky (či naopak), byla by na světě pěkná nuda. Na druhou stranu je ovšem nutné podotknout, že se často autor snímku i zahrady naježí, když někdo (dokonce na autorův výslovný dotaz a žádost o radu) napíše rozumnou a kvalifikovanou radu, která tazateli nejde pod fousy, a tak označí odpověď za „nenávistné hejty“.

Jako bychom opravdu ztratili dovednost nejen si naslouchat, ale dokonce si uvědomit svá vlastní očekávání. Protože třeba ve skutečnosti nedávám fotku proto, abych se poradil, ale chci se nenápadně pochlubit, protože jsem na své dílo pyšný a mám z něj radost. Je to moje dílo (či můj názor) a mám potřebu ho veřejně prezentovat, stejně jako mají druzí právo, aby vyjádřili, že se jim to nelíbí (či s mým názorem nesouhlasí). Jenže když napíšu „a teď všichni do mě“, tak dopředu dávám najevo, že o žádné názory druhých vlastně nestojím. Nehodlám o nich nejen diskutovat, ale vůbec je nechci slyšet a přemýšlet o nich.

Je mi jasné, že pár diskuzí na internetu nemá směroplatnou vypovídající hodnotu, nicméně mimo ostřílených až profesionálních diskutérů, kteří si psaním komentářů krátí život, se do debat zapojují lidé zcela nepochybně hodní, starostliví rodiče i prarodiče, poctiví občané, kteří ale, když na to přijde, by pro slovíčko vyloučili ze svých nejen facebookových přátel polovinu lidstva.

Neochota zamyslet se danou skutečnosti, neochota přijímat nové věci, protože nejsou vyzkoušené a proto mohou překvapit, a také mohou ode mě vyžadovat, abych vynaložil nějaké úsilí, to vše se dá snadno zneužít lidmi, kteří dokážou zneužít cokoli. Mám na mysli zejména některé typy politiků manipulujícími lidmi, kteří stojí zejména o to, aby se věci stále děly tak, jak se děly vždycky. A pokud by mělo dojít ke změně, tak musí být taková, aby se jí nemuseli bát. Což, alespoň tak to vnímám, naopak jiným typům politiků vůbec nedochází.

A teď do mě, přátelé, protože, ač jsem to původně vůbec neměla v úmyslu, zabrousila jsem až k politice, což se tady nedělá. Zjevně hřeším na to, že Lika je na dovolené a pánbůh je vysoko, jako bych nevěděla, že všeho jen do času.

Publikováno na Zvířetníku dne 2. 9. 2021

105 PLUS: Poslední srpnová

 

Dokud jsem ještě chodila do zaměstnání, vždycky jsem si brávala dovolenou v první polovině července. Sice v tom období bylo podle statistik počasí nejméně stabilní a upršené, ale pokud to statistikům nevyšlo, měla jsem dovolenou v tom nejlétovatějším létě. V druhé polovině července už házela svatá Markyta svůj srp do žita a svatá Anna? Škoda mluvit, ta už přinášela nejen chladná rána, ale i studenější noci.

A hlavně, s koncem července už se znatelně krátí den, světla je přibližně tolik, jako v půli května, takže dovolená čerpaná až na sklonku srpna jakoby byla o kus kratší, než ta počátkem prázdnin. Taky mohla být o hodně chladnější; ne nadarmo se ke svátku Vavřince 10. srpna váže pranostika „svatý Vavřinec, malý podzimec“. Letos by ovšem na podzim kolem Vavřince nemyslel skoro nikdo, protože panovala mimořádná vedra. Snad jen pravověrní pesimisté a já jsme měli jasno. Od Vavřince k Aleně jsou to tři slepičí kroky, a jak mine Alena, je třeba vytáhnout z pod postele školní tašku a vytřepat z ní drobky i zmuchlané papírky, protože 1. září je za rohem a z prázdnin zbývá už jen kousek. A jakmile začne škola, začíná podzim. Nemůžu si pomoct, prostě to takhle mám, i když už dávno nežiju na chladném severu, do školy nechodím ani já, ani moje děti a klima se proměnilo.

Když jsem bydlela v Praze na sídlišti, dal se konec prázdnin vysledovat podle toho, že se lavičky u pískovišť i mezi domy začaly zaplňovat puberťáky, kteří se začali houfovat jako vlaštovičky před odletem do teplých krajů. Ovšem u těch dětí to bylo nejspíš úplně naopak, bývaly opálené od moře či od rybníka u babičky. Na sobě měly nové „botasky“ a trička a v sobě spoustu nových příběhů. Měla jsem to houfování vždycky ráda, ani nevím proč. Zvláště bývalí spolužáci, kteří právě vyšli ze základky, se hodně družili a byli hluční, snad aby si dodali odvahu před krokem do neznáma, který je čekal. Ještě celé září, bylo-li teplo, takhle posedávali kus od našich oken, a pak je rozehnal chlad, brzká tma, nové povinnosti i nově navázaná přátelství.

Tento týden je u nás chladněji a dokonce i prší. Vítr honí po zemi předčasně opadané listy, ale z okna vidím v dálce, jak rozkvétají další poupata na jiřince, kterou jsem musela vyjmout z půdy a zasadit ji do květináče, abych ji zachránila před slimáky. Ještě budou krásné dny, bude dlouhé a příjemné září a zářivý říjen. Zahrada se proměňuje a je čím dál krásnější, v obci se po dlouhé době chystají hody. Je stále se na co těšit. A když mám být upřímná, vlastně jsem jako vždycky tak trochu ráda, že ten letní rumrajch končí. Kolikrát si říkám, že jsem si ani to léto nestačila užít, protože když nejsou lidi včetně mě v pohybu, tak je potřeba honem něco udělat se zeleninou, ovocem a zahradou vůbec, nebo je moc horko, nebo prší.

Ve skutečnosti si pochopitelně užívám všechny ty návštěvy, dětičky i cestování, ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. A dělání zenu mi prostě chybí. Taky mi chybí šití a čas na psaní, vůbec nebude špatné mít delší večery na noření se do jiných světů, než jsou ty zahradní. A tak se loučím s prázdninami jen s lehkým smutkem.

Píšu tuto plusku na Bartoloměje, ke kterému se váže snad ještě více pranostik, než k Vavřincovi. A tak se pár vybranými s vámi pro dnešek rozloučím. Jsem zvědavá, zda jsou stále ještě platná.

Fouká-li na Bartoloměje z Moravy, vorej sedláčku, pomali; fouká-li na Bartoloměje vítr z Čech, pak si sedláčku, s oráním pospěš!

Jak Bartoloměj velí, takový bude podzim celý.

Je-li na Bartoloměje čas, je z lisu kvas.

Publikováno na Zvířetníku dne 26.8.2021

105 PLUS: Sovy a ti druzí

 

O sovách a skřivanech jsem během let zcela nepochybně už párkrát psala, ale jelikož se člověk (pravda, v tom lepším případě) denně probouzí a vstává, zdá se to být téma vděčné a věčné.

Já jsem zcela nepochybně sova, byť ne ta pravověrná, která čeká na úsvit, aby ulehla, a pak do pozdního odpoledne spí, a pokud jí to není dopřáno, mění se vzhledem i povahou na zombie. Jsem sova uměřená, která, když je potřeba či když ji něco zaujme, hladce v bdělosti sklouzne přes půlnoc a rozzívá se ke druhé hodině ranní. Je-li zaujetí či nutnost příliš velká, další zívačka se objeví až mezi třetí a čtvrtou hodinou, takže je třeba včas pomyslet na to, že kočky i Vašek si ráno umisťují v čase po svém a že to často bývá úplně v jiné době, než budu mít ráno já.

105 PLUS: Domácí mazlíček

 

Dnešní chování našich koček mi připomnělo, že mám v notýsku stále ještě zapsaných pár témat, které jsem od vás na svou žádost před časem dostala. Jedním z nich je právě téma domácí mazlíček.

V současné době máme doma dvě kočky. Mikeše, který má v očkovacím průkaze zapsáno datum narození 18. srpna 2007. To je pochopitelně jen veterinářův odhad, protože Mikeš se narodil v jakési rouře na zahradě jedné psychiatrické léčebny k velké radosti tehdejších klientů, kteří celou rodinku opečovávali a koťata vymazlili. Jedno z nich pak moje neteř, zdejší lékařka, věnovala svému otci k narozeninám, a protože se ukázalo, že to nebyl tak úplně vhodný dárek, využila jsem situace a Mikeš se přestěhoval k nám. Za měsíc k němu přibyl Bertík, stejně starý kocourek, narozený pro změnu na statku. Na rozdíl od Mikeše zažil Bertík jako koťátko velký hlad a do depozita se dostal ve velmi zuboženém stavu, pro jeho sestřičku už to bylo bohužel pozdě.

105 PLUS: Stav milosti

 

Před pár týdny jsem v komentáři pod článkem na Zvířetníku četla „...stav milosti zažívám dnes jen…“. Jednak mě potěšilo, že mi toto slovní spojení použila žena, žijící již dlouhá desetiletí v zahraničí, a současně jsem si uvědomila, jak moc se šidíme, když si češtinu zjednodušujeme a zplošťujeme. Jsem ráda, že mi Jana připomněla, jak bohatá a krásná může být a co všechno se jí dá vyjádřit. Když je nám mimořádně dobře, obvykle dnes řekneme, že to bylo super, cool, bomba, v lepším případě pak, že to byl mimořádný, úchvatný či povznášející zážitek. Že se nám dostalo stavu milosti, to nás málokdy napadne, natož abychom to vyslovili nahlas.

105 PLUS: Dvě zahrady, rok 2021 podruhé

O svých zahradách jsem psala na samém počátku května (zde na tomto odkazu). Uběhly tedy tři měsíce a sama se při prohlížení fotek nestačím divit, jak moc se zahrady změnily. Tak předně do hlavní zahrady přibyl objekt, o kterém jsem se zmiňovala na konci minulého článku (a psala jsem o něm zde). Zpočátku jsem v koutku duše měla tak trochu pochybnosti, zda můj totem není nějaká samoúčelná věc, ale už si nedovedu zahradu bez něj představit. A věřím, že tam bude zapadat dobře, i když na podzim nabořím symetrii záhonu, který chci trochu rozšířit a za ním vytvořit malý palouček. Zelenina se tím definitivně přestěhuje do zadní zahrady a v té hlavní bude jen drobné ovoce a okrasné rostliny.

105 PLUS: Babička

 

Když mi bylo tolik, kolik je dnes Emičce, byla moje babička přeslicová asi o třináct let mladší, než jsem dnes já. A přesto mám takový pocit, že oproti mně byla mnohem babičkovštější. Smažila pro nás hory koblih ve velkém kastrolu, pekla skvělé borůvkové koláče a šila nám šaty i spravovala vše, co bylo potřeba zašít, zvětšit či zmenšit. Rozumově si uvědomuju, že to jsou ty nejhezčí vzpomínky, nejspíš i trochu zidealizované a zveličené, protože babička ještě i v důchodu chodila na částečný úvazek do práce a jako levná domácí švadlena sloužila nejen nám, ale i všem lidem z okolí.

Babička neměla jednoduchý život a ráda jsem ji poslouchala, když vyprávěla své zážitky z mládí i občas strastiplné příhody ze života s naším dědečkem. Nebylo to často, babička musela mít náladu a nesměla být příliš unavená. Když se to ale povedlo, babička jako by se s drobným úsměvem zahleděla kamsi do minula či do sebe, a začala vzpomínat. Události známé i úplně nové jsem vždy poslouchala se zájmem, bohužel spoustu toho jsem v paměti neudržela. A nad tím, co si pamatuju, často přemýšlím, nakolik to byla realita a nakolik se ta či ona příhoda během let v babiččině mysli proměnila stejně, jako se časem proměňují vzpomínky nás všech. Tehdy jsem ale o ničem nepochybovala a babička mi připadla moudrá, vyrovnaná, s nadhledem smířená s osudem, což dokládala věta, kterou své vyprávění nejčastěji zakončovala, totiž že s prevítem zle, bez prevíta ještě hůř.

Jak ráda bych teď věděla, jak to vlastně v sobě tehdy nebo třeba v mých letech měla. Co cítila, na co myslela, o čem snila, čeho skutečně litovala. Jestlipak stejně jako já jasně viděla všechny křižovatky, na kterých se mohla a nejspíš měla vydat jinudy, i všechna další rozcestí, který se předchozím rozhodnutím stala jen jednosměrnou trasou, ze které se snad skutečně nedalo uhnout někam jinam. Možná to neřešila, nebylo to nejspíš zvykem, věci se možná braly více fatalisticky, a co bylo, to bylo, a nedalo se to odestát, tak proč se k tomu vracet.

A přece se někdy nemohu ubránit dojmu, že moje babička, všechny moje babičky že se někdy také cítily nerozhodně a možná i nedospěle, že někdy nechtěly být těmi, na které je naloženo a které všechno musí unést a ustát. Že v nich stále byla ta malá děvčátka v nadýchaných šatečkách, dívky na tancovačce s hlavou plnou motýlích snů, mladé ženy, které si tak úplně neví se sebou rady a proto doufají, že se objeví nějaký rytíř, snad ani princ to nemusí být, který jim nabídne rámě, který jim podá ruku a tou rukou je bude podepírat až do posledního dechu.

Venku pod oknem si hrají vnoučata. Když někdo z těch malých upadne a rozbrečí se, běžím ven, abych zkontrolovala, co se vlastně přihodilo, řekla, že to nic není, případně pofoukala bolístku. Když něco nejde, snažím se to napravit a většinou se mi to povede. Umím zahnat hlad, žízeň i noční můru. Ale stejně mám pochybnosti o tom, zda jsem dost kompetentní na to být babičkou, když nevím, jak se vlastně taková babička v mých letech má cítit. Trochu mi to připomíná mou dávnou a dlouholetou otázku, co vlastně lidé dělají v neděli. Na to jsem sice po dlouhých desetiletích nejspíš přišla, ale jak je to s těmi babičkami, to stále ještě nevím a kdo ví, zda to někdy vědět budu.

No nic, teď zrovna to asi nevykoumám, musím jít dělat nefalšované netřebické palačinky se šlehačkou i různými polevami a posypkami. Takové, jaké děti dostanou jen tady, u babičky.

Publikováno na Zvířetníku dne 22.7.2021