Do prdele! Nebo radši ne?

 

"Do prdele!" vykřikl znenadání Vašek. Účastně se ptám, co že se mu to stalo. Prý je venku hnusně a on chtěl jít ven, potřebuje chodit ven, potřebuje své vycházky.

Pravda, venku zrovna začal padat sníh, ale tak hrozné to zase nebylo. Šlo spíš o něco, co se nám občas (často?) stává. Uděláme si o svém dnu, o svém životě nějakou představu, a pak se vztekáme či trápíme, když to tak nejde, když je všechno jinak. A tak si ulevíme emotivním výkřikem.

Kos na brance

Dnes ráno mi zahradu zamkl kos. Usadil se na nízké dřevěné brance, která je kousek od kočičího krmítka, a je sem tam otočil hlavou. Obvykle do zahrady chodívám ještě před snídaní. Tvářím se, že vynáším do popelnice "kočičiny", ve skutečnosti ale běžím zahradu pozdravit. V lepších letech doplnit ptačí krmítka a letošní zimu do nich alespoň s nadějí nakouknout. Zkontrolovat stav kočičích krmítek, obnovit na jezírku díru v ledu, když tedy mrzne, nebo zkusit zahlédnout rybičky či žábu Bedřicha. Okukuju záhony, keře, stromky, chodím po cestičkách sem a tam, velice často bosa; v mrazu a sněhu je to rozhodně příjemnější, než ve vlhku.

Mucinka

 

Včera jsem dávala ke svému článku fotku kočky, pijící z jezírka, na kterém začal roztávat led. Kouzelně "zamračené" kočenky, která do naší zahrady občas docházela na jídlo a které jsem říkala Mucinka. I když si fotku zvětším, není na ní vidět, že už v té chvíli musela mít pokousanou nohu a roztržený krk blízko průdušnice. Ani není vidět zvětšené bříško, které signalizovalo další potíže.

21. den 21. roku 21. století

Před pár dny mi poslala přítelkyně přes Messenger hezkou fotku svého růžového hyacintu. Měla z něj radost a tak se o ni chtěla podělit. Samozřejmě mě to potěšilo, poděkovala jsem i pochválila obrázek, ale taky mě to donutilo k zamyšlení.

105 PLUS: Předpředjarní

 

Samozřejmě vím, že je leden a do skutečného jara je ještě hodně daleko. Ale když pomineme, že astronomická zima začala teprve před měsícem, a vezmeme v potaz zimu meteorologickou, jsme na tom rázem mnohem lépe. Podle meteorologů už jsme za polovinou zimy a tudíž se už k tomu opravdovému předjaří skutečně blížíme. Sice pomalu, ale o to jistěji. Když se pak vyskytne den, jako byl dnes, kdy svítilo slunce a sníh i led začal tát, můžeme mít na chvíli pocit, že jaro už je za dveřmi. A to je přesně ta chvíle, kdy všechny zahrádkáře začínají svrbět prsty a nohy je nesou ven.

105 PLUS: Rozhovory s Marií

 

14.1.2021

Interview s Jolantou Kovářovou, prezentovanou jako „česká Marie Kondo“, na který jsem narazila začátkem tohoto roku na internetu, bylo zřejmě tím konečným impulsem. Ale nebyl to impuls jediný. Před koncem roku jsem nestihla obvyklé přerovnání úložných prostor ve skříních a skříňkách a bylo to znát. Alespoň já jsem to tak vnímala a měla jsem se začátkem nového roku čím dál větší potřebu uvolnit prostor, provzdušnit ho. A pak, provizorium po stěhování před třemi lety v některých úložných místech trvalo už docela dlouho.

105 PLUS: Až k ceduli

 

7.1.2021

Kdykoli chci nakoupit nebo si něco vyřídit, musím projet dvěma táhlými obcemi. Na konci jedné z nich už celé roky často vídávám starou paní, jak jde či odpočívá na chodítku s kolečky. Je jedno, jaké je počasí, může být horko, mrznout či drobně mžít, ona jde po chodníku, který vede vedle silnice ještě kus za domy, až k ceduli se jménem obce. Tam se otočí a jde zase zpátky. Neznám ji, netuším, z jakého domu vychází a jak daleko chodí, ale vlastně na tom nezáleží. Obdivuji její nezdolnost a vytrvalost, a kdybych ji delší dobu nezahlédla, něco důležitého by mi v mém světě chybělo.