Před pár dny jsem četla zajímavý článek, týkající se osobního rozvoje. Píše se v něm mimo jiné (zjednodušeně), že základem osobního rozvoje je poznávání sebe sama a přínosné je používání a prožívání laskavosti, trpělivosti a odpouštění. Což o to, laskavost je prima věc a je to nedocenitelný, velice hebký nástroj k manipulaci, který s oblibou používám na úřadech nebo při vyřizování nepříjemných věcí, jako jsou třeba reklamace nebo popletené objednávky. Jen opravdu zřídka laskavost, resp. její vyžadování slušným a milým způsobem na protějšek nezabere. A i když se někdy nedomůžu kýženého, protože to nejde, tak se alespoň rozcházíme přátelsky a s dobrým pocitem, že jsme oba či obě udělali/y, co jen bylo v našich silách.
S cizími je to zkrátka snadné. Oproti tomu doma si někdy s laskavostí nevystačím. Vašek mě má za ty roky prokouknutou, takže jakmile začnu svou řeč od lesa s milým úsměvem a laskavou intonací, je to pro něj signál, aby se postavil do střehu. Zejména když svou řeč pronáším nad jeho oblíbeným jídlem, vidím na něm, jak se ho začíná zmocňovat panika. Což je celkem pochopitelné v případech, kdy po něm chci, aby vyrobil něco do bytu či do zahrady a přitom vím přesněji, jak nechci, aby to vypadalo, než jak to vypadat má.
Ale jsou věci, které jsou naopak stresující pro mě. Třeba jak znovu požádat o to, aby do otevřené lednice nezíral jako na televizi, ale aby si vytáhl ven organizér, ve kterém jsou sýry, a vybral si z nich kýžený mimo lednici. Jak ho nově či znovu požádat, aby třeba nezaléval rostliny na list, zkrátka aby nedělal to či ono, protože to, co dělá, něco věcně komplikuje, aniž by to vypadalo jako stálá šikana. A tak často rezignuju a neříkám tak, ani tak, neboť na konci žbrblání i laskavosti zůstávám (obrazně) s politými listy a ohřátou lednicí, protože laskavý i nelaskavý požadavek vyjde nakonec stejně. Ne snad z neochoty, ale prostě se neuchytí.
Zdá se na první pohled, že řešením by mělo být důsledné používání asertivity. Než jsem se nad ní stačila pořádně zamyslet, ukázalo se, že to je téma první přednášky v letním semestru, která proběhla v pondělí. Jako na zavolanou! Jenže s asertivitou to není vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Wikipedie říká, že pojem asertivita označuje schopnost prosazovat jiný názor, stanovisko nebo zájem. Obecně panuje povědomí, že asertivitu máme používat k tomu, abychom uhájili a prosadili svá práva. To ovšem skýtá úskalí, neboť již v samotné definici se mluví o jiném názoru, stanovisku, zájmu a právech. A když dva hájí svůj, podle svého mínění oprávněný zájem, může to nakonec skončit velice neasertivně. Přesně jako v příběhu ze života, který nám vyprávěla přednášející.
Žil byl pán, který se cítil odstrkovaný a který měl pocit, že se nemůže nikdy v ničem prosadit. I zaplatil si kurz asertivity a následně začal využívat všech dovedností, které se v kurzu naučil. Byl tak asertivně důsledný, že postupně přišel o všechny kamarády, v zaměstnání si nadělal nepřátele a jeho manželství je před rozvodem. Teď chodí do psychologické poradny a snaží se přijít na to, co se pokazilo, vždyť on nedělá vůbec nic špatného, jen přece za všech okolností jedná přísně asertivně.
Chyba bude možná v tom, že do krajnosti dovedená asertivita hraničí s nadřazeností a pohrdáním názorem toho druhého, s naprostým nerespektováním jeho osobnosti a jeho oprávněných práv, stanovisek a zájmů. Řešením by třeba mohla být laskavá asertivita, za nezbytného předpokladu, že i ten druhý je naladěn laskavě asertivně. Ale to jsme vlastně u prosté lidské slušnosti, vstřícnosti a vzájemného respektu. A hlavně u vědomí, že každé právo s sebou nese určitou odpovědnost a že končí vždy tam, kde začíná právo druhého.
Laskavost je krásná. Je stejně příjemná a hladivá, jako je příjemné a hladivé samo to slovo. Dáváme jím tomu druhému na zřetel, že jsme si vědomi, že vyžadujeme od toho druhého něco navíc, nějakou službu. A že to považujeme za něco mimořádného, protože prokazování laskavostí rozhodně není něco nárokového.
Prosím vás, mohl byste mi prokázat laskavost?
Prosím tě, můžeš mi prokázat laskavost?
Touto větou sdělujeme, že jsme si prokázané laskavosti vědomi a že je u nás schovaná na oplátku. Tomu dotyčnému, nebo i někomu jinému. Protože všichni potřebujeme občas nějakou tu laskavost. Někdy potřebujeme, aby nám laskavost někdo prokázal, a stejně tak někdy potřebujeme, abychom laskavost někomu mohli prokázat my. Protože laskavost je skutečně povznášející, jak se psalo v tom na začátku zmíněném článku. A nejlepší je, že je povznášející na obě strany.
Alespoň většinou. Alespoň pokud nenarazí na ortodoxního asertivistu.
Publikováno na Zvířetníku dne 24.2.2022
