čtvrtek 30. června 2022

Pololetní zamyšlení

 Doplňovala jsem v posledních dvou dnech svůj blog o příspěvky za více než čtvrt roku. Ani sama nevím, jak se mi to mohlo stát. Něco jsem v březnu šila, byla u nás vnoučata, pak připravovala kostýmy na rodinnou oslavu a vzápětí jsem jela pomáhat instalovat výstavu quiltů na téma Božena Němcová a K. H. Borovský do Hradce Králové. Potom jsem onemocněla, možná to byla viróza obyčejná, možná ta s korunou, kdo ví. Každopádně se mi povedlo nakazit i Vaška a oba jsme skončili s atb. Ze dvou týdnů nemoci jsme se další dva týdny sbírali.

Mezitím vypuklo jaro, psala jsem pravidelně své 105 plus, opět jezdila na návštěvu vnoučata a vůbec všechno se točilo dál jako obvykle. Až na ten blog. Přišlo mi hrozně namáhavé doplnit ho zpátky a tak jsem to odkládala, i když jsem věděla, že to bude čím dál horší.

Zaseklo se mi psaní obecní kroniky i mé projekty, najednou jsme nevěděla, co a proč bych měla dělat a tak jsem na své zahradě ponejvíce provozovala zen. To je bezvadná věc, když člověk neví, kudy kam.

Teď myslím vím, co bych chtěla a měla dělat. Ujasnily se mi šicí projekty, je jich nemálo. Psaní "na anděla", na můj druhý blog, také už dlouho visí ve vzduchu a těším se na něj.

Dokončila jsem to i ono, odevzdala, odeslala a je mi lépe. Vždycky to tak je, resty přede mnou mě svazují, uzamykají mi mysl. Čím víc před nimi zavírám oči, tím je to horší. Vím to o sobě už dávno, ale někdy těžko zvládám to ochromení, které na mě padne.

Teď tedy mám (víceméně) čistý stůl a mohla bych začít, kdyby nezačínaly prázdniny. Někam budu odjíždět, pak přijedou děti, do toho sklizeň a zavařování, ach jo, kde je to mé poklidné šití v zahradě? Kde je mé psaní? Bude trvat pár týdnů, než se k němu dostanu.

Možná je to ale dobře. Možná ty věci ještě potřebují dozrát. Možná je potřeba je ještě chvilku pozdržet, abych se na ně mohla ještě chvíli těšit a přemýšlet nad nimi. Je to stejně krásné, jako je pak pak zhmotňovat zdánlivě z ničeho. Jen z útržků látek a slov.

105 Plus: Klíč od zahrady

 

Šla jsem z domu k zahradě, už to bude dobře měsíc a půl zpátky. Když jsem se blížila k brance, automaticky jsem zalovila v malé mošničce, ve které nosívám mobil, kapesníky, notýsek, kočičí kapsičky a další potřebnosti. Se svazkem klíčů v ruce jsem došla až k brance a tam se zasmála sama sobě. Vždyť k zahradě žádný klíč nepotřebuju! Pak jsem si ale uvědomila, že to není tak docela pravda. Že naopak najít klíč k zahradě bylo dost složité a hlavně nesmírně důležité. A že o tom chci psát a že to bude poslední předprázdninová 105 plus a kdo ví, možná bude úplně poslední. Čím dál častěji totiž mívám pocit, že mám tendenci se v tématech i myšlenkách opakovat a že mé (zamýšlené či napsané) úvahy na Zvířetník občas snad ani nepatří.

105 Plus: Věci na čekané

Už to bude určitě víc než deset let, co jsem dostala od kamarádky klobouk a tašku. Prý na zahradu u paneláku a na klubíčka. Nebo tak nějak. Vždycky jsem na klobouk a tašku myslela jako na slaměné, ale ze slámy nejsou, jen mi tak připadají; nejspíš to bude jejich barvou. Klobouk jsem v Praze na hlavě snad nikdy neměla. Byl mi na kratičkých vlasech trochu velký a trochu nepohodlný, potila se mi v něm hlava, tak ležel zastrčený ve skříni, stejně jako taška, ve které jsem během doby skladovala všechno možné. No a pak se stalo, že jsme se z Prahy odstěhovali na venkov, koncem roku to bude pět let. Ačkoli jsem se při té příležitosti zbavila mnoha nepoužívaných a tudíž nepotřebných věcí, tašku i klobouk jsem vzala s sebou.

Deka pro děti z Ukrajiny

 

Začátkem května mě oslovila Jana Harmachová, zda bych se nepřipojila ke skupině patchworkářek, které šijí deky pro děti z Ukrajiny, které se svými matkami musely utéct ze své vlasti před válkou. Už v březnu jsem pro malé uprchlíky ušila několik polštářků, ale měla jsem stále pocit, že jim dlužím alespoň jednu deku. Nebo spíš sama sobě. Finanční pomoc jsme mohli poskytnout jen v omezené míře, ale solidarita a podaná ruka se dá vyjádřit i jinými způsoby. Poskytnutým ubytováním, radou i pomocí při komunikaci s našimi úřady, nabídkou práce a třeba právě ušitou dekou.

Zadání od Jany znělo: rozměr minimálně 110 x 140 cm a alespoň trochu žlutých a modrých látek. Obojí jsme snad cca splnila.

Chvíli jsem si nad zadáním lámala hlavu, ale pak jsem si řekla, že mám spoustu zbytků a zbytečků a že mě scrapy baví šit, tak bylo rozhodnuto. Nařezala jsem si na čtverce staré a nepoužité volební lístky a postupovala stejným způsobem, jako když jsem šila scrapová podkafíčka; u nich jsem ale drobné proužky našívala na látku.




Šití scrapu znamená velkou zábavu a ještě větší bordel v bytě. Jedna krabice zbytků nestačí, musím vytáhnout druhou, a pak ještě další. Pokládání hotových bloků na zem je velkou atrakcí pro kočky. Rady se v nich povalují, rozhrabují je a občas i roznášejí po bytě.


Když jsou hotové bloky, je třeba vymyslet, jak deku zvětšit do požadované velikosti. Lépe ovšem zní, když napíšu, že je třeba zamyslet se nad bordurou.



Konečně na zemi leží hotový sendvič. Ne kus jídla, jak by možná někoho mohlo napadnout, ale tři vrstvy materiálu, které jsou k sobě přišpendlené, přistehované, nebo také mohou být slepené speciálním lepidlem. Svého času jsem ho používala také, ale spray stojí peníze, postříká se jím všechno okolo, stejně pak quilt musím sešpendlit, protože u hlazeného vatelínu po sobě jeho vrstvy klouzají, a navíc se lepidlo nabaluje na jehlu. Když je sendvič hotový, je třeba vymyslet, jak ho prošít, nebo-li proquiltovat. 

Někdy si o způsob prošití polotovar deky sám řekne, dokáže dokonce předem zamýšlené prošívání změnit. Prošívat se může v ruce nebo stroji. Na obyčejném, s dlouhým ramenem, na stroji připevněném na rámu nebo na automatu na rámu, který dokáže sám prošít cokoli. Prošívat se může rovně, nebo také volně, se zapuštěnými zoubky, kdy se pomoví jehly na látku kreslí vzory z ruky. Nebo se při tom dají používat různá pravítka či křivítka. Prostě prošívání je dnes už tak široký obor, že se z quiltingu stala samostatná disciplína. 


Mnohé švadlenky své topy (svrchní část deky) posílají na prošití specialistkám - quilterkám. V zahraničí se na výstavách běžně uvádí jméno autorky quiltu, jméno quilterky a také údaj o tom, zda byl quilt prošit na rámu, na stroji, na automatu...


Já jsem zvolila rovné prošití, které zručné švadlenky a quilterky dělají volnoým prošitím za pomoci pravítek. Pro mě je to příliš náročný způsob, a tak prošívám klasicky, za pomoci kráčející patky, i když to znamená dekou stále otáčet a bolí z toho ramena.



Na zádička z jemného zeleného flanelu jsem na aplikované balónky vyšila v azbuce ukrajinsky Sláva Ukrajině! a věnování Deku s láskou ušila Vave a datum. Doufám, že deka udělá někomu radost a že ho zahřeje nejen na těle.




Polštářky pro děti z Ukrajiny

 

Na Matěje, ve čtvrtek 24. únoru napadlo Rusko vojenskou silou svého souseda, samostatný stát Ukrajina. Ruští útočníci začali ničit města i vesničky a zabíjet nejen bránící se ukrajinské vojáky, ale i civilisty. Z Ukrajiny proto začali do bezpečí utíkat lidé, především matky s dětmi. Do Polska, do Německa, ale v nemalé míře i do naší republiky, kde se jim dostalo ve valné většině případů přátelského, ba i vřelého přijetí a všestranné pomoci.

105 Plus: Za plotem

 

Tuze ráda si prohlížím předzahrádky, a když je vidět dál do zahrady, jsem jen ráda. Těší mě ploty s nízkou podezdívkou, skrz které se dá obdivovat výsadba. Abych řekla pravdu, asi nejvíc mám ráda tu venkovskou, rostliny promíchané tak, jak je přinesl a ověřil čas. Růže, floxy, ostrožky, denivky, hledíky, no prostě všechny ty krásné květiny, které si pamatuju z dětství od babiček i jejich sousedů. Občas, dnes už zřídka, se mezi nimi dá objevit betonový hrad se slídovými okny, omšelý trpaslík nebo novější a tudíž zářivější plastová zvířata či figury. Ačkoli sama nic takového na zahradě nemám a mít nechci, leda snad nějakého historického trpaslíka, kdyby mi nějaký přišel do cesty, v cizích zahradách mi dělají snad ještě větší radost, než když jsem byla malá.

105 Plus: Sní-dání

 

Zase jednou se snažím o zdravé stravování a tak doma prosazuju bohaté a pestré snídaně, které vydrží člověku hluboko do popoledních hodin. Třeba do dvou nebo do tří, záleží na tom, kdy a jak dlouho se snídá. Jestli v devět nebo v deset nebo tak nějak. Poté je čas na zdravý oběd a pak už mi stačí většinou jen syrová zelenina a Vašek si udělá něco malého. Teď byl ovšem na prodloužený víkend na setkání své bývalé kapely a tam trochu zlajdačil. Hned v pondělí jsem ho přistihla, že ještě v deset nesnídal, ačkoli vstával celkem brzy, aby odvezl do opravy auto s hřebíkem zabodnutým v pneumatice. Ten den jsem si naopak pospala já, protože jsem o víkendu šila dlouho do noci, až k ránu. Jak to, že lajdáš snídání? hartusila jsem. Kdyby ti jí někdo udělal, to by sis určitě dal, co?

105 Plus: Šťastná rybička, aneb příběh jednoho jezírka

 

Před čtyřmi lety na jaře jsme začali vytvářet naši zahradu a koncem srpna pak došlo i na jezírko. Bylo maličké, jen pouhých 150 litrů, přesto jsme museli počkat, až po dlouhých týdnech zaprší, aby se prach proměnil v půdu a jezírko do ní šlo zapustit. Vedle jezírka byla na zemi položená lávka a z druhé strany jsme zakopali maltovník, naplněný vodou. Iluze většího jezírka byla téměř dokonalá. Nicméně stále to byla malá plastová nádrž, ve které ještě navíc zabíral nějaké místo květináč s leknínem. Přesto se do něj vešli tři malí červení karásci.

105 Plus: Slimejšové a krtci, aneb Když na zahradu neprší

 

U nás v obci prší málo. Když se podívám na radar, před námi se mraky rozestupují a za námi zase spojují; prostě je to suchá díra. Sousedi říkají, že nám vodu z oblohy krade Labe. Takže i když v Nymburce či v Poděbradech leje jako z konve, u nás do sudu pod okapem nakape ze střechy dvacet centimetrů vody, nebo taky nic. Vašek se na to nepršení dokonce ptal i starosty. Ten mu potvrdil nečestné Labe a přidal svědecký vrch Chotuc, který zase stahuje vodu na sever od nás. A letos je to s deštěm asi nejhorší za celou dobu, co zde bydlíme.

Quilt Cesta zahradou

 

Před časem jsem se zapojila do zajímavého projektu, který vyhlásil pro své členky Bohemia Patchwork Klub (BPK). Zadaný rozměr quiltu byl 90 x 90 cm, technika libovolná, téma Zahrada. S tím, že celá kolekce bude vystavena v červenci v galerii na zámku Chvaly.

Termín odevzdání quiltu byl do konce května. Protože jaro bylo teplé, mohla jsem svůj quilt z větší části prošívat venku, na zahradě. Užívala jsem si každý steh a rozhodně chci do budoucna šít víc v ruce, venku.

středa 29. června 2022

105 Plus: Malé velké radosti

 

Konečně se začíná oteplovat a tak mi nezbývá, než zatnout zuby a začít rozhýbávat po zimě a nemocích zatuhlé svaly a klouby. Zahrádka si během mé nečinnosti začala žít svým vlastním bujně zeleným životem a semínka v sáčcích na mě začala výhružně vykřikovat, že pokud je co nejdřív nestrčím do země, tak z nich nic nebude. A tak jsem za pomoci značného hekání, občasného klení a čarování pomocí zakázaných slov začala okopávat, plít plevel, zachraňovat cibuloviny, které hraboši či krtci přestěhovali na zcela nevhodná místa, a vůbec dělat všechny ty věci, které by měl mít slušně vychovaný zahrádkář už dávno hotové.

105 Plus: Ztracená kondice

Za posledního půlroku jsem prodělala covid delta a neznámou škaredou virózu, která nemusela, ale také klidně mohla být covidem omikronem. Protože poslední nemoc byla doprovázena komplikacemi, dostala jsem antibiotika, s jejichž užíváním jsem skončila před deseti dny, proto by podle mého soudu bylo od nemoci slušné a zdvořilé, aby už mi dala pokoj. Bohužel kašel mě občas ještě dokáže potrápit a navíc mi se kondice vytratila kamsi do neznáma. A tak mám chuť napsat inzerát, že hledám svou ztracenou kondici, poctivého nálezce nemine spravedlivá odměna, značka Spěchá.

105 Plus: Starý ořech

 

Řekla jsem Raz, dva, tři, a teď pověz, o čem mám psát. Vašek, který stál u okna v mém pokoji, řekl Eeee… starý ořech. Tak tedy dnes bude pluska o starém ořechu.

Roste ve vedlejší prázdné zahradě a je to můj nejmilejší strom v okolí. Hned za ním následoval velký smrk, na který bylo dobře vidět od mého psacího stolu, ale ten je bohužel už téměř zcela bez jehličí. Když chci vidět starý ořech, musím otočit pořádně hlavu, případně se otočit celá. Podle toho dobře poznám, zda už není nejvyšší čas navštívit svou fyzioterapeutku.

105 Plus: Velikonoce

 

Velikonoce byly vždycky prima svátky. Na rozdíl od Vánoc, prvních májů, upálených mistrů Janů z Husi či dnů státnosti Velikonoční pondělí vždycky vyjde na pondělí, takže se nemůže stát, že nebohý pracující ostrouhá, protože sváteční den vyjde na víkend. Stejné je to s Velkým pátkem. Ačkoli Velikonoce jsou našimi jedinými svátky klouzavými, pátek je prostě pátek a basta fidli. Když jsem se konečně dočkala toho, že Velký pátek se stal volným dnem, ani jsem si toho neužila. V roce 2016 a 2017 jsem byla na jaře dlouho nemocná a pak už se mi staly svátečními všechny dny. O to víc přeju čtyři volné dny všem nebohým pracujícím, protože mít na jaře delší volno je prostě báječné.

105 Plus: Nemoc

 

Většinou až když onemocníme, tak si uvědomíme, co všechno jsme do té doby mohli. Co jsme měli tu moc dělat, a teď jsme ji najednou ztratili. Najednou je jasné, co všechno byly jen takové výmluvy, abychom nemuseli dělat něco, do čeho se nám tak úplně nechce. Nebo alespoň ne v tuto chvíli. Protože ve skutečnosti jsme mohli dělat všechno, dokud jsme tedy byli zdraví.

105 Plus: Hubnutí

 

Minule jsem psala o tom, jak se postavit k větru, a tak mě napadlo, že bych se mohla zmínit taky o tom, jak se stavím k hubnutí. Lékařka, šatník i zrcadlo mi říkají, že bych zhubnout měla. Je to zdravé, budu mít co na sebe a do zrcadla se vejde se mnou ještě někdo další. Všechno to jsou nesporné plusy a proto je zcela nepochopitelné, že se vždycky najde někdo, kdo to všechno pokazí. Ačkoli já jsem pevně přesvědčená, že jíst naposled v šest večer, nebo ještě lépe ve čtyři odpoledne, je pro zhubnutí ideální, najednou v deset večer zjistím, že mi někdo podstrčil do ruky chleba se salámem a aby toho nebylo dosti, pak ještě do misky dva kopečky zmrzliny. Ten někdo mi zvedá ruku a cpe do pusy jednu lžičku zmrzliny za druhou (a ano, je na ní zbytek šlehačky od včerejška), zatímco já odvracím zraky a dělám, jako bych to neviděla, abych se pak následně mohla zhrozit nad tím, co se mi to opět stalo.

105 Plus: Vítr


Protože jsem v posledních dnech vymyslela a zase hned zapomněla několik témat na psaní, vzala jsem si dnes dopoledne s sebou ven svůj oblíbený letitý notýsek. V něm mám také vložené malé papírky – úkolníčky. Na jeden z nich jsem si už ráno rozepsala denní úkoly, stále odkládané a zapomínané věci, a říkala jsem si, že mě třeba ještě něco napadne na připsání. To mě sice napadlo, ale protože jsem si to hned nepřipsala, zase nic nevím. Skóre dnešních úkolů je tím pádem splněno na 50 procent, a až dopíšu tuhle plusku, dostanu se za polovinu. Večer snad konečně došiju polštářky pro děti z Ukrajiny a výběr semínek, která už dávno měla být v půdě, si holt nechám na zítřek.

sobota 12. března 2022

105 Plus: Že by už?

 

Rozhodně nechci naštvat nikoho ze ctěných čtenářů a už vůbec ne jaro. Jsem si vědoma, že bydlím v nížině nejnížinovatější, v teplém Polabí, a že naše krásná země oplývá i pahorkatinami, horami i mrazovými údolími. Jak teď asi musí být tam, když i u nás každé ráno rozbíjím led na jezírku a na pítku pro ptáky; alespoň krustička se přes noc vytvoří pokaždé. Ale! Námraza a jinovatka rychle začíná mizet v místech, kam se dostanou už první ranní šikmé paprsky slunce. Možná mi jde ještě pára od úst, ale sluníčko už hřeje. A co teprve odpoledne! Konečně se dá zase pít kafe venku a u toho (předtím, potom) provozovat zen.

Quilt Žena Božena

 

Koncem loňského listopadu jsem byla poctěna pozváním několika našich předních autorek art quiltů, abych vytvořila quilt na téma Božena Němcová a připojila ho k jejich již dříve vytvořené kolekci.

Dlouho jsem zvažovala, jak téma uchopit. Zda se vztáhnout k Babičce, k nelehkému údělu matky čtyř dětí či čerpat inspiraci z básní nebo jiných uměleckých děl, které Boženu Němcovou oslavovaly.

čtvrtek 3. března 2022

105 Plus: Jeden krásný den

 

Ráno (pro mě po půl osmé) bylo jasné, leč mrazivé, víc než čtyři stupně pod nulou. Obstarala jsem domácí i venkovní kočky, rozbila led na jezírku a do kamenného pítka, které jsem večer vyprázdnila, aby nezamrzlo, jsem nalila teplou vodu. Než jsem to všechno udělala, měla jsem ledové ruce, přesto se mi nechtělo hned domů, protože bylo tak krásně. Nicméně na mé křesílko ještě nesvítolo sluníčko, tak jsem si první nezbytné kafe dala ještě doma. U počítače, na kterém jsem pročítala zprávy a projížděla sociální sítě i jiné diskuze. V této době se den snad ani jinak začít nedá. Potřebuju vědět, zda je ukrajinský prezident ještě naživu a zda se něco nezměnilo v té zoufale patové situaci. Potřebuju vědět, co na to všechno říkají ostatní lidé.

středa 2. března 2022

105 PLUS: Laskavost

 

Před pár dny jsem četla zajímavý článek, týkající se osobního rozvoje. Píše se v něm mimo jiné (zjednodušeně), že základem osobního rozvoje je poznávání sebe sama a přínosné je používání a prožívání laskavosti, trpělivosti a odpouštění. Což o to, laskavost je prima věc a je to nedocenitelný, velice hebký nástroj k manipulaci, který s oblibou používám na úřadech nebo při vyřizování nepříjemných věcí, jako jsou třeba reklamace nebo popletené objednávky. Jen opravdu zřídka laskavost, resp. její vyžadování slušným a milým způsobem na protějšek nezabere. A i když se někdy nedomůžu kýženého, protože to nejde, tak se alespoň rozcházíme přátelsky a s dobrým pocitem, že jsme oba či obě udělali/y, co jen bylo v našich silách.

S cizími je to zkrátka snadné. Oproti tomu doma si někdy s laskavostí nevystačím. Vašek mě má za ty roky prokouknutou, takže jakmile začnu svou řeč od lesa s milým úsměvem a laskavou intonací, je to pro něj signál, aby se postavil do střehu. Zejména když svou řeč pronáším nad jeho oblíbeným jídlem, vidím na něm, jak se ho začíná zmocňovat panika. Což je celkem pochopitelné v případech, kdy po něm chci, aby vyrobil něco do bytu či do zahrady a přitom vím přesněji, jak nechci, aby to vypadalo, než jak to vypadat má.

Ale jsou věci, které jsou naopak stresující pro mě. Třeba jak znovu požádat o to, aby do otevřené lednice nezíral jako na televizi, ale aby si vytáhl ven organizér, ve kterém jsou sýry, a vybral si z nich kýžený mimo lednici. Jak ho nově či znovu požádat, aby třeba nezaléval rostliny na list, zkrátka aby nedělal to či ono, protože to, co dělá, něco věcně komplikuje, aniž by to vypadalo jako stálá šikana. A tak často rezignuju a neříkám tak, ani tak, neboť na konci žbrblání i laskavosti zůstávám (obrazně) s politými listy a ohřátou lednicí, protože laskavý i nelaskavý požadavek vyjde nakonec stejně. Ne snad z neochoty, ale prostě se neuchytí.

Zdá se na první pohled, že řešením by mělo být důsledné používání asertivity. Než jsem se nad ní stačila pořádně zamyslet, ukázalo se, že to je téma první přednášky v letním semestru, která proběhla v pondělí. Jako na zavolanou! Jenže s asertivitou to není vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Wikipedie říká, že pojem asertivita označuje schopnost prosazovat jiný názor, stanovisko nebo zájem. Obecně panuje povědomí, že asertivitu máme používat k tomu, abychom uhájili a prosadili svá práva. To ovšem skýtá úskalí, neboť již v samotné definici se mluví o jiném názoru, stanovisku, zájmu a právech. A když dva hájí svůj, podle svého mínění oprávněný zájem, může to nakonec skončit velice neasertivně. Přesně jako v příběhu ze života, který nám vyprávěla přednášející.

Žil byl pán, který se cítil odstrkovaný a který měl pocit, že se nemůže nikdy v ničem prosadit. I zaplatil si kurz asertivity a následně začal využívat všech dovedností, které se v kurzu naučil. Byl tak asertivně důsledný, že postupně přišel o všechny kamarády, v zaměstnání si nadělal nepřátele a jeho manželství je před rozvodem. Teď chodí do psychologické poradny a snaží se přijít na to, co se pokazilo, vždyť on nedělá vůbec nic špatného, jen přece za všech okolností jedná přísně asertivně.

Chyba bude možná v tom, že do krajnosti dovedená asertivita hraničí s nadřazeností a pohrdáním názorem toho druhého, s naprostým nerespektováním jeho osobnosti a jeho oprávněných práv, stanovisek a zájmů. Řešením by třeba mohla být laskavá asertivita, za nezbytného předpokladu, že i ten druhý je naladěn laskavě asertivně. Ale to jsme vlastně u prosté lidské slušnosti, vstřícnosti a vzájemného respektu. A hlavně u vědomí, že každé právo s sebou nese určitou odpovědnost a že končí vždy tam, kde začíná právo druhého.

Laskavost je krásná. Je stejně příjemná a hladivá, jako je příjemné a hladivé samo to slovo. Dáváme jím tomu druhému na zřetel, že jsme si vědomi, že vyžadujeme od toho druhého něco navíc, nějakou službu. A že to považujeme za něco mimořádného, protože prokazování laskavostí rozhodně není něco nárokového.

Prosím vás, mohl byste mi prokázat laskavost?

Prosím tě, můžeš mi prokázat laskavost?

Touto větou sdělujeme, že jsme si prokázané laskavosti vědomi a že je u nás schovaná na oplátku. Tomu dotyčnému, nebo i někomu jinému. Protože všichni potřebujeme občas nějakou tu laskavost. Někdy potřebujeme, aby nám laskavost někdo prokázal, a stejně tak někdy potřebujeme, abychom laskavost někomu mohli prokázat my. Protože laskavost je skutečně povznášející, jak se psalo v tom na začátku zmíněném článku. A nejlepší je, že je povznášející na obě strany.

Alespoň většinou. Alespoň pokud nenarazí na ortodoxního asertivistu.

Publikováno na Zvířetníku dne 24.2.2022


čtvrtek 17. února 2022

105 Plus: Hodně předjarní

Jako obvykle usedám k psaní ve středu v podvečer. Uvědomila jsem si, že právě před pár minutami minul druhý ze tří letošních zimních úplňků a ten další nastane jen několik málo dnů před prvním jarním dnem. Ale když jsem tak seděla včera pozdě večer venku a sledovala Měsíc, který jasně svítil i přes mraky, připadalo mi, že nejen jako by už úplněk byl, ale dokonce jako by to byl už ten jarní.

čtvrtek 10. února 2022

105 Plus: Fialky

Fialky ještě nejsou, fotím talovíny
Když jsem zjara roku 2018 začala pozemek za domem přetvářet ve svou vytouženou zahradu, objevila jsem mezi trávou a plevelem i několik rostlin. Neduživý výhon bylinné pivoňky, který bohužel nepřežil, pozdní vyšší a vonící narcisky, které se naopak zdárně rozrůstají stejně jako zachráněné sněženky. A taky fialky. Ty rostly leckde a nejvíc poblíž staré broskvoně. Stejně jako ostatní místní rostliny jsem je postupně provizorně zasadila do již vyčištěné a nakypřené půdy s tím, že se na ně později najde vhodné místo.

pátek 4. února 2022

Deka pro Tádu


Na podzim roku 2019 jsem ušila všem vnoučatům deky. Nejstarší vnuk Tadeáš z ní ale už stačil vyrůst, tak jsem mu slíbila novou scrapovku. Původně jsem ji chtěla stihnout do Vánoc, ale covid mi koncem listopadu kapánek přistřihl křídla.

Konečně jsem ji ale došila. Táda má rád zelenou barvu a tak doufám, že se mu deka bude líbit a že mu chvilku vydrží. Měla by, je mu patnáct a deka má rozměry 145 x 210 cm. Deka je jednoduše prošitá ve svislých pruzích.

čtvrtek 3. února 2022

Pět dětí, pět dek a rok 2019

 

Dokončila jsem teď deku pro nejstaršího vnuka, protože z té předchozí už vyrostl. A při té příležitosti jsem zjistila, že jsem na blog nedala ani jednu z pěti dek, které jsem šila pro svou "velkou pětku" na podzim roku 2019. Tak se chlubím alespoň dodatečně. Dřív, než z těch dek vyrostou další děti.

Jednotlivé deky uvidíte po rozkliknutí článku.

105 Plus: Brýle

Dnes opět se opět vracím ke svým restům. Jestli se nepletu, mám ještě tři, a když už jsem to nestihla do konce kalendářního roku, ráda bych alespoň do jara vstoupila s čistým štítem. Že je jaro ještě daleko? I toto! Druhého února jsou Hromnice a to už je takové malé jaro. Za sebou už přece máme polovinu času mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Dočetla jsem se, že na Hromnice naši předci museli vyorat první brázdu, aby zima věděla, že už je poražena. Možná i z toho důvodu si musí na Hromnice skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.

čtvrtek 27. ledna 2022

105 Plus: Poznámka

 

Ačkoli je v posledních dnech tlak spíš vysoký, je stále zataženo, vzduch teče, nebo dokonce mrholí, a já mám nepřetržidě pocit tlaku nízkého. Tedy takového, kdy se dokážu placatit od ničeho k ničemu a kdy mi dny tečou stejně jako vzduch venku. Nejsem schopná dokončit deku, přestože už vlastně chybí jen ořez a lem. Zato dokážu sedět u počítače a přemýšlet, čím zaplním tři, nebo spíš jen dva čtvereční metry zahrady u domečku. Mám už vybraných tolik bohyšek, čemeřic, srdcovek a dalších rostlin, že by dokázaly zaplnit celý prostor pergoly, kdyby tam ovšem pergola nebyla. V takových dnech si mi špatně vymýšlí přijatelné téma, které by mě zaujalo. A tak přišel ke slovu můj malý pruhovaný notýsek, ve kterém se v nepřehledné změti střídají poznámky všeho druhu od doby, kdy jsme začali upravovat tento byt a zahradu. Zkoušela jsem si v něm návrhy quiltů či quiltování, kreslila zentangle, jsou v něm poznámky z obecních zastupitelstev a zapsaná témata, které jsem vyžebrala na facebooku i jinde. Vše na přeskáčku, odpředu i odzadu, prostě v chaosu.

úterý 25. ledna 2022

105 Plus: Čarování s časem

 

Občas mívám ulpívavé myšlení a tak se předem omlouvám, že dnešní pluska bude zase o čase, o kterém ostatně píšu poměrně často. Nejspíš je to tím, že mám setrvalý pocit, že se mi ho nedostává. Zatímco jako dítě jsem měla večer problém dohlédnout rána, tak bylo vzdálené, nyní mám často pocit, že to bylo před chvilkou, kdy jsem vytahovala žaluzie vzhůru s obvyklými slovy Tááák, kočičky, pustíme si sem den. Než se po snídani rozkoukám, tak abych už připravovala oběd, ke všemu se chystám jako chudej král do boje a čím dál snadněji ztrácím nejen koncentraci, ale i odhodlání do něčeho se pustit. No, s tím nic asi už nenadělám, tohle se může už jen horšit. Ne, že bych si to přála, ale namlouvat si něco jiného nemůžu a nebudu.

105 Plus: Nejvyšší čas

Když jsme dnes jeli s Vaškem autem, povídám: Už je to nadějné, vstoupili jsme do druhé dekády ledna a za dva měsíce a kousek začne astronomické jaro. A to meteorologické už bude za chvilku, dodala jsem optimisticky a pak ve mně hrklo. Ono je to vážně tak a tedy je nejvyšší čas začít se zabývat myšlénkami agrárními. Loni touto dobou, coby čerstvá uživatelka nové zeleninové zahrádky, jsem zaníceně studovala knihu Zelenina z ekozahrady a měla jsem sepsáno několik desítek různých semínek a sazenic, které budu na jaře či hned teď nutně potřebovat. Na sazeničky bylo pochopitelně brzy, ale semínka jsem objednala a některá postupně ještě dokoupila. Ne všechna kýžená, předcházelo tomu škrtání, při kterém mi krvácelo srdce, ale i tak jsem v průběhu sezóny zjistila, že má zahrada je ještě menší, než jsem si původně myslela.

105 Plus: První

 

Se soumrakem chodívám krmit venkovní kočenky. Černé podzimní kotě, kterému jsem nejdřív říkala Čertík, pak Mimi a nakonec Sazík. To od té doby, co kotě povyrostlo a pod ocáskem jsem, zdá se, zahlédla něco, co tam kočičky-holčičky nemívají. Dále pak Malou, pruhovanou a puntíkatou jarní kočičku s oranžovým bříškem. A huňatou nízkou Mášenku, mámu Sazíka. Čekávají na mě a netrpělivě posedávají opodál, než naplním misky. Dnes jsem jim jídelnu přestěhovala do pergoly, dosud dostávaly najíst na terásce u mého křesílka. Sice máme na zahradě zastřešené a chráněné kočičí krmítko, jenže to bylo plánované na jednu, maximálně dvě současně se krmící kočky, a na granulky pro noční i denní tuláky. S takovou bandou strávníků jsem prostě nepočítala.