105 PLUS: Moje zahrada v roce 2020

 

Únor na zahradě

26.11.2020

Je skoro neuvěřitelné, že se blíží konec listopadu, že pomalu bude končit celý ten zvláštní rok 2020, do kterého jsem nejen já vkládala mnoho naděje. Protože jaký jiný než významně dobrý by měl být rok s tak hladkými, symetricky uspořádanými číslicemi v názvu? Ovšem jako mnohdy jindy se ukazuje, že zdání klame. Rok 2020 určitě bude na hodnocení těžkým oříškem, protože je tak nejednoznačný. Pandemie koronaviru se po celém světě pohybuje ve vlnách, přibývá mrtvých a ekonomické ztráty rostou, na druhou stranu snížení výroby a dopravy na celém světě dokázalo snížit emise, vzduch se alespoň dočasně vyčistil. Mnoho lidí mělo možnost poznat a ocenit hodnotu volného času i rodiny, přibylo domácích mazlíčků i obdělávaných záhonů, protože lidé se víc začali věnovat svým zahradám, začali objevovat jejich význam a jejich cenu. Někteří na ně možná zapomenou v okamžiku, kdy opět bude možné volně a bezpečně cestovat po světě, ale určitě nebude málo těch, které k sobě zahrada připoutala navždy. Touhu dotýkat se voňavé půdy máme prostě v genech, ačkoli to i dlouhá desetiletí nemusí být znát.

U mě se ta nutkavá potřeba objevila krátce po čtyřicítce. Impulsem byla věnovaná sazenice vysokého bílého floxu spolu s „nutností“ upravit terén pod balkónem po dodatečném uzemnění hromosvodu na našem panelovém domě. Z vyhrabaných kamenů po výkopu pro uzemnění hromosvodu vznikla miniaturní skalka a pro flox malý záhon a z nich se během patnácti let vyvinula docela rozsáhlá paneláková předzahrádka. Byla moje, ale ne tak docela. A právě skrytá, nebo spíš dlouho nepřiznaná touha po vlastní zahrádce byla jedním z rozhodujících faktorů při rozhodování o tom, kam se přestěhujeme. Hledali jsme byt mimo Prahu s neurčitou myšlenkou, že by bylo fajn, kdybych někde u domu mohla mít záhon s kytičkami. Když se ale naskytla možnost mít byt s vlastním pozemkem, najednou se ona nepřiznaná touha stala velmi přiznanou a naléhavou. Protože byt splňoval i podmínku směru a vzdálenosti od Prahy, bylo rozhodnuto. Nutno přiznat, že naše podmínky pro nové bydliště byly opravdu minimalistické a že jsme neřešili mnoho důležitých věcí, jako je občanská vybavenost, dopravní obslužnost, okolí obce a tak podobně.

Duben na zahradě

S odstupem tří let svého rozhodnutí stále nelitujeme. Už vidíme i některá negativa, ale pozitiva stále převažují. Tím prvním je, že nemusíme být v Praze, a hned tím dalším je naše zahrada. Obojí získalo na hodnotě právě letos, kdy jedno omezení stíhá druhé a pro mnoho lidí se jejich bydliště stává vězením. Ať už faktickým, nebo „jen“ psychologickým. Pro nás se ale téměř nic nezměnilo. Jsme na venkově, v malé obci, už nechodíme do zaměstnání a máme svou zahradu, kterou jsem začala vytvářet v průběhu roku 2018.

Zahradu, kterou každé ráno chodím s vděčností pozdravit a každou noc se s ní chodím vděčně rozloučit. Někdy je jasno skoro jako ve dne a hvězd plná obloha, jindy jsou noci temné. Znám všechny cestičky a baterku nepotřebuju, ale občas si s ní ráda svítím na různá místa. Jsou náhle jiná, tajemnější a jinak krásná, než za dne. Odhalují se mi chyby, kterých jsem se dopustila a které za světla nejsou tolik vidět. A zvýrazní se půvaby, které se za dne snadno přehlédnou.

Stejně tak působí postupující podzim, kdy se zeleň ztrácí a struktura zahrady se obnažuje. Je tu dost pevných a zajímavých míst, nebyly všechny ty květy a listy jen kamufláž, jako když se na špatně ušité a nepadnoucí šaty navěsí spousta ozdob?

Květen na zahradě

Chodím celý rok zahradou sem tam, ve dne i potmě a často bosa. Letos v zimě, časně zjara i během léta zde bylo několik míst, která mi „drhla“. Špatně umístěné rostliny. Nedotažená pasáž. Něco přebývá a jiné chybí. Během letošního roku jsem se snažila zahradu doladit. Některé keře musely jít před dům, byly moc vzrůstné. Jiné jsem dokoupila. Zrušila jsem zeleninový záhon, který jsem před dvěma lety přidala, protože už mám místo na zeleninu jinde. Převzali jsme si konečně „zadní zahradu“, je to zhruba tak čtvrtina naší zahrádky, kterou zatím užívali naši sousedé. Do té doby jsem o ní moc neuvažovala, ani jsem si ji moc neprohlížela, protože jsem věděla, že na ni nemám čas ani kapacitu, ale ve chvíli, kdy jsem ji přijala za svou, náhle bylo jasno. Vysadím si malý sad. Vzhledem k velikosti prostoru a našemu věku to budou jen sloupovité stromky, ačkoli pro mě není nic krásnějšího než dobře rostlý ovocný strom.

Červen na zahradě

Dostali jsme pozemek zpět až později na podzim, půda ztěžklá po deštích a plná plevelu. Na části pozemku ještě do jara přezimují sousedovy maliny. Ale podařilo se mi všechnu ostatní půdu obrátit. Připravit místa na výsadbu stromků, na které jsem čekala dlouho, protože nebylo možné je vyrýt z promoklého pole. Stihla jsem to na poslední chvíli před pár dny. Mám vysazené tři jabloně, ty jsou sloupovité přirozeně, a dvě třešně a hrušeň, které se budou muset trochu tvarovat. Na zadní zahradě mám i dva černé rybízy a taky dva keře zimolezu kamčatského („borůvky“), které plodí už v květnu. Na jaře, až vyschne půda, budeme vytvářet zeleninové záhony pro dýně, okurky, cukety a další zeleninu. Moje půda, moje pole, můj sad. Přesněji mně propůjčená půda, protože půdu vlastníme jen zdánlivě, podle lidských zákonů. Ve skutečnosti ji ale jen smíme dočasně užívat a proto bychom o ni měli co nejlépe pečovat.

Září na zahradě

Chodím se do zadní zahrady každý den kouknout přes plot. Stromky, které vypadají spíš jako zapíchnuté klacky, dostaly na zimu bílé kabátky, takže teď jsou rozpoznatelné i jabloně vzadu u zdi. Svou „starou“ zahradou procházím denně několikrát. Doplňuji ptačí krmítka, nosím zelený odpad do kompostu nebo chodím pro bylinky. Občas si něco z toho beru za záminku, i když to vlastně vůbec není zapotřebí, stačí ohlásit, že se jdu projít „tam a zpátky“. Vašek ví, že to je někdy nadlouho, protože mi to dělá dobře, že to potřebuju, byť sám takové nutkání nemá, ačkoli zahrada se mu líbí a je v ní rád.

Alespoň v závěru bych se mohla vrátit k názvu stopětky a vypsat, co se v zahradě letos změnilo, často na etapy. Mám nový trvalkový záhon, v něm opěry rostlin od kováře, a čarověníkový kopeček. Vyměnili jsme malé plastové jezírko za větší, což v první chvíli naše tři karásky skoro vyděsilo, ale rádi a rychle si zvykli. Pořídila jsem si vytoužený japonský javor a úzce rostoucí jeřáb – konečně jsem dostala odvahu na trochu vyšší stromky. A vysela jsem si maličkou motýlí loučku.

Listopad na zahradě

Většinu těch letošních změn bude možné ocenit až příští rok, nebo dokonce až v těch dalších. To je na zahradě to krásné a trýznivé současně. Nic není hned, nic se nedá uspěchat. Na všechno se musí počkat.

A mezitím o tom můžu snít. S vděčností a láskou za to, že jsem ten letošní rok měla díky zahradě bohatý, plný, radostný a krásný.

P. S. Teprve při výběru fotek jsem si uvědomila, že těch úprav bylo trochu víc. Najednou se mi ten rok 2020 zdá mnohem delší.

Další obrázky najdete zde na Rajčeti.