Jako každé ráno jsem se dnes dívala, co nového přináší internet. Na facebooku jsem narazila na skvělý a hořký vtip od karikaturisty Miroslava Kemela*, který mi přinesl inspiraci pro příští plusku. Budu psát o tom, že v poslední době se mi zdá, jako by cokoli nemělo dobré řešení. Spokojeně jsem zaklapla notebook a šla si dělat snídani. Po jídle jsem si chtěla téma trochu promyslet, ale ouha, v hlavě jako vymeteno. Takže když se mi ani po hodině usilovné snahy nepodařilo si vzpomenout, ani vymyslet něco nového, vyslala jsem k nebi střelnou modlitbičku v podobě žádosti na facebooku.
Jako první jsem dostala zadané téma láska, druhé pak bylo „návštěva papeže na Slovensku“. Ufff, to bylo o fous! Jsem teď na privátním šicím táboře, zprávy sleduju jen sporadicky a k papežově návštěvě bych mohla poznamenat snad jen to, že slovenská prezidentka měla jako vždy na sobě krásné šaty, že mě zaujal barevně vyvedený nápis na jednom z vybydlených domů na sídlišti Lunik 9 „FRANCESCO BENVENUTO DA NOI“ a taky že mi je líto, že Česko zřejmě není papežovy návštěvy hodno.
Poděkovala jsem za nabídnutá témata a v tu chvíli jsem si vzpomněla na Kemela. Říkala jsem si fajn, schovám si téma na příště, ale pak mě napadlo, že to vlastně všechno spolu souvisí. Ona ne dobrá řešení, papež i láska. Protože papež by měl být láska, láska souvisí se vším a kde je láska, může snad být něco špatně?
No ano, já vím…
Ale přesto.
Čtu teď u kamarádky nádherně vypravenou knihu Děvčata první republiky. Jako motto autorka použila konec vyprávění pěvkyně paní Marty Santnerové. Snad se příliš neprohřeším, když ho zde ocituju. „Užívejte si každé vteřiny života. Na nic nečekejte a říkejte si: Teď jsem šťastná. Teď. Teď. Teď. V tomhle okamžiku.“
Paní Marta jistě také zažila krušné, bolavé a zlé věci, stejně jako my všichni. Ale měla tu cennou schopnost převážit je uvědomováním si všeho pěkného, co život přináší. Když o tom přemýšlím, mám pocit, že základem této schopnosti je láska. Láska k sobě, láska k druhým, láska k životu vůbec. Láska a z ní vyplývající laskavost, která je tím nejlepším mostem nejen k druhým, ale i sám, sama k sobě.
Láska erotická, láska k tomu druhému, láska k dětem či rodičům, to je možná to, co měla na mysli Verunka a co nám vytane na mysli jako první, když se řekne slovo láska. Je to důležité, ale taky tak trochu málo. Dříve lidé v kostelech slýchali o té širší lásce, o lásce křesťanské. Mluví se tam o ní pochopitelně i dnes, bohužel posluchačů stále ubývá. Snad proto, že je občas ta láska křesťanská prezentována příliš výběrově, ačkoli třeba právě současný papež se snaží o návrat k prvotnímu Ježíšově učení o tom, že lásku nelze dělit na kategorie, ani ji nelze omezovat či dokonce prodávat. Snad proto, že láska není a nemůže být výhradním majetkem žádné církve, žádného učení a žádného člověka.
Lásku ke svému žití se vším všudy v sobě buď máme, nebo nám chybí. Když nám chybí, cítíme se necelí. A protože vše, co není celé, se vždy snažíme doplnit a zaplnit, děláme to tak i s chybějící láskou. Často se ale ujme vedení naše ego a snaží se tu díru v nás zející ucpat věcmi, mocí, hlásáním jediného spásného evangelia, jediné spásné pravdy. Vedeni - podle svého nejlepšího vědomí - těmi rovněž nejlepšími úmysly, neboť té své pravdě naprosto neochvějně věříme a považujeme ji za jednou správnou a spásnou, svou pravdu nutíme ostatním pro jejich vlastní dobro. Přitom je to vlastně kvůli tomu, že naši jistotu ohrožuje už jen samotná možnost připustit, že na světě je nekonečně mnoho pravd a že jejich váha je úplně stejná.
Mít v sobě lásku ke svému žití je asi to nejdůležitější, co jen může být. Znamená to laskavost, důstojnost, vstřícnost, respekt, osobní pravdivost i potřebu žít v čistém a zdravém světě, v souladu s ostatními bytostmi i neživou přírodou. Znamená to přát sobě i druhým a radovat se ze všeho dobrého a hezkého okolo sebe, i když to třeba nepatří a ani nikdy podle lidského práva nebude patřit mně. Protože podle vyššího řádu věcí mi patří úplně všechno, co mě obklopuje. Mohu se radovat z krásné zahrady za plotem, z pěkně upraveného náměstí ve městě, kterým náhodně projíždím, ze sadu, který kdosi neznámý založil na dosud holém kopci, ze západu slunce, z toho, že se sousedovi daří podnikání a já si mohu u něj koupit dobrý chléb.
Už je to mnoho let, co mi ještě na procházkách s fenkou Ankou v hlavě začala rezonovat věta „Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě…“ Vrací se mi stále, když jsem venku, když se cítím být propojená s přírodou, se svou zahradou, s vesmírem, nebo i doma, když dělám něco, co mě naplňuje. Občas se dokonce přistihnu, že ji říkám nahlas. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, protože jsem tomu sama nikdy pořádně nerozuměla. Ale teď možná začínám tušit, co to znamená.
Miluju tě.
Miluju tě.
Miluju tě, živote.
* Kemel: Obrázek dvou sedících vojáků v helmách a text: Co tě baví víc? Exportovat demokracii, nebo ji potom bránit před přílivem migrantů?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave