105 PLUS: Obleva

Po dlouhých letech bylo po část zimního období počasí takové, jak si ho pamatuju z dětství. I když nejsem milovník zimy, byla mi letos sněhová nadílka milá. Hezky to venku vypadalo a pak, my zahrádkáři máme sníh rádi, protože to znamená vodu v půdě a také je to účinná peřinka pro všechny trvalky i malé keře. A že těch peřinek bylo letos zapotřebí! Ledový vzduch ze severu přinesl velmi nízké teploty. U nás naštěstí nebyly až kolem mínus dvaceti, jak byli meteorologové věštili, a k mé velké radosti mrazy ani netrvaly až do konce měsíce, jak nás titíž strašili.

Obleva naštěstí přišla brzo a byla razantní. Sníh, kterého u nás bylo nezvykle mnoho, rychle těžkne, a tak jsem ho v posledních dvou dnech přesouvala z místa na místo. Rozebírala jsem sněhové valy před garáží, aby se nám před ní neudělala bažina, a vozila sníh na bok domu, kde jsem z něj vyrobila malou Sněžku. Také jsem odstraňovala sníh z trvalek, keříků a čarověníků, na které jsem ho v předcházejících dnech navršila, abych je ochránila před mrazem. A obnažovala jsem kameny ve skalce, u jezírka i lemy cestiček a záhonů, aby se mohly prohřívat a rozpouštět sníh.

Když jsem se pak spokojeně rozhlížela po zahradě a kochala se vyčnívajícími se kameny a kusy dřev, došlo mi, že obleva neznamená jen odhalení kamenů a rostlin v mé zahradě, ale také odhalení mé blahobytně vyhlížející tělesné schránky. Obvyklé zimní znehybnění i potřeba jíst vydatně se letos projevilo obzvlášť silně. Možná je to věkem, možná tou dlouhotrvající kovidovou situací, která, zdá se, zatím nemá žádné dobré řešení. A možná jsem jen byla tuto zimu o něco línější a mlsnější, než tomu bývá obvykle.

Zasnila jsem se. Kdyby tak tuk, kromě toho, že je rovněž bílý, dokázal tát jako sníh. To by byla nádhera! Člověk by si nemusel přes zimu dělat starosti, na vrstvu starého tuku by se klidně mohla přidat další, a pak ještě další, a pak blízko k jaru, kdy se prodlužuje den a sluníčko už začíná hřát, by všechny ty tukové vrstvy z těla lehce sjely, jako když z hor sjíždí laviny.

Seděla jsem na pěnové podložce na vyhřáté dřevěné terase pod kočičím krmítkem a vyhřívala se na sluníčku v pošetilé naději, že třeba alespoň pár deka tuku odtaje. Nestalo se tak, pochopitelně, protože lidské špeky se rozpouští jedině v potu a lehčím jídle. Naštěstí se zdá, že chuť na vydatné pokrmy se mi snad už začíná vytrácet a místo ní se objevuje touha po zeleném lupení. Bude ho letos věru zapotřebí mnoho, aby se napravily všechny zimní škody. Ale to nevadí, hlavně už aby vypučely všechny jarní zelené lístky, divoké i ty kulturní, které chci letos víc zkoušet jíst i pěstovat.

Konečně přišla obleva, a i když nejspíš ještě budou chladné dny a možná se dočkáme i sněhové nadílky, tak věřím, že to nejhorší ze zimy máme už letos za sebou a že se blíží jaro. Těším se na ně letos obzvlášť, jaro je vždycky plné naděje a radosti, bez ohledu na to, co se děje všude okolo. Těším se na sluníčko a až budu moct zabořit prsty do voňavé hlíny. Těším se, že i když svět okolo nás ještě dlouho nebude jako dřív (a kdo ví, zda někdy vůbec), tak stejně jako loni s jarem rozkvetou krokusy a kočičky a příroda bude plná ptáků, včel a slunce a bude nám dávat energii, sílu a radost.

A pokud tohle máme, máme všechno, co potřebujeme a bez čeho být nemůžeme.

A dokud tohle máme, máme i naději.