105 PLUS: Ve tmě

V pondělí to byly dva roky, co jsem zahájila svůj první týdenní pobyt ve tmě. Nikdy jsem o něm pořádně nepsala. Důvodů bylo víc. Byl to hodně osobní léčivý zážitek, a pokud šlo o další prožitky, kterým prostě musím říkat chvíle jasnozření, na jejich popis jsem marně hledala slova. Přesto jsem se o to pokusila, i když se mi v prvních dnech na světle hodně motala hlava a trpěla jsem kinetózou. Luštila jsem zápisky ze tmy, ve kterých se často překrývaly řádky, a přepisovala jsem je spolu s dalšími vzpomínkami do počítače. A když jsem měla popsaných asi pět stránek, dala jsem pokyn zavřít dokument a na otázku uložit změny jsem odpověděla ne. Takže jsem neměla nic. Asi to tak mělo být. Možná mi tehdy všechny souvislosti ani nedocházely, možná bych to všechno popsala špatně.

Myšlenka zopakovat si pobyt ve tmě ve mně vykrystalizovala z dlouhodobých neurčitých pocitů asi tři dny před zmíněným výročím, které jsem si původně vůbec neuvědomovala. Po jedné z bosonohých nočních procházek těsně před spaním se mi téměř na dosah mých smyslů objevila jedna z tehdejších vizí. Zase jsem cítila a viděla zevnitř i zvenku ten dokonalý zázrak, kterému se říká lidské tělo. Vnímala jsem, viděla a cítila, co všechno se v něm odehrává, když jen pohnu malíčkem, když položím nohu na zem, když se nadechnu. Také jsem vnímala velice dobře, čím mu škodím a co mu chybí. Nebylo to tak ostré jasně čitelné jako v té tmě, přesto jsem opět ucítila obrovskou pokoru, vděčnost a sounáležitost se svým tělem, které je přes všechny zdánlivé nedostatky tak dokonalé a tak ochotné mi sloužit… až do roztrhání těla.

Vrátila se mi později, opět v noci venku, ještě další a silnější vize. Nepopsatelný, mnoharozměrný obraz, ukazující propojení mezi člověkem, jeho egem, rozumem a jeho duší, světlem, a propojení tohoto světla s dalšími světly. S vesmírem, naší Zemí, se všemi živly, bytostmi a vůbec se vším na naší planetě. Zase jsem viděla přesně, co je to takzvaný rozum, a jak ego drží opratě, kterými nás ovládá, a jak je naše duše silná, jemná a zářící. Opět mě ovládlo vědomí, naprostá jistota, že všechna ta světla, utlačovaná, zapřená, krčící se v koutku, mají větší sílu než naše ega, vedoucí nás ke kraji propasti. A že se blíží doba zlomu a že naše planeta i celý vesmír si brzo vydechne a rozzáří se. A také vědomí, že naše pozemské tělo je jen jednou z možností, jak může vypadat světlo. Viděla jsem i další věci.

Jsem si vědoma toho, že žádná slova nedokážou vyjádřit mé prožitky ze tmy. Nebyly to halucinace. Bylo to, jako když vám někdo půjčí dalekohled, nebo silný mikroskop. S nimi také vidíte víc, než je vidět prostým okem.

Rok po mém pobytu ve tmě přišel koronavirus, který navždy změní svět, ten už nikdy nebude stejný, jako jsme ho znali. Technologie poskočily a ještě poskočí dopředu, změní se pro mnohé způsob práce a nejspíš se změní i způsob vzdělávání, protože koronavirus odhalil mnoho slabin, které u nás vzdělávací proces má, stejně jako odhalil mnoho dalších slabin ve světě, který jsme považovali za jasně daný. Změní se mnoho věcí a možná, doufám, se dočkáme i toho, že centra měst nebudou už přeplněná turisty a obchodů, které jsou tam jen pro ně. Možná bude už stále létat méně letadel a jezdit méně aut a do naší krajiny se vrátí jaro, léto, podzim i zima tak, jak si je pamatujeme. A déšť a sníh a mrazy, které nás teď trápí, ale které v našem podnebném pásmu mají svůj význam. Možná, že...

Koronavirus, se kterým tu žijeme už téměř rok, je pro mnohé lidi jako tma. Zlá, nepřátelská, plná omezení, trápení, obav, nepříjemností a povinností. Ale je to také tma odhalující. Spoustu větších i menších věcí občas zametáme pod koberec. Nechceme to řešit, necítíme se na to, ať už se jedná o návštěvu lékaře na preventivní, nebo dokonce potřebnou prohlídku, nebo o vztahové či výchovné problémy. Běžně od nich máme kam utéct, přehlušit je během, návštěvou kina, hospodou, nebo kafíčkem s kolegy v práci, jenže teď to nejde. Nelze dělat spoustu věcí, na které jsme byli zvyklí. Ale možná by bylo přesnější říct, že ony věci nejdou dělat obvyklým způsobem. Že někdy postačí se zamyslet a přece jen se najde řešení, jak si dopřát alespoň přibližně to, co nám chybí. Jen je potřeba změnit úhel pohledu, zvyklosti.

V každé, i té sebetemnější tmě se skrývá světlo. Pravda, nejdříve se mohou objevit, a když mohou, tak to také udělají, nepříjemné věci, které člověk ani vidět nechce, a které bolí. Ale je potřeba je nechat odejít a jít za světlem. Netesknit po tom, do dělat nelze, ale dělat věci, které se ve tmě dělat dají, a nacházet v nich potěšení. S každou takovou věcí bude život příjemnější a radostnější.

Mrazy pominou a přijde jaro.

Po tmě přijde světlo a možná, že v tom novém světle bude pro nás svět vypadat trochu jinak, lépe.

Já sama se chci do té opravdové tmy ještě vrátit. Za rok v únoru, když to bude možné. Potřebuju se na mnoho věcí znovu podívat jinak, zvenčí i zevnitř. A doufám, že třeba mi zase na chvíli bude zapůjčené to kouzelné kukátko. Budu o to moc prosit a proto věřím, že ve tmě zase uvidím světlo.

Na závěr bych ráda připojila něco, co jsem našla na facebooku. Nevím, kdo je autorem, kdo to překládal, kde se to vzalo. Ale přišlo to ke mně právě dnes a tak si myslím, že to k mé stopětce patří.

„- Mistře, jak se mohu vypořádat s izolací?

- Ukliďte svůj dům. Do základů. V každém rohu, vzpomeňte na věci, které jste nikdy nechtěli a neměli odvahu a trpělivost se jich dotýkat. Udržujte dům světlý a čistý. Eliminuje prach, pavučiny, znečištění. I to nejskrytější. Váš domov vás reprezentuje: pokud se o něj postaráte, postaráte se také sami o sebe.

- Mistře, ale čas je dlouhý! Jak mohu žít v izolaci?

- Opravte, co lze opravit, a odstraňte, co již nepotřebujete.

Věnujte se čekajícím fakturám a účtům, odstraňte zbytečné emaily, vložte fotky do alb, opravte nábytek, opravte vše, co stojí za opravu. Zbytek vyhoďte s vděčností a vědomím, že cyklus skončil. Opravování a odstranění mimo sebe vám umožní opravit nebo odstranit to, co je uvnitř vás.

- Mistře a co potom? Co můžu dělat s celou tou dobou sama?

- Rostlinná říše ... I květiny ve váze. Pečujte o rostliny, každý den je zalévejte, mluvte s nimi, pojmenujte je, odstraňte suché listy a plevel, který ji může dusit a nechte ji proniknout cennou vitální energií. Je to způsob, jak pečovat o svá vnitřní semínka, touhy, úmysly, ideály.

- Mistře, co když mě navštíví prázdnota? Kdy přijde strach z nemoci a smrti?

- Promluvte si s nimi. Udělejte pro ně také prostor, udělejte si čas pro každý svůj strach. Pozvěte je na večeři s vámi. Zeptejte se jich, proč se dostali tak daleko až sem. Jakou zprávu vám chtějí přinést? Co se vám snaží říct?

- Mistře, nemyslím si, že to zvládnu...

- Není to izolace, váš problém, ale strach z čelení vnitřních draků. Teď nemůžeš utéct. Podívejte se jim do očí, poslouchejte je a zjistíte, že vás tlačí ke zdi. Izolovali tě, aby s tebou mohli mluvit. Jako semínka, která mohou vyklíčit, jen když jsou sama. ‚‘

Zen Toyo“

Publikováno na Zvířetníku dne 11.2.2021