Moje nejvíc nejlepší kamarádka je zdravotní sestřička, proto jí občas láskyplně říkám, že je to moje sestřička sestřička. Během dlouhých let své praxe pracovala ve velké nemocnici na různých odděleních, zejména na těch, kde o jde běžně o život – porodnice, dětská i dospělá JIPka. Moje sestřička je skvělá, stále se vzdělávající, neúnavná, výkonná, poctivá a lidsky smýšlející, a tak je jen spravedlivé, že už před mnoha lety dostala příležitost řídit nelékařský personál v jednom velkém uskupení nemocnic. A dělá to velice dobře, protože je silná, férová a vždy jedná ve prospěch pacientů, personálu i rozvoje a zlepšování provozu nemocnice, přestože to někdy znamená, že musí odolat tlakům na to, aby se věci děly jinak.
Díky své sestřičce jsem si po celou dobu pandemie mohla ověřovat různé zprávy, které se ke mně občas víceméně náhodně dostaly, protože dezinformační weby nesleduju a v okruhu svých přátel se tím netajím. Někdy se naše vidění skutečnosti rozchází, protože na se problém díváme z různých stran. Většinou nakonec musím uznat, že to ona je v první linii a všechno vidí na vlastní oči, že je to ona, kdo obejme zhroucenou sestřičku z ARO, která nemůže unést dalšího zemřelého pacienta, a tedy že její pohled na celou situaci je pravdou, která se nesmí opomíjet. Ona to vidí zevnitř.
Jako Zvířetníci jsme na podzim několikrát poslali do „její“ nemocnice pro sestřičky a další personál, starající se o kovidové pacienty, tašky plné čokolád, sušenek, oříšků, kávy, čaje, ovoce a dalších věcí, které měly všechny ty unavené lidi potěšit a povzbudit. Moje sestřička za to byla vděčná. Říkala, že na rozdíl od jarní vlny, kdy se zdravotníkům děkovalo a každý večer se jim tleskalo, jsou teď všichni vystaveni spíš nadávkám, podezírání a osočování z toho, že manipulují čísly o nemocných a zemřelých, že neléčí tak či onak. A že nemocnice vykazují nemocné tak, aby na tom vydělaly, ačkoli zrovna tohle je zjevný nesmysl, protože ARO i další intenzivní lůžka jsou stále obsazená a pobyt pacientů na nich je už z principu drahý vzhledem ke spoustě přístrojů, vyšetření a péče, bez kterých se pacienti neobejdou.
Když se před Vánoci rozvolňovalo, byla zoufalá, protože bylo jasné, co to přinese. A nemýlila se, lednová třetí vlna (pokud jako první vlnu vnímáme loňské jarní objevení se koronaviru u nás, které se na grafu dnes jeví jen jako malá vlnka), tedy lednová třetí vlna přišla a než stačila čísla alespoň trochu rozumně poklesnout, valí se na nás zřejmě ta dosud nejhorší vlna čtvrtá. Kvůli ní nás teď všechny čekají mnohá nepříjemná omezení. Děti zůstaly úplně doma, nemůžeme se navštěvovat, pohyb je omezen. Nejsou to pro nikoho z nás růžové vyhlídky, všichni jsme unavení a máme toho omezování a stálých změn po roce plné zuby. Cítíme se vyčerpaní a na dně a leckdy považujeme mnohá opatření za marná či zbytečná.
Ale zkusme se alespoň na chvíli vžít do pocitů sestřiček, doktorů i dalších zdravotníků nejen v nemocnicích. Zkusme si představit, jak se asi cítí zdravotníci, jimž pod rukami přes veškerou jejich snahu umírá mnohem víc lidí. Co si asi říkají, když čtou mnohdy hrubé a nenávistné články či komentáře pod nimi. Co si myslí, když míjejí hloučky lidí bez roušek, když jdou z práce kolem zavřených a přesto otevřených hospod. Když musí sledovat chaotické a pozdní kroky vlády, vedoucí jen k dalšímu prohlubování nedůvěry lidí i v cokoli rozumného, co vyhlásí, protože se to ztrácí ve spoustě bezprecedentních, nedůvěryhodných a neopodstatněných nařízení.
Zdravotníci jsou vyčerpaní a jediný povzbuzující fakt, o který se mohou opřít, jsou jejich dobré zkušenosti s očkováním. Zatím podle všeho u nich funguje dobře a můžeme jen doufat, že bude účinné i na mutace, které tu už máme. Ale nevíme to jistě, a tak si jistě nikdo z nás nepřeje, aby se mezi námi rozšířily mutace, na něž je současné očkování krátké. Aby opět byla spousta zdravotníků v karanténě a aby byl ještě větší problém s tím, kdo se bude starat o nemocné lidi v nemocnicích. A to nejen o pacienty kovidové.
Moje sestřička teď sdílela na fb článek, který vyšel ve Zdravotnickém deníku. Mluví se v něm o dezinformacích, které zasáhly celý svět a které jen vzbuzují či prohlubují nedůvěru v cokoli a zlobu zaměřenou i proti zdravotníkům, a proti kterým vlády i různá profesní a neformální sdružení bojují po celém světě. U nás jsou to bohužel zejména ti druzí jmenovaní. Vláda (nejen) v tomto ohledu zaspala už loni v létě a dnes je na tom s důvěrou tak, že jejím argumentům už většina lidí nedokáže věřit, i kdyby se jí podařilo lidi oslovit jasně a srozumitelně.
Je to tedy hlavně na nás. Stejně jako na nás byly loni na jaře roušky. A není to zas tak moc obtížné, co můžeme udělat pro své sestřičky, pro všechny doktory v nemocnici i na obvodu, pro všechny záchranáře i další zdravotníky. Co můžeme udělat pro sebe navzájem.
Snažme se žít tak, abychom zminimalizovali riziko, že nakazíme sebe nebo nikoho jiného. Když už máme pocit, že nám něco je, řešme to přes doktora a hygienu. Zůstaňme doma, když doma opravdu máme být. Za každý den, kdy to nedodržíme, může být další měsíc průšvihu.
Co se týče dezinformací, je to někdy těžké je rozeznat. Většinou jsou psány tak, že vzbuzují emoce, ale fakta jsou ve sděleních zmíněna neurčitě, okrajově a nepříliš ověřitelně. Podle toho se dají poznat. Také podle toho, že po přečtení takového článku máme pocit, že nám někdo něco něco důležitého až tajného osvětlil, a současně pocit vzteku, že nás někdo tak dlouho a hanebně šidil či stále šidí. Málokdy nás ale při čtení napadne, že to jsou často složité politické manipulace a taky že na tom ten který příslušný server pěkně vydělává.
Situace bohužel dezinformacím, které štvou lidi proti sobě i proti zdravotníkům, nahrává hodně. Všichni jsme unaveni, naše životy trpí po všech stránkách, všichni máme téměř denně pocit, že něco ztrácíme. A když se nám něco takového děje dlouho, hledáme viníka. Současná pandemie jich nabízí mnoho a často zčásti oprávněně. Ve skutečnosti je ale důležité si uvědomit, že ať kdokoli udělal cokoli, ať kdokoli tvrdí cokoli, tak to nejdůležitější máme v rukou my sami. Jen a jen my, protože jen na nás ve skutečnosti je, jak se zachováme bez ohledu na to, na koho (a zda vůbec) se budeme zlobit.
Moc prosím, aby – pokud už se na někoho zlobit budeme, to nebylo na zdravotníky a na nemocnice a další zařízení. Zkusme jim v duchu zatleskat, stejně jako jsme to dělali na jaře. Poděkovat jim. A hlavně jim pomoct… no však přece víme, čím nejvíce.
(Psáno 1.3.2021 večer. Od té doby se situace ještě zhoršila. Držme se a podržme hlavně všechny naše sestřičky a ostatní zdravotníky, protože je všichni potřebujeme.)
Zlatá slova
OdpovědětVymazat