čtvrtek 30. září 2021

105 PLUS: Pomník

 Ke své sestřenici do Střezetic jezdím už pěknou řádku let. Naposledy tomu tak bylo o uplynulém víkendu, kdy jsem k ní byla pozvána na oslavu několikerých narozenin a také na křtiny dvou jejích vnoučků. A právě díky cestě do kostela v sousední obci jsem měla možnost poprvé zahlédnout Pomník jezdecké srážky u Střezetic, o kterém jsem do té doby vůbec nevěděla. Pomník byl na okraji Střezetic odhalen v roce 2016, přesně na místě vybraném k jeho stavbě již v roce 1913. Vzhledem k programu dne nebylo možné se u pomníku zastavit a prohlédnout si ho, ale než jsem navečer zamířila k domovu, zajela jsem si k němu.

Pomník je citlivě zasazený do krajiny a to ještě znásobilo jeho sílu, kterou na mě zapůsobil. Jímavé gesto vojáka, jenž sklání svou prostovlasou hlavu k hlavě koně, který se nemůže zvednout ze země, přitahuje nejen oči, ale i srdce. Voják zjevně ví, že je marné povzbuzovat koně, aby se postavil na nohy, lze u něj jen být co nejblíže až do konce. Možná beze slov, možná mu šeptat slova vděčnosti a lásky.

Pomník jezdecké srážky z Střezetic

Byla jsem u pomníku dlouho sama a nemohla se od něj odtrhnout. Myslela jsem na všechny ty zbytečné bitvy a války, kvůli kterým umírali nejen koně. Myslela jsem na lidskou chtivost, kvůli které dodnes zbytečně umírají zvířata, protože jim ubíráme prostor k žití. Myslela jsem na zvířata, která nesmyslně trpí kvůli touze lidí být krásnější a zajímavější. Myslela jsem na spoustu věcí; po pravdě si nemohu vzpomenout, že by na mě kdy nějaký pomník takhle zapůsobil. Přitom je jich všude tolik! Některé vnímám jako nezaměnitelné symboly, jako třeba Myslbekovo sousoší na Václavském náměstí v Praze nebo sochu Máchy na Petříně, některé se mi úplně obyčejně líbí, ale žádný z nich ve mně dosud nevzbudil takové emoce, jako pomník u Střezetic.

Cestou domů v autě mě napadlo položit si otázku, komu a čemu bych byla ochotná postavit pomník já sama. Zda vůbec něco takového existuje, pro co bych se mohla nadchnout, čemu bych věřila a co by lidem mohlo přinést nějaké důležité poselství. A marně nad tím přemýšlím doteď. Trochu mě to trápí, měla bych přece být schopná říct, kdo za pomník stojí. Ale když už si někoho nebo něco vyberu, mám pocit, že abych se za něco takového mohla postavit, měla bych nejdřív trochu změnit a zlepšit sama sebe.

Pak mě napadlo, že pracovat na sobě, snažit se lépe porozumět sobě, druhým a okolnímu světu vůbec, to je vlastně něco jako stavět pomník sám sobě. Že to, jak žijeme a myslíme, nechává za sebou svou stopu. Ve druhých lidech, v krajině, v umění, ve vědě, v dobře upečeném chlebu, v kabátu, který se dobře nosí, v upraveném okolí domu.

Možná, možná že tohle je ta jediná správná cesta k tomu, aby se už nikdy nemusely stavět tak bolavé pomníky, jako ten u Střezetic.


Podrobnosti k pomníku včetně krásných fotografií naleznete zde:

https://region.rozhlas.cz/u-strezetic-probouzi-emoce-dojemny-pomnik-vztahu-cloveka-a-kone-na-bitevnim-poli-7766641




Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave