105 Plus: Klíč od zahrady

 

Šla jsem z domu k zahradě, už to bude dobře měsíc a půl zpátky. Když jsem se blížila k brance, automaticky jsem zalovila v malé mošničce, ve které nosívám mobil, kapesníky, notýsek, kočičí kapsičky a další potřebnosti. Se svazkem klíčů v ruce jsem došla až k brance a tam se zasmála sama sobě. Vždyť k zahradě žádný klíč nepotřebuju! Pak jsem si ale uvědomila, že to není tak docela pravda. Že naopak najít klíč k zahradě bylo dost složité a hlavně nesmírně důležité. A že o tom chci psát a že to bude poslední předprázdninová 105 plus a kdo ví, možná bude úplně poslední. Čím dál častěji totiž mívám pocit, že mám tendenci se v tématech i myšlenkách opakovat a že mé (zamýšlené či napsané) úvahy na Zvířetník občas snad ani nepatří.

Když jsem dopsala minulou plusku a přečetla jsem si ji po sobě, skoro ve mně hrklo. Vždyť v ní také přemítám nad klíči. Teď to bude vypadat, že se k tématu vracím, ačkoli jsem to takhle naplánovala už dávno. A opět mám ten nepříjemný pocit, že zase budu psát o jednom a tom samém. Ale je to tak, moje vnitřní téma je hledání, nacházení a otevírání dveří, za kterými je jiný svět, objevování těch správných odboček na našich cestách či probouzení se ze zamrznutí, ze zakletí. Vlastně je to všechno totéž.

Pohádka O Šípkové Růžence nám vypráví o světě, který v jednom okamžiku na dlouhý čas usnul. Stalo se to jediným píchnutím do prstu krásné dívky a celé zakletí bylo zrušeno polibkem sličného mladého prince. Většinu života jsem měla pocit, ne, byla jsem přesvědčená, že žiju v danostech, které si zasluhuju. Že mám odpovědnost za vše, co jsem k sobě připoutala. Co se ke mně připoutalo, živého i neživého, protože jsem to dovolila. Myslela jsem, že to tak musí být. Že musím učinit a odčinit. A vlastně jsem vždycky čekala na toho prince, přesněji řečeno na nějaké kouzlo. Až někdy, nebo kdyby tak… Mám bohatou obrazotvornost a vždy jsem se před realitou, před bolestí , ale i před činem dokázala utíkat do jiných světů. Prostřednictvím knih, jiných životů, někdy zdánlivě pomohlo pití, jindy dřít jako kůň, křičet, taky jsem sama čistila potok, uvolňovala jsem jeho tok, aby voda mohla proudit.

A celou dobu jsem nevěděla, možná jsem to vědět nechtěla, ale spíš jsem to vidět nedokázala, protože jsem si nevěřila, že skoro vždycky, téměř za každých okolností má člověk možnost volby. A že skoro vždycky jsou nablízku dveře, někdy je jich i několikero. Většinou ty dveře nemůžeme vidět do chvíle, než dokážeme uvidět to, co je za nimi. Třeba že někde v lese je malá mýtina a na ní chaloupka, vůbec ne perníková, ale taková, ve která se v peci peče voňavý chléb a na zápraží se slastně protahuje kočka. Nebo že je tam mimo onu bezvýchodnou cestu naplňující povolání, láskyplný partner či cokoli, o čem sníme, protože je to pro nás stejně důležité, jako dýchat z plných plic.

Když konečně dokážeme vidět ty dveře, protože už víme, co je za nimi, když přijdeme na to, co potřebujeme, abychom se stali sami sebou, dostaneme k nim i klíč. Je to takový malý zázrak. Vlastně je to zázrak velký, jeden z největších. Jakmile máme v ruce ten správný klíč, máme v ruce kouzelnou hůlku, která nám pomůže překonat všechny překážky, bránící nám k těm dveřím dojít. Na začátku jsou všechny překážky tak těžké a složité, zdají se být takovými, ale čím blíž jsme ke dveřím, tím je všechno snadnější.

Konečně můžeme ty dveře odemknout. Konečně jsem ty dveře odemkla a vkročila do jiného bytí. Vlastně jsem do něho spíš vklouzla, vkročení by mohlo možná vyvolat dojem zaváhání, těžké nohy či snad dokonce zaškobrtnutí, ale tak to nebylo, tak to není, když jsou to ty pravé dveře. Vklouzneš za ně jako do vody a jsi tam, jako bys tam byla odjakživa. A třeba jsi tam i byla, říkám si, třeba sis jen myslela, že jsi někde jinde, v jiném vesmíru, ačkoli patříš právě sem.

To pravé je vždycky nakonec tak jednoduché, že se musíš ptát.

Jak to, že jsem to neudělala dřív? Proč jsem to předtím neviděla?

I když víš, že ptát se takhle je k ničemu.

Prostě to tak je.

Tady a teď se počítá můj čas, a ani ten minulý nebyl zmarněn. Nikdy není zmarněn. Díky němu a z něj se nám zhmotňují ony kouzelné dveře i klíče k nim.

Jsem vděčná, že jsem dokázala uvidět svou zahradu a pak i dveře, které k ní vedly. Že jsem k nim našla klíč. Že už ho teď nemusím před brankou hledat, protože ji stačí jen zlehka otevřít a vnořit se zahrady. Vnořit se do sebe.

Přeju vám, že jste klíč od své „zahrady“ už našli.

Přeju vám, abyste klíč ke své „zahradě“ našli. Když ne brzo, tak později.

Taky vám přeju krásné léto. Udělejte si čas jen tak sedět a koukat kolem sebe. Koukat do vody, do ohně nebo do tmy. Je dobré se občas zastavit, protože jen tak se dá uvidět, co všechno vlastně máme. Jen těch hvězd a kapek rosy je nepočítaně, a těch ptačích trylků a květinové vůně…

Když si řeknu, že tohle je bohatství, budu bohatá.

Každý z vás může být bohatý stejně jako já.

Nejbohatší.