Velikonoce byly vždycky prima svátky. Na rozdíl od Vánoc, prvních májů, upálených mistrů Janů z Husi či dnů státnosti Velikonoční pondělí vždycky vyjde na pondělí, takže se nemůže stát, že nebohý pracující ostrouhá, protože sváteční den vyjde na víkend. Stejné je to s Velkým pátkem. Ačkoli Velikonoce jsou našimi jedinými svátky klouzavými, pátek je prostě pátek a basta fidli. Když jsem se konečně dočkala toho, že Velký pátek se stal volným dnem, ani jsem si toho neužila. V roce 2016 a 2017 jsem byla na jaře dlouho nemocná a pak už se mi staly svátečními všechny dny. O to víc přeju čtyři volné dny všem nebohým pracujícím, protože mít na jaře delší volno je prostě báječné.
Velikonoce mívají ve zvyku přinášet do našich domovů očistu. Myjí se okna i kredence, dlaždičky v koupelně i zahradní nábytek. Je to jistě chvályhodný zvyk a zdraví prospěšný, ovšem když žena ztratí zdraví dříve, než stačí uklidit, musí se onoho prastarého zvyku s víceméně lehkým srdcem vzdát. Mně se daří načasovat si virózy do jarní doby už dobře sedm let a poslední tři čtyři roky i na začátek adventu. Tím pádem si vychutnávám všechny velké katolické svátky bez stresu, neboť po nemocné postarší osobě nikdo nemůže chtít, aby lozila po oknech, dokonce ani já sama ne. A okna si umeju jindy, když mám na to chuť, kondici i dobré počasí současně.
Velikonoce jsou svátky, kdy nás pravidelně navštěvuje synáček s rodinou, protože mu chutná moje hlavička neboli velikonoční nádivka, ačkoli je každý rok je trochu jiná. Záleží na tom, jestli už rostou kopřivy, nebo ještě ne. V Praze s nimi velká potíž nebývala, leda když Velikonoce vycházely už na březen a zrovna byly velice sněžné dlouhé zimy. Běžně ale bývalo na sídlišti teplo a většinou jsem kopřiv sehnala dostatečné množství, i když to někdy bývaly opravdu malé výhonky, které se mi povedly nasbírat. Letos je to všelijaké, ale možná jsem za plotem opuštěné zahrady pár mrňavých kopřiv přece jen zahlédla. Do neděle snad stačí povyrůst, a když jich bude málo, nastavím je lístky špenátu, ptačince a zelené petrželky. Protože nádivka musí být hodně masitá i hodně zelená.
Velikonoce znamenají pomlázku, se kterou jsem si nikdy nevěděla rady, a lepší to už asi nebude. Vašek má možná pocit, že bych se urazila, kdyby mě nezmladil, spíš mu ale jde o čokoládové vajíčko, jenže stejně jako já do pomlázky nedává duši ani srdce. Takže oddrmolí koledu, já třikrát jakože poskočím a je, zaplať pánbů, na rok zase pokoj.
Velikonoce znamenají dávný příběh, který nejspíš nahradil ještě dávnější příběh. Vlastně jde stále o totéž. O vzkříšení toho, co se zdálo zemřít v dlouhých temných dnech. O znovuzrození všeho živého, co nás na podzim a v zimě opustilo. O návrat naděje, radosti, slunce.
Letos na jaře takovou naději potřebujeme dvojnásob. Naději, že se nám vrátí možnost žít své dny beze strachu, svobodně a v pokoji, v míru a podle svého.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave