úterý 31. března 2020

O rouškách bez roušky (Z doby koronavirové)

konečně čistá voda!

A doufám nejen o nich, i když jimi musím začít. Minulou středu jsem si v duchu malovala, že ušiju nějaké roušky pro obec a pro sebe, protože skoro žádnou nemám, hezky v klídku, mezi psaním, prací na zahradě a dokončováním quiltů z kolekce Kořeny. A pak se mi uprostřed týdne během dvou hodin sešly prosby a požadavky na nějakých sedmdesát či osmdesát roušek. Něco do pátku a zbytek do neděle. Pro někoho to je možná směšný počet, ale já si vyrábím tkanice pomocí žehličky a špendlíku a občas mi záda nebo oči nedovolí pokračovat.


Při šití jsem občas jukla na internet a občas si poslechla zprávy. V hlavě se mi hemžila témata, o kterých by se dalo psát, kdyby na to byl čas. Jak se mi ovšem obvykle stává, myšlenky prošly, aniž by po sobě zanechaly stopu. Vždycky mě zlobí, když třeba v autě, při úklidu či při práci na zahradě napíšu v duchu článek, plný jiskřivých formulací a hlubokých myšlenek, a pak si u stolu nemůžu ani vzpomenout, o čem to vlastně bylo. Nebo si i po pár dnech vzpomenu, ale už je to celé vyčichlé. Ale roušky jsou už takovým evergreenem, že se o nich dá ještě pořád psát. Roušky jsou totiž stále potřeba, roušky jsou nařízené a roušky stále nejsou.

pátek 20. března 2020

Svoboda v nesvobodě (Z doby koronavirové)

Od pondělí jako by uběhl snad celý měsíc. Když jsem byla na nákupu v pondělí, byla jsem jediná v roušce. Když jsem se vydala do města ve čtvrtek, nepotkala jsem bez roušky nikoho. Nevím, jak to vypadalo ve středu, kdy roušky na veřejnosti ještě nebyly povinné, a nevím, jak to vypadá jinde, ale v Nymburku to bylo na velkou pochvalu.

Asi by pohled na orouškovaný svět byl poněkud depresivní, kdyby většina roušek nebyla barevných, doma šitých. Protože ty jednorázové k dispozici nejsou, šije roušky snad každá švadlenka, kterou (minimálně virtuálně) znám. Taky jsem poslední dny věnovala řezání látek, sežehlování tkanic a šití roušek pro rodinu i podle zadání. Ty poslední jsem včera došívala se zatnutými zuby, protože toho prostě bylo dost a odnesla to záda. Tak jsem odpoledne trochu pracovala na zahradě, dotahovala jsem nedávno vytvořený čarověníkový kopeček. Konečně mi v uplynulých dnech přišly všechny keříky a stromečky, objednané už v zimě, a tak jsem si mohla hrát, mohla jsem vylepšovat zahradu k obrazu svému.

pondělí 16. března 2020

Poprvé v masce (Z doby koronavirové)

Protože jsem trochu zaspala dobu, chtěla jsem se zeptat v lékárně, jestli nemají jednorázové rukavice, desinfekční gel na ruce a Paralen. Protože to první nám dochází a to další nemáme vůbec. Taky jsme snědli všechen chleba, česnek, cibuli a jablka. Prostě nákup byl nutný. A bez mučení přiznám, že mě i zajímalo, jak to vypadá venku. Tím !venku" je míněno v jednom z nejbližších měst, protože venku u nás na malé vesničce to vypadá pořád stejně krásně. A stále ještě jsme tu bez obchodu,tedy zásadního kontaktního místa, i když už tu máme obecní hospodu, kadeřnictví a manikúru. Volba padla na Poděbrady, na jejichž okraji se nachází Tesco, kde je i lékárna, a také tam je několik dalších obchodů, mezi nimi drogerie DM.

Večer jsem se na to vyzbrojila. Našila jsem z husté sypkoviny pár roušek, ráno připravila jednorázové rukavice a mikroténový pytlík, do kterého pak masku odložím, a vyrazila.

pátek 13. března 2020

Světlo uvnitř

Zatím si stále ještě spousta lidí myslí, že je to mnoho povyku pro nic. Že některá opatření jsou zbytečná či alespoň předčasná a že to celé je omezování našich svobod. A jsou jiní, kteří se domnívají, že je to celé účelovka. 

Když se podívám na Itálii, která je nám civilizačně blíže než Čína, když se podívám na videa, která na facebooku sdílí zejména Češky žijící dlouhodobě v Itálii, když se podívám na šíření koronaviru po celém světě, myslím si, že opatření naší vlády jsou rozumná. Teď jde jen o to, abychom si všichni uvědomili, že děti a studenti nemají prázdniny proto, aby se navštěvovali a společně někam vyráželi, a že když zavřou hospody, není rozumné si udělat privátní mejdan. Určitá omezení bychom měli přijmout v pudu sebezáchovy a z lásky k našim bližním. Přijdou mnohem horší věci, které budeme muset překonat, než jen nemoct jít do kina nebo na fotbal, protože celkové dopady pandemie pocítíme všichni.

úterý 10. března 2020

Tak nám zavřeli výstavu

Tak nám zavřeli výstavu, povídám Vaškovi v autě poté, co jsem se podívala na zprávy v telefonu. Kerou, paní Müllerová, neodolal milovník Švejka, já znám dvě. PPM, o které doma pořád mluvíš, a výstavu hraček v Benátkách. Nezavirovanou nad Jizerou.
Zasmáli jsme oba, trochu stísněně. Protože zas taková legrace to není. Jak se zdá, koronavirus posiluje nejen co do kvantity, ale i co do kvality, a kdo ví, jaké překvapení nám ještě může uchystat. Může se náhle ztratit. A může být hůř.

pondělí 9. března 2020

Nová příjmení

masopust v Miličíně
Jeli jsme za Toníčkem a klábosili o všem možném. Vašek sledoval provoz na silnici, já všechno ostatní vůkol, a jako obvykle jsem se snažila podělit se s ním o své dojmy. 

Zase jeden "nesvítil", okomentovala jsem jedno z mnoha aut, které mělo za snížené viditelnosti rozsvíceny vepředu jakési neduživé světlušky, jímž se eufemisticky říká "denní světla", zatímco vzadu těm autům nesvítí vůbec nic.



neděle 8. března 2020

Pruhovaný týden

Nenechte se zmást obrázkem, na němž jsou textilní hračky pro vnoučka Toníčka, který se narodil na samém sklonku loňského roku a na kterého jsme se jeli včera podívat. Mé zamyšlení se vůbec netýká šití z puntíkatých, pruhovaných  či jinak vzorovaných látek.

Když se ale ohlížím za uplynulým týdnem, tak mě jiné pojmenování nenapadá.

sobota 7. března 2020

Bosou nohou... chladem...

Písničkou Bosou nohou žárem od kapely České srdce obvykle začíná firewalking, který pořádá a vede Ivo Janeček. Už jsem s ním přes uhlíky přešla několikrát a už jsem také několikrát psala, jak radostný, očistný a posilující zážitek to pro mě vždycky je. Od samého počátku jsem přes žhavé uhlí přecházela s důvěrou ne snad jen v sebe či Iva, ale především s důvěrou ve vyšší řád věci, a pokaždé je pro mě ten přechod hlubokým potvrzením jakési pradávné smlouvy, kterou lidé uzavřeli s ohněm, vzduchem, vodou a zemí. Je to potvrzení a hlavně oslava oné smlouvy, protože dokud trvají tyto tyto živly a materie, budeme trvat i my.

Součástí víkendových akcí s Ivem je i ranní súfijské cvičení, kterému se říká různě. Nejčastěji asi Tanec čtyř směrů. Poprvé jsem byla na šamanském firewalkingu první zářijový víkend v roce 2016. Když jsem v sobotu ráno viděla, že se mnozí lidé na cvičení zouvají, tak úplně se mi do toho nechtělo.

pátek 6. března 2020

Tak jsem tady s tím šitím...

Tak jsem tady s tím únorovým šitím, jak jsem slíbila minule. Ale když se probírám fotkami, vlastně nevím, co bych mohla ukázat. Ten blok se stylizovaným stromem pro Austrálii, sužovanou nedávno obřími požáry, jsem ve skutečnosti šila na konci ledna a dokonce jsem ho tady už ukazovala.. O dece z lásky pro Kubíčka jsem již také psala - zde. 

Nemám co ukázat, protože mimo psaní obecní kroniky, kterému jsem se věnovala hlavně v první půlce měsíce, jsem v únoru  většinu času věnovala práci na quiltu Tři zahrady a Eden. 

čtvrtek 5. března 2020

Únor jako by nebyl

Alespoň podle tohoto blogu jako by nebyl. Přitom únor byl pro mě jako obvykle nejdelším měsícem v roce; s tím nemá nic společného to, že tentokrát trval dvacet devět dnů. A letos to bylo ještě horší o to, že už v lednu a zkraje února bylo neobyčejné teplo. Skoro časné jaro.  Nebo alespoň předjaří. Lákalo mě to chodit často na zahradu a okukovat, co kde je, jestli to nechce ostříhat, jestli to roste a jestli je to na správném místě.





Deka pro Kubíčka (DL 403)

Loni to bylo poprvé, co jsem nedokázala ušít ani jednu deku deku z lásky. V létě jsem tu měla dlouho děti a pak jsem šila něco do dobročinné aukce, přehozy pro sestřenice a šest dětských dek do rodiny. Ufff! Takže jsem nakonec stihla se pouze k ušití deky přihlásit. Vybrala jsem si Kubíčka, který přišel na svět spolu se dvěma brášky, ale na rozdíl od nich měl od samého začátku závažné zdravotní potíže. Přestože Kubíček není zcela v pořádku a je navíc nevidomý, dokáže se krásně usmívat. A to mě opravdu dojalo a zaujalo. Že se my lidé dokážeme dokážeme na svět usmát, i když jsme úsměv a svět okolo sebe nikdy neviděli.
Pěkné plastické a 3D obrázky na deky mi přišly v půlce ledna a hotovou deku jsem fotila 7. února. Chtěla jsem, aby byla hodně barevná a taky aby tam bylo trochu černé. Protože bez té černé by ostatní barvy neměly možnost být tak radostné a zářivé.

středa 22. ledna 2020

Lednové ztišení

12. ledna v Tisé

Ještě docela nedávno byly pro mě první tři měsíce v roce velkým strašákem. Dělala se roční závěrka a připravovala jsem doklady na účetní audit, který u nás v práci probíhal o tři měsíce dříve, než musel. Několik let jsem v tom samém období ještě dávala dohromady cosi jako sborníky v rámci jednoho společenství a občas se do toho zamíchala deka z lásky a nějaký ten quilt na patchworkovou výstavu.