úterý 31. března 2020

O rouškách bez roušky (Z doby koronavirové)

konečně čistá voda!

A doufám nejen o nich, i když jimi musím začít. Minulou středu jsem si v duchu malovala, že ušiju nějaké roušky pro obec a pro sebe, protože skoro žádnou nemám, hezky v klídku, mezi psaním, prací na zahradě a dokončováním quiltů z kolekce Kořeny. A pak se mi uprostřed týdne během dvou hodin sešly prosby a požadavky na nějakých sedmdesát či osmdesát roušek. Něco do pátku a zbytek do neděle. Pro někoho to je možná směšný počet, ale já si vyrábím tkanice pomocí žehličky a špendlíku a občas mi záda nebo oči nedovolí pokračovat.


Při šití jsem občas jukla na internet a občas si poslechla zprávy. V hlavě se mi hemžila témata, o kterých by se dalo psát, kdyby na to byl čas. Jak se mi ovšem obvykle stává, myšlenky prošly, aniž by po sobě zanechaly stopu. Vždycky mě zlobí, když třeba v autě, při úklidu či při práci na zahradě napíšu v duchu článek, plný jiskřivých formulací a hlubokých myšlenek, a pak si u stolu nemůžu ani vzpomenout, o čem to vlastně bylo. Nebo si i po pár dnech vzpomenu, ale už je to celé vyčichlé. Ale roušky jsou už takovým evergreenem, že se o nich dá ještě pořád psát. Roušky jsou totiž stále potřeba, roušky jsou nařízené a roušky stále nejsou.

Nařízení nosit roušky od začátku považuju v zásadě za správné, protože nás motivují k opatrnosti a poskytují alespoň minimální ochranu nás všech. Jako obrýlený člověk s citlivýma (nemocnýma) očima mám s rouškami problém. Nezáleží na tvaru, blízkost tkaniny mi prostě oči dráždí, a tak nosím od začátku roušku ve společných prostorách domu a před domem, ale ne už za ním a na zahradě. Nosím roušku v obci, přestože tu občané obvykle nekorzují, ne už za posledním domem. Roušku mám nasazenou na nákupech a když vystupuji z auta, ale ne v autě a už vůbec ne při řízení. Vím, že největší možnost se nakazit je při manipulaci s rouškou, ale raději si vezmu s sebou roušky dvě či tři a pokaždé je uložím do igelitového pytlíku, než abych měla roušku na obličeji na opuštěné polňačce. Nařízení vlády mít roušku na obličeji stále a všude mimo domov považuju za pitomost a je to známka toho, že si je vláda vědoma toho, jak zaspala na začátku pandemie, a teď se snaží situaci zachránit příkazy a zákazy, aniž by dokázala plně vysvětlit jejich smysl.
tyto veselé roušky putovaly do Karlových Varů

Roušky jsou potřeba. A nejen roušky, ale i ventilátory, respirátory, filtry, ochranné oděvy a rukavice, desinfekce. Sice je na webu ministerstva návod, jak si desinfekci vyrobit doma, protože není nikde k dostání, ale už tam není napsáno, kde si lze opatři komponenty k její výrobě. Tady je obří dluh vlády, která stále jen mlží a slibuje, ale nekoná. A když už koná, tak vázne distribuce a mnoho materiálu z Číny, na kterou se celý svět upnul, je v nedostatečné kvalitě. Přitom mnozí vynalézaví Češi, jak už bývá v krizích obvyklé, dokázali během několika týdnů a dnů vymyslet a vyrábět spoustu věcí, o které je zájem nejen u nás. Testy, filtry, dezinfekce, respirátory, nano roušky, ale třeba také pomůcky pro šití tkanic k rouškám. To všechno nabízejí vládě, ale jak to vypadá, často místo aby se jim dostalo podpory, začnou mít se státní správou problémy. Jistě, jsou tu různé předpisy, ale také je tu vyhlášený stav nouze, který zcela nepochybně dovoluje jednat vládě rychle, pružně a zájmu věci. Což se bohužel ne vždy děje. Nemůže to být proto, že zájem věci se nekryje se zájmem určitého jedince?

Roušky stále nejsou. Jednorázových nebude nikdy dost, protože se musí vyměnit za dvě hodiny. Měly by proto všechny směřovat k těm, kdo je opravdu musí mít na obličeji celý den, a přitom se setkávají s množstvím lidí. Zdravotníci, pečovatelé, pokladní, prodavačky, řidiči hromadné dopravy. Lepší by byly pro ně respirátory, ale ty prostě nejsou. Není stále dost ani těch roušek látkových, které šije snad každý, kdo šít umí, i spousta těch, kteří si nikdy nedokázali ani přišít knoflík. Roušky jsou potřeba na výměnu, jsou potřeba dvojité do obchodu a jednoduché tam, kde je malá frekvence lidí. Vznikají stále nové a vychytanější typy roušek, na světlo světa byly vytaženy i prvorepublikové roušky, které se nosily za 1. světové války a při epidemii španělské chřipky. Šijeme roušky zcela zdarma z vlastních látek, zdarma z látek dodaných či věnovaných, i za peníze, protože je třeba z něčeho kupovat materiál a z něčeho žít. V mých očích odvádějí všechny švadlenky stejnou hodnotu. Každá odevzdává to, co si může dovolit. Materiál, svůj čas, svůj spánek, své pohodlí i zdraví. A každá za to něco dostává, něco, co hodně potřebuje.

3P, aneb Praha, Plzeň, Pardubice
Původně jsem se snad ani nechtěla tolik rozepisovat, ale asi to muselo ven. Určitě se budu k tématu koronaviru mnohokrát vracet, protože ten tu s námi bude zůstávat hodně dlouho fakticky i ve svých důsledcích, ale pro tuto chvíli toho bylo dost. I když vlastně, on se tak úplně z psaní vyloučit nedá, protože v této době zasahuje opravdu do všeho.

Jezdím už měsíc do Prahy na léčbu zubu a snažím se nemyslet na to, že můj zubař nemá dostatečné ochranné pomůcky a jestli ho někdo nakazil, tak on zas může nakazit mě. Moje tchyně (92 let) doma upadla, pochroumala se, zlomila si ruku a z toho všeho je chvílemi trochu dezorientovaná. Zajistit pro ni v této době celodenní dlouhodobou péči s možností rehabilitace se rovnalo zázraku. Bertíkovi po několika vyšetřeních včera potvrdili cukrovku a teď čekám za zaslání výsledků, abychom mohli zajistit a zahájit léčbu.

Nicméně přes to všechno se dá vyjít ven a volně dýchat. V posledních dnech je na bosonohé procházky po zahradě chladněji, ale dny teď bývají prosluněné a slunce krásně hřeje. Už mi ledasco začíná kvést a bojím se dnešní noci, kdy se březen bude předávat vládu dubnu. Má mrznout a naše stará broskev, na které se pokoušíme vypěstovat novou korunu, má už spoustu poupat otevřených. A špendlík u chodníku vypadá jako nevěsta v závoji.

okrasná slivoň

Bojím se o rozkvetlé keře.

Těším se, až vyraší další keře a trvalky.

Doufám, že babička brzo zlepší a Bertík také.

Dnes odpoledne píšu a pak chci quiltovat rám quiltu Ve stínu lva.

Možná pozítří ušiju další roušky.

Zítra upeču koláč a udělám zeleninový krém.

Včera večer jsem při svíčce a Rishiho bubnech na internetu tančila své indiánské tance a udělalo mi to dobře na duši i na těle. Asi by bylo dobré si to čas od času zopakovat. Uzemnit se a nechat odejít vše, co nepotřebuju, co je zatuhlé a co mě svírá.

Můžeme se více či méně oprávněně zlobit na vládu, na různá opatření a nedostatky, ale stále je nejdůležitější to, co si myslíme my, co děláme a čím se zabýváme. Je to nejdůležitější pro nás, protože především tím si vytváříme svět, ve kterém žijeme. Neboť jak myslíme, tak se i cítíme.

A protože se chceme cítit dobře…

napíchnutého jablka si nevšímali, tohle prý je mnohem lepší

já to nekombinovala, to ono samo

jednou tam možná bude voda, ne jen suchý potok

tak ráda sem vcházím... bosky...

malý kopeček pro čarověníky a malé stromky

katalpa Nana, aneb vajíčkovník

broskvoňko, nezmrzni mi, prosím!





1 komentář:

  1. Alenko, nejvíc mě děsí mrazyy které udeřily. Ať to tvoje zahrádka přežije bez velkých ztrát. Pady

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave