pátek 20. března 2020

Svoboda v nesvobodě (Z doby koronavirové)

Od pondělí jako by uběhl snad celý měsíc. Když jsem byla na nákupu v pondělí, byla jsem jediná v roušce. Když jsem se vydala do města ve čtvrtek, nepotkala jsem bez roušky nikoho. Nevím, jak to vypadalo ve středu, kdy roušky na veřejnosti ještě nebyly povinné, a nevím, jak to vypadá jinde, ale v Nymburku to bylo na velkou pochvalu.

Asi by pohled na orouškovaný svět byl poněkud depresivní, kdyby většina roušek nebyla barevných, doma šitých. Protože ty jednorázové k dispozici nejsou, šije roušky snad každá švadlenka, kterou (minimálně virtuálně) znám. Taky jsem poslední dny věnovala řezání látek, sežehlování tkanic a šití roušek pro rodinu i podle zadání. Ty poslední jsem včera došívala se zatnutými zuby, protože toho prostě bylo dost a odnesla to záda. Tak jsem odpoledne trochu pracovala na zahradě, dotahovala jsem nedávno vytvořený čarověníkový kopeček. Konečně mi v uplynulých dnech přišly všechny keříky a stromečky, objednané už v zimě, a tak jsem si mohla hrát, mohla jsem vylepšovat zahradu k obrazu svému.



Při práci na kopečku jsem si uvědomila, že přestože je to naprostý nesmysl, cítím se tak trochu, jako bych byla za školou. Ten pocit jsem často mívala, když jsem se loni rozhodla už se nevracet do práce a zůstat doma. Bývala jsem z toho nesvá, jako bych čekala, kdy mi někdo vynadá, že zanedbávám své povinnosti, a pošle mě za to klečet do kouta. A teď se mi ten pocit vrátil a já nevěděla proč.

Pak mě napadlo, jestli to nesouvisí s koronavirem, lépe řečeno s opatřeními, které si šíření koronaviru v naší zemi i po celém světě vynutilo. Přestože se mě vlastně nijak nedotýkají, protože tady žijeme v (dobrovolné) izolaci a do obchodu jezdíme tak jako tak přibližně dvakrát týdně. Největší změnou pro nás dva je tedy nutnost nosit roušky a taky to, že delší dobu neuvidíme vnoučata. A mně odpadlo oblíbené courání v zahradnictvích. Takže žádná zvláštní změna v běhu všedních dnů.

Přesto jsem v sobě ostře pocítila ono „měla bych“, ačkoli přesně nevím co. Snad šít roušky, snad jinak pomáhat.

Možná tohle „měl/a bych“ pociťuje teď mnoho lidí. Doporučením nevycházet, nebo dokonce karanténou jsou prudce vytrženi z navyklého rytmu, který jim obvykle běží ve vysokých otáčkách. Najednou stojí na místě, nemohou se hnout, ale hlava, no páni, ta hlava se točí dál a nemůže se zastavit. Tolik by se toho mělo udělat! A jak to vůbec bude dál, co bude dál? Mnoho lidí má závazky, které teď nemohou splnit, a bojí se existenčních starostí, které zřejmě nevyhnutelně přijdou.

Je skoro nemožné přestat se tím zaobírat a donutit mysl, aby se zastavila. Vysvětlit jí, že stejně nic nevymyslí, že v tom jsme všichni a že se věci budou řešit, až to řešit půjde.

Žijeme teď v určité nesvobodě, kterou ale, zdá se, v zájmu věci více či méně ochotně přijímáme jako dočasnou nevyhnutelnost. Možná, když tu vnější nesvobodu (dočasně) dokážeme přijmout, získáme svobodu mnohem větší. Je toho tolik, co během dnů, týdnů i let odkládáme. Na co nemáme čas nebo sílu. Počínaje lepším spánkem a doma vařeným jídlem, přes čas na dosud nepřečtené knihy a neviděné filmy, po návrat k důvěrným večerním posezením s rodinou.

Máme víc času na zamyšlení se nad tím, co vlastně pro nás znamená svoboda a v čem spočívá. Možná přijdeme na to, že něco z nynější nesvobody vlastně není tak špatné, a že to, co jsme považovali za svobodu, tou pravou svobodou vůbec není.

Zdá se, že na to přemýšlení bude až příliš času, protože nemoc se přes všechna opatření šíří a ještě dlouho šířit bude. Buďme na sebe opatrní, buďme k sobě ohleduplní a ten čas, který teď musíme trávit doma, nepovažujme za ztracený, ale za darovaný. Je jen náš, každá minuta z dvaceti čtyř hodin denně je jen a pouze naše.

2 komentáře:

Děkuji za návštěvu i za vaše komentáře.