čtvrtek 19. listopadu 2020

105PLUS: Uklizeno!


Ráda bych takto radostně vykřikla, leč nemohu. Okna jsem myla naposledy někdy v létě a velký úklid, zahrnující probrání všech zásuvek, skříní s oblečením, zásob potravin i drogerie, mám stále před sebou. Samozřejmě, v přiměřených intervalech běžně vytírám a Vašek vysává, omývám linku i koupelnu a tak dále, ovšem ono kýžené „Uklizeno!“ to tedy není.


Asi bych se tímto tématem ještě nezaobírala, i když Vánoce se kvapem blíží, protože na nově převzatém kousku pozemku i v mé milované zahrádce je práce stále dost, ale brouka mi nasadilo do hlavy jedno rozhlasové vysílání z nedávné doby. Cestou na rehabilitaci jsem slyšela v pořadu Dva na Dvojce, jak moderátoři vyhlašují téma úklid. Ptali se, zda v této době, kdy je hodně lidí úplně doma, či zůstávají doma po práci, protože není kam jít, posluchači doma více uklízejí, nebo snad dokonce uklízejí uklizené. Ještě než jsem stačila zaparkovat, objevila se první mailová reakce posluchačky, která skutečně doma donekonečna uklízí, protože nemá co jiného dělat. Psala, že si je vědomá toho, že rodinu zbytečně prudí a že jim všem leze s úklidem na nervy, ale ona si nemůže pomoct.

Jako obvykle jsem na rehabilitaci jela na poslední chvíli, protože předtím ráno jsem musela stihnout spoustu běžných ranních úkonů, jako je čištění kočičích záchodů, sprchování, snídaně, čtení zpráv i Zvířetníku, kontrola facebooku, nasypání zrní do krmítek, to vše prokládáno letmým otřením zrcadla v koupelně, stlaním, nacpáním pračky, zapnutím myčky a tak podobně. Když jsem vítězně doběhla na čas na rehabilitaci a na dvacet minut spočinula na lehátku s magnetem na koleni, přemýšlela jsem nad tím, co asi tak volaly či psaly další posluchačky. (Že by snad na toto téma reagovali posluchači, to mě věru nenapadlo. Jsem prostě z genderově nekorektní generace, a i když vidím, že dnešní mladí muži se svým dětem, manželkám i své domácnosti věnují mnohem více, než tomu bývalo kdysi, žiju desítky let s rovněž genderově nekorektním manželem.)

Snažila jsem si představit ženu, která uklízí, protože neví, co by dělala jiného. Mezi mými kamarádkami a známými ženami žádná taková není. Jediná, na koho jsem si vzpomněla, byla bývalá kolegyně, která uklízením uklizeného přehlušovala prázdnotu v sobě. Vždycky si pak stěžovala, že nemá na nic čas. Třeba jít se projít, jít do kina nebo si přečíst knížku. Přitom neměla nikoho, kdo by v bytě dělal nepořádek, protože manžel pracoval a bydlel v jiném městě a děti už byly z domu. Navíc byla natolik zabezpečená, že by si i mohla dovolit si zjednat pravidelný úklid. Jenže on by to nikdo tak dobře neudělal. Jednou jedinkrát si nechala okna umýt, ale pak stejně rámy omývala a skla leštila znovu, aby si potvrdila, že jen ona úklid domácnosti zvládne dokonale a že je nezbytné, aby se mu věnovala, protože bez toho by nastal konec světa. Neměla nic, než svou důležitost a svou jistotu vloženou do úklidu, a mně z toho bylo vždycky smutno.

Všechny mé ostatní známé jsou v zásadě čistotné a mají rády pořádek, nicméně mají tolik povinností, zájmů a jiných radostí, že za oním kýženým Uklizeno! pokulhávají zhruba jako já.

No, zcela nepochybně o něco méně než já, protože o mně je známo, že se mnou všude pluje prostorem spousta nezbytných maličkostí a že ony nezbytné maličkosti se kolem mne zmnožují, protože snadno těkám od jedné aktivity k druhé a vždycky jsem naprosto skálopevně přesvědčená, že se bezprostředně k té předchozí činnosti vrátím, takže nemá smysl uklízet blok, tužky, pastelky, gumu, pravítko, ani kusy látky, jehly bavlnku křídu, nůžky a páráček, stejně jako hromadu časopisů, ve kterých hledám starý článek, ani žehlicí prkno, protože vyprané roušky jsou už zase v sušičce.

Když jsem se vrátila do auta, pořad už téměř končil. Ještě jsem naštěstí stihla poslední posluchačský příspěvek. Dotyčná psala, že ji udivuje, kolik žen má čas uklízet uklizené, protože ona sama nestíhá po práci nakoupit, uvařit, učit se s dětmi, které jsou doma odkázány na distanční výuku, a pak alespoň trochu poklidit. Tím mě vrátila do dob minulých, kdy jsem na tom byla podobně, do práce jsem dojížděla a mimo léto domů chodila za tmy. Vše bylo jen v poklusu, a když jsem chtěla uklidit byt, vzala jsem si den dovolené. Nejprve na to, abych vše zvládla sama, v posledních letech v Praze pak na to, abych do bytu pustila úklidovou službu a abych si během jejich úklidu mohla vyprat záclony.

Vlastně už vůbec nechápu, jak jsem to všechno mohla stíhat. Teď jsem doma, ale na úklid stále čas nemám. Na ta okna se chystám už od září, jenže zahrada má přednost, jak vysvětluju sobě i Vaškovi. A do Vánoc je ještě času dost. To jsem si tedy myslela, než jsem si dnes přečetla titulek, že tu budou za pět týdnů.

No dobrá. Ještě zasadím ty stromky, které mi snad do konce týdne přijdou, a do toho úklidu se namouduši pustím. Alespoň ta okna umyju. A to ostatní pěkně postupně. V klidu a s rozvahou. Hned, jak budu mít chvilku času.

Ostatně, čím později uklidím, tím déle to vydrží. Snad dokonce i do Štědrého dne. 

publikováno na Zvířetníku dne 19.11.2020



1 komentář:

  1. Musím se usmívat, mám to hodně podobné. Zkusila jsem úklidovou službu a bylo to velké rozčarování:-( Nevím... krom částečně umytých oken ( 3 ženy neměly na úklid dost času od 9.00 do 14:30. Zapíchly to jak v továrně na pásu), jsem shledala, že koupelna nemá záchod, sprchu, kouty v bytě neexistují a pavouky s jejich exkrementy vidím jenom já. Tak jsem opět ve stavu "hledání času" mezi výčitkou zájmy, nebo domácnost. Snad najdu vzácnou perlu v podobě paní na úklid?!
    Jinak budu stále bez odpovědi na otázku, uklidit neb neuklidit:-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave