Dlouhá odmlka, aneb pět měsíců tak trochu v mlze

(Upozornění:  je to dlouhé, spíš smutné psaní, a je bez obrázků)

Když jsem se teď konečně po dlouhé době odhodlala k psaní na blog, našla jsem koncept z 30. června. Ovšem říkat tomu koncept je trochu nadnesené, jednalo se jen o uložený nadpis s názvem Pět poupat. To téma jsem mezitím zpracovala ve 105 Plus, tedy v malých fejetonech či zamyšleních, ke kterým jsem se po víc než roce koncem července na Zvířetníku vrátila. Kdo by chtěl vědět o „stopětkách“ něco více, nebo si je chtěl připomenout, ty starší najde zde. A ty letošní postupně doplním sem na blog.

Z datace onoho konceptu je zřejmé, že jsem měla snahu dát za uplynulého čtvrt roku alespoň jeden příspěvek. Ale nepodařilo se mi to. V počítači jsem našla ještě následný koncept, ve kterém jsem se ty uplynulé tři měsíce pokoušela shrnout, ale bylo to dlouhé, plné odboček a spíš to bylo psaní, jímž jsem si rovnala myšlenky. Teď je bezmála o další dva měsíce později a já se uplynulý čas pokusím shrnout co nejstručněji.

V březnu v Čechách začala doba koronavirová a i když se různá nařízení a omezení postupně rozvolňovala, tak koronavirus je tu s námi pořád / opět / stále víc. Teď ho asi máme snahu o to víc podceňovat, o co jsme ho možná přeceňovali na začátku. A možná jsme ho nepřeceňovali, a možná ho nepodceňujeme. To ještě nikdo nemůže s jistotou říct, nikdo neví, co nás může čekat. Každopádně tu ten koronavirus je a zřejmě ještě hodně dlouho bude. Vládní nařízení a opatření jsou teď ode zdi ke zdi a rychle se mění, a tak nám nezbývá, než zapojit zdravý rozum při rozhodování, kam, kdy a s kým jít, a zda si u toho máme nasadit roušku, nebo ne.

Ale vraťme se zpátky do března. Hned začátkem měsíce Vaškova maminka doma upadla a dostala se do nemocnice na vyšetření. I když ji hned pustili domů, nebylo to v pořádku. Jak se později ukázala, pochroumala si nejen ošklivě rameno, ale také její psychika dostala zabrat. Doteď nevíme, kolik hodin jí trvalo, než se jí podařilo přivolat si pomoc. Každopádně vzhledem k jejímu věku i jejím dalším onemocněním už nemohla zůstat doma sama a byl to opravdu zázrak, že se pro ni v té době podařilo okamžitě sehnat místo v dobrém domově seniorů, byť musela nejdřív do karantény. I když to chvíli vypadalo na zlepšení, zdravotní i mentální stav se časem spíš zhoršil, přidaly se i další obtíže a z nich vyplývající občasné pobyty v nemocnici. Ten stav trvá doteď.

V březnu jsem si také všimla, že náš kocour Bertík není v pořádku. V posledních letech trpěl spíš nadváhou, a teď mu najednou vystoupily na hřbetu všechny kosti. A taky hodně pil, najednou jsem si uvědomila, že vlastně víc pije už delší dobu, ale připisovala jsem to nejspíš tomu, že se v bytě topí, nebo jsem to možná neřešila či vytěsnila. Podezření na onemocnění ledvin se vyšetřením krve nepotvrdilo, ale přišlo se na to, že Bertík má cukrovku a taky zánět močových cest. Ten se během jednoho měsíce podařilo vyléčit, ale cukrovka se stále nedařila stabilizovat. Chodili jsme každé dva týdny na testy a postupně se zvyšovala dávka inzulínu. Píchala jsem ho Bertíkovi dvakrát denně a nepřestávalo mě udivovat, že se mi to daří, i když to někdy nebylo jednoduché. Protože Bertík se ze všech koček vždycky nejvíc bránil jakýmkoli manipulacím s jeho tělesnou schránkou.

Cukrovka u kočky je docela problém, i když je doma jen jedna. A my jsme měli doma kočky tři. Léčba cukrovky vyžaduje podávat dietní stravu pravidelně dvakrát denně, aby bylo možné aplikovat injekci. Kočky ale rády jedí průběžně. U nás to odjakživa znamenalo, že měly stále k dispozici granule, a navíc dostávaly dvakrát denně rozdělenou kapsičku. Ovšem v úplně jinou dobu a v jiném intervalu, než bylo teď potřeba. I když tento režim potřeboval jen Bertík, musely se mu přizpůsobit všechny. Jenže kapsičky či konzervy dostával Bertík jiné, a to byl taky problém, protože zdravé kočky začaly odmítat své jídlo, i když jsem jim zkoušela nabízet nejrůznější značky a druhy. Musela jsem vždycky stát v kuchyni a hlídat je, aby se mu nevrhaly do misky. Obvyklé granule jsme umístili vysoko, aby se na ně zesláblý Bertík nedostal. Jenže jakmile mu bylo trochu lépe, už si k nim dokázal cestu najít, tak jsme granule střídavě hlídali, schovávali a zase vyndavali pro Rózku a Mikeše.

V březnu jsme taky začali s Vaškem na dlouhý čas jezdit na k zubaři do Prahy se zánětem v zubu. Každý s tím svým. V době vypjatě koronavirové, kdy lékaři neměli ochranné pomůcky a mnozí kvůli tomu zavírali ordinace, a my nevěděli, a ani náš zubař nevěděl, zda se nezavře i ta jeho ordinace. V době, kdy zemřel jeden známý hudebník právě kvůli neléčenému zubu. Zpětně to samozřejmě vypadá jako zbytečná panika, ale v té době jsme v těch obavách byli až po uši. Mmch., veškerá ta léčba stejně nepomohla. Vašek byl na resekci ještě na konci jara a já ve středu, předevčírem.

Konečně je také třeba připomenout, že s dobou koronavirovou se nerozlučně pojila i doba roušková.  Zdaleka jsem jich neušila tolik, jako mnohé švadlenky, ale bylo to akorát tak dost, co unesla má záda, i co jsem unesla já psychicky.

Takhle se to mlelo na jaře, a i když pak nemocných covidem začalo ubývat a v půli dubna začala vláda rozvolňovat protikoronavinová pravidla, pořád tu byla starost o tchýni a o Bertíka. Co se týče prvně jmenované, nebylo a není lehké uznat a přijmout její stav. Celou situaci ještě komplikuje dálka, která nás od ní dělí, různá omezení související s koronavirem, její pobyty v nemocnici a tím zhoršená možnost komunikace. Cítíme bezmoc, ale i vděčnost za to, že je Vaškova maminka obklopena lidmi, kteří se o ni dobře starají v situaci, kdy my bychom to nezvládli.

U Bertíka jsem na začátku jeho onemocnění doufala a věřila v to, že se pomocí inzulínu vrátí zase tam, kde byl před nemocí. Ale bohužel, i když mi zkraje prázdnin veterinářka řekla, že se při dávce pěti jednotek inzulínu dvakrát denně Bertík dostal s hodnotami cukru v krvi prakticky do normy, tak to rozhodně už nikdy nebyl ten kocourek jako dřív. Ani zdaleka ne. Začátkem července jsem tu měla na prázdninách čtyři až pět dětí, tak na podrobné sledování jeho stavu nebylo až tolik času, ale když děti odjely, svůj dojem jsem si jen potvrdila, přestože další kontrolní vyšetření krve dokazovalo, že hladina cukru je stabilizovaná, jen lehce nad normou. Už někdy před prázdninami jsem se veterinářky vyptávala na to, co se bude dít, když nedojde ke zlepšení. Ale nechtěla se takovou myšlenkou ani zabývat. Jenže já jsem měla Bertíka před očima a taky stále za patami, vedle sebe, a viděla jsem, že se chování dalších koček k němu mění. Mikeš ho čím dál méně objímal a olizoval, a Rózka ho časem úplně přestala prohánět. Bertík u mě zjevně hledal oporu a ochranu, stával se poddajnějším a a také unavenějším. Na kočkách se špatně rozpoznává, zda a jak moc je něco trápí, ale já jsem od začátku srpna cítila, že to už vůbec není dobré. Bertíkovi občas otékalo břicho, hodně spal a stále mě hledal. Nakonec jsem ani nečekala na kontrolu, která měla být za týden, a 6. srpna jsem ho odvezla na veterinu, aby ho uspali. Vašek jel se mnou a bylo to moc dobře. Doktorka chtěla počkat na další výsledky, pro ni bylo důležité to číslo, ale pak si poslechla srdce, prohlédla ho a nakonec svolila, udělala to, co jsem si pro Bertíka přála s tím, že to dělá jen proto, že mě zná. Teď vím, že jsem jí měla říct, že zvířata to mají jinak, než my lidé. Nemocný člověk si může najít něco, k čemu se upíná, na co se těší, co mu dává radost a pomáhá mu překonat obtíže, ale co nemocné zvíře? To žije okamžikem a když cítí nepohodlí, bolest, úzkost, a když je zřejmé, že léčba nedokáže přinést vyléčení, je na nás, abychom mu dokázali pomoct důstojně a včas odejít. A kdo jiný má ten správný čas poznat, než ten, kdo se zvířetem žije a kdo ho miluje. Ale to jsem doktorce nedokázala v tu chvíli říct, ta slova jsem v sobě našla až potom.

Stejně jako zpětně vím, že jsem to tušila už zkraje léta, možná už od začátku Bertíkovy nemoci. Jen jsem to ještě nedokázala přijmout. Nechtěla jsem se s tím smířit. A tak jsem ho ještě nechala koncem července očkovat a objednala velkou zásobu injekčních stříkaček, dietních konzerv i steliva, kterého měl velkou spotřebu. Jako bych si chtěla pojistit, že to všechno bude ještě potřebovat.

Bertík teď spí na zahradě. Zní mi to lépe, než říkat, že je tam pohřbený. Jako by to či ono slovo mohlo něco změnit na dané skutečnosti. První týden jsem hodně brečela a často tam za ním chodila, večer zapalovala svíčku. Koneckonců na podzim by to bylo třináct let, co s námi žil, co byl členem naší domácnosti. Hodně jsem v těch prvních dnech pochybovala o svém rozhodnutí, i když jsem někde uvnitř cítila, že bylo jedině správné. Ono je velice jemná hranice mezi tím, kdy pomáhání tomu druhému skutečně pomáhá, a kdy už začíná všechno jen zhoršovat. To platí obecně, nejen v nemoci.

Postupně jsem ale začala cítit úlevu, že ta zlá doba skončila. Že skončila ta bezmoc. Protože i když jsme s Vaškem dělali pro Bertíka, co bylo v našich silách, tak jsme mu doopravdy pomoct nemohli. Uvědomila jsem si postupně, že jsem ty poslední měsíce prožila ve stálých obavách, jsou jako v mlze.

Už v druhé půlce července jsem se vrátila k psaní „stopětek“ na Zvířetník. Ve stejně době, kdy jsem nechala Bertíka očkovat a nakoupila pro něj zásoby. Bylo to z potřeby se ukotvit, ujistit se, že všechno je v pořádku, i když jsem věděla, že není. Právě proto, že jsem to věděla.

V návratu k psaní „stopětek“ v této době je cosi zvláštního. Přestala jsem je totiž psát loni na jaře, kdy se moje kamarádka Beda léčila z těžké nemoci. V době, kdy s nemocí bojovala a ještě věřila, že ji porazí. Jenže sil už neměla nazbyt a já jsem nechtěla, aby jimi plýtvala na správu mého webu, aby ukládala jako vždy mé články na web jako do archivu, ale ani jsem je tam nechtěla dávat sama, když jsem to předtím téměř nikdy nedělala. Možná jsem tím chtěla zastavit čas. Alespoň zdánlivě. A v tom zastaveném čase, i když pak na podzim Beda zemřela. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem její odchod zpracovala, a vlastně jsem se s ním dosud úplně nevyrovnala. Ale vnímám to tak, že milovnice koček Beda se teď po roce (mohla bych napsat „téměř po roce“ i „víc než po roce“ a obojí by bylo platné) v mé mysli zvláštním, neuchopitelným způsobem propojila s Bertíkem, jehož „pacénky“ se jí vždycky tak líbily. A to propojení je pro mě útěšné, i když zdaleka ještě nemohu říct, že jsem vědomí smrti v životě zcela přijala a zpracovala. Každopádně mám pocit, jako bych prošla nějakou branou, za kterou cítím víc klidu a míru a za kterou mě čeká další poznání.

V posledních měsících jsem hodně času strávila na zahradě. Nejen prací, ale také sezením a přemýšlením. Nebo jen tak bytím. Utíkala jsem se tam později odpoledne, když kočky už vyžadovaly jídlo, ale já jim ho ještě nemohla dát. Utíkala jsem se tam před starostmi tohoto jara a léta. A moje zahrada mě vždy objala a léčila. Tam jsem našla chuť, sílu a odvahu vrátit se k psaní stopětek. Ještě jsem ale nenašla sílu, odvahu i technickou dovednost, abych na svém webu založila další „šuplíček“ s označením 2020 a pokračovala tak v Bedině práci. Hlavně si ale nejsem jistá, jestli to tak chci. Na webu je archiv, je tam minulost. Současností je tento blog. Sem budu ukládat 105 Plus poté, co vyjdou na Zvířetníku, a sem budu (doufám) psát i kratší poznámky podle času a nálady, a taky sem patří šití, které šlo poslední dobou rovněž dost stranou. 

Než úplně uzavřu tuto letošní dlouhou a neveselou kapitolu, musím se ještě zmínit o současném chování koček. Mikešek k nám přišel jako sedmi či osmitýdenní koncem září 2007. O měsíc později přibyl stejně starý Bertík a kocourci tedy vyrůstali jako dva bráškové. Měli se hodně rádi a i když šéfem byl zjevně Mikeš, byl tak laskavý a něžný, že jsme mu říkali šéfíček. Rozárka k nám přišla o tři roky později v září, jako pětiměsíční kotě, které zřejmě někdo vyhodil z bytu na ulici. Nebála se lidí, bytu, koček ani psů, které u nás reprezentovala skorokníračka Andy, narozená v roce 2001. S tou se časem Bertík hodně skamarádil a taky hodně smutnil, když před více než třemi lety zemřela.

To poslední ráno u mě jako čím dál častěji ležel Bertík na posteli, celý vláčný, a já jsem ho hodně hladila. Dřív dlouhá hlazení nesnášel, po chvíli začal lehce chňapat po ruce a pak odcházel. Ale teď mu to dělalo dobře. A přidal se i Mikeš, přestože ranní postel patřívala především jemu, a přestože když se k nám přiblížila jiná kočka, zhrzeně a uraženě utekl. Hladila jsem je tedy oba, leželi u sebe blizoučko, byli jsme všichni spolu.

Když jsem přivezla už tichého Bertíka zpátky, nedokázala jsem ho donést do bytu. Pohřbili jsme ho rovnou na zahradě. Ale kočky věděly své, jsem o tom přesvědčená. Přesto často, když jsem poté přišla domů a ony předtím slyšely auto parkovat pod balkónem, obě přiběhly ke dveřím, vepředu Rozárka s široce otevřenýma očima, ve kterých byla otázka Tak co, máš ho? Už jsi ho přinesla? Stejně, jako když jsme dřív vraceli z kontroly na veterině.

Zvláštní je to ticho a klid. Jako by neubyla jen jedna kočka. Skoro jako by tu žádná kočka nebyla. Není žádné hlídání jídla, kdy a kdo co jí, není žádné časté čištění záchodků, protože Bertík stále hodně pil a často tam potřeboval chodit. Není žádné uklízení kolem záchodků, kdy bylo občas namočeno vedle. Rózka i Mikeš proleželi celé ty první a horké dny ve svých pelíšcích, strnulí, jako by byli očarovaní. Teď teprve postupně trochu víc ožívají a začínají se vracet se ke svým zvykům, ale taky slyším Mikeše v posledních dnech občas naříkat. Sedí a běduje, žaluje světu. Rózka, která milovala honičky s Bertíkem, při kterých se vždycky běžel „zachránit“ do mé náruče, je taky smutná a jen občas lumpačí jako dřív. A přestože se dříve oba snažili dostat k misce, ve které měl Bertík svou dietu, teď, když jim občas stejnou konzervu podstrčím, teď nad ní ohrnují. A tak zbytky vynáším na zahradu venkovním kočkám a vždycky při tom myslím na to, s jakou chutí dřív Bertík jedl a jak by spokojený, než onemocněl, a že mu teď už je dobře. A přitom kolem nohou cítím jeho kožíšek. Už navždy.