105 PLUS: Andělská

 

Malé šité andělíčky jsem si vymyslela v září, když jsem byla pozvaná k sestřenici na dvojité křtiny a několikanásobnou oslavu narozenin. Nejdřív jsem chtěla vyrobit jen dva pro křtěňátka, pak jsem si uvědomila, že tam bude spousta dalších malých dětí, tak jsem jich ušila deset. Dva andílky jsem si nechala doma, protože vzápětí měla přijet kamarádka se svými malými dětmi. U sestřenice jsem zjistila, že i docela malých dětí tam je víc než andílků, tak jsem se omluvila a slíbila, že to příště napravím. Protože kamarádka nakonec nepřijela, věnovala jsem ty dva zbylé andílky do jedné dobročinné akce.

105 PLUS: Úplněk

 

Téma úplněk je další z těch, které mám poznamenané ve svém notýsku z doby, kdy jsem na facebooku požádala o tipy, o čem psát. Toto téma se objevilo hned v několika variantách – úplněk, lovecký úplněk či ráno po úplňku, takže z toho dovozuji, že to bylo téma pro mnohé lidí aktuální. A protože nyní opět stojíme těsně před úplňkem, muselo to být přesně před měsícem. Přesněji řečeno před 28 dny, jak to zřejmě mívali na mysli naši předkové, když mluvili o uplynulém měsíci.

105 PLUS: Svatomartinská

Teď, ve středu odpoledne, je venku ve stínu téměř jedenáct stupňů a na sluníčku bezmála dvacet. Kdybych nebyla nachlazená, neměla rýmou ucpanou hlavu a oči jako škvírky, určitě bych seděla venku a užívala si krásný den, čili provozovala zen. Jistě, bydlíme v nížině nížinované, pouhých 188 metrů nad mořem, ale stejně mám pocit hraničící s jistotou, že touto dobou kdysi bývalo chladněji. Zvláště tam u nás, v nejsevernějších Sudetech, zima začínala brzo a trvala dlouho, ačkoli moje rodné město vlastně leží nad mořem jen dvakrát výš než Netřebice.

105 PLUS: Magické místo

 

Dnes jsem se vzbudila do krásného rána. Po snídani jsem honem dala prát prádlo a „myčkovat“ nádobí, uvařila si kafe a šla si s ním sednout ven. Bylo krátce po osmé hodině, a ačkoli ve stínu bylo sotva tak pět šest stupňů, na sluníčku to bylo o hodně lepší. Křeslo bylo po nočním dešti vlhké, tak jsem na ně rozložila polstry, aby se po noci v zahradním domečku vyhřály, a šla nakrmit Kryšpína a Malou Puntíkatou, kteří mě zdravili hlasitým mňoukáním, abych je náhodou nepřehlédla a nezapomněla, že je čas snídání. Kryšpín před jídlem vyžaduje dlouhé hlazení a vychvalování, že je krásný, šikovný a úžasný kocourek, Malá je ale ještě dost plachá, i když už se zvládá najíst malý kousek ode mě. Dvakrát jsem se jí téměř dotkla prsty, ruku jsem ale vždy zastavila těsně nad jejími chloupky, abych ji nepoplašila. Však ten čas dotyku brzo přijde.