středa 29. června 2022

105 Plus: Malé velké radosti

 

Konečně se začíná oteplovat a tak mi nezbývá, než zatnout zuby a začít rozhýbávat po zimě a nemocích zatuhlé svaly a klouby. Zahrádka si během mé nečinnosti začala žít svým vlastním bujně zeleným životem a semínka v sáčcích na mě začala výhružně vykřikovat, že pokud je co nejdřív nestrčím do země, tak z nich nic nebude. A tak jsem za pomoci značného hekání, občasného klení a čarování pomocí zakázaných slov začala okopávat, plít plevel, zachraňovat cibuloviny, které hraboši či krtci přestěhovali na zcela nevhodná místa, a vůbec dělat všechny ty věci, které by měl mít slušně vychovaný zahrádkář už dávno hotové.

105 Plus: Ztracená kondice

Za posledního půlroku jsem prodělala covid delta a neznámou škaredou virózu, která nemusela, ale také klidně mohla být covidem omikronem. Protože poslední nemoc byla doprovázena komplikacemi, dostala jsem antibiotika, s jejichž užíváním jsem skončila před deseti dny, proto by podle mého soudu bylo od nemoci slušné a zdvořilé, aby už mi dala pokoj. Bohužel kašel mě občas ještě dokáže potrápit a navíc mi se kondice vytratila kamsi do neznáma. A tak mám chuť napsat inzerát, že hledám svou ztracenou kondici, poctivého nálezce nemine spravedlivá odměna, značka Spěchá.

105 Plus: Starý ořech

 

Řekla jsem Raz, dva, tři, a teď pověz, o čem mám psát. Vašek, který stál u okna v mém pokoji, řekl Eeee… starý ořech. Tak tedy dnes bude pluska o starém ořechu.

Roste ve vedlejší prázdné zahradě a je to můj nejmilejší strom v okolí. Hned za ním následoval velký smrk, na který bylo dobře vidět od mého psacího stolu, ale ten je bohužel už téměř zcela bez jehličí. Když chci vidět starý ořech, musím otočit pořádně hlavu, případně se otočit celá. Podle toho dobře poznám, zda už není nejvyšší čas navštívit svou fyzioterapeutku.

105 Plus: Velikonoce

 

Velikonoce byly vždycky prima svátky. Na rozdíl od Vánoc, prvních májů, upálených mistrů Janů z Husi či dnů státnosti Velikonoční pondělí vždycky vyjde na pondělí, takže se nemůže stát, že nebohý pracující ostrouhá, protože sváteční den vyjde na víkend. Stejné je to s Velkým pátkem. Ačkoli Velikonoce jsou našimi jedinými svátky klouzavými, pátek je prostě pátek a basta fidli. Když jsem se konečně dočkala toho, že Velký pátek se stal volným dnem, ani jsem si toho neužila. V roce 2016 a 2017 jsem byla na jaře dlouho nemocná a pak už se mi staly svátečními všechny dny. O to víc přeju čtyři volné dny všem nebohým pracujícím, protože mít na jaře delší volno je prostě báječné.

105 Plus: Nemoc

 

Většinou až když onemocníme, tak si uvědomíme, co všechno jsme do té doby mohli. Co jsme měli tu moc dělat, a teď jsme ji najednou ztratili. Najednou je jasné, co všechno byly jen takové výmluvy, abychom nemuseli dělat něco, do čeho se nám tak úplně nechce. Nebo alespoň ne v tuto chvíli. Protože ve skutečnosti jsme mohli dělat všechno, dokud jsme tedy byli zdraví.

105 Plus: Hubnutí

 

Minule jsem psala o tom, jak se postavit k větru, a tak mě napadlo, že bych se mohla zmínit taky o tom, jak se stavím k hubnutí. Lékařka, šatník i zrcadlo mi říkají, že bych zhubnout měla. Je to zdravé, budu mít co na sebe a do zrcadla se vejde se mnou ještě někdo další. Všechno to jsou nesporné plusy a proto je zcela nepochopitelné, že se vždycky najde někdo, kdo to všechno pokazí. Ačkoli já jsem pevně přesvědčená, že jíst naposled v šest večer, nebo ještě lépe ve čtyři odpoledne, je pro zhubnutí ideální, najednou v deset večer zjistím, že mi někdo podstrčil do ruky chleba se salámem a aby toho nebylo dosti, pak ještě do misky dva kopečky zmrzliny. Ten někdo mi zvedá ruku a cpe do pusy jednu lžičku zmrzliny za druhou (a ano, je na ní zbytek šlehačky od včerejška), zatímco já odvracím zraky a dělám, jako bych to neviděla, abych se pak následně mohla zhrozit nad tím, co se mi to opět stalo.

105 Plus: Vítr


Protože jsem v posledních dnech vymyslela a zase hned zapomněla několik témat na psaní, vzala jsem si dnes dopoledne s sebou ven svůj oblíbený letitý notýsek. V něm mám také vložené malé papírky – úkolníčky. Na jeden z nich jsem si už ráno rozepsala denní úkoly, stále odkládané a zapomínané věci, a říkala jsem si, že mě třeba ještě něco napadne na připsání. To mě sice napadlo, ale protože jsem si to hned nepřipsala, zase nic nevím. Skóre dnešních úkolů je tím pádem splněno na 50 procent, a až dopíšu tuhle plusku, dostanu se za polovinu. Večer snad konečně došiju polštářky pro děti z Ukrajiny a výběr semínek, která už dávno měla být v půdě, si holt nechám na zítřek.