Lednové ztišení

12. ledna v Tisé

Ještě docela nedávno byly pro mě první tři měsíce v roce velkým strašákem. Dělala se roční závěrka a připravovala jsem doklady na účetní audit, který u nás v práci probíhal o tři měsíce dříve, než musel. Několik let jsem v tom samém období ještě dávala dohromady cosi jako sborníky v rámci jednoho společenství a občas se do toho zamíchala deka z lásky a nějaký ten quilt na patchworkovou výstavu. 

Namísto abych v zimním období zvolnila a co nejvíc se snažila přiblížit ideálu zimního spánku, pracovala jsem usilovně a až na dno svých sil, jak se v posledních letech ukázalo vždy koncem března, kdy jsem pravidelně začala chořet. Nemoci se střídaly a vlekly se týdny až měsíce, ztrácela jsem hlas i sílu, nemohla se zbavit horeček, bolestí kloubů a únavy. Bylo mi jasné, že to souvisí s mým zaměstnáním, ale myslela jsem, že těch posledních pár let do penze to prostě musím dotáhnout. Nakonec jsem to vzdala a úplně přehodila výhybku. Odešla jsem z práce i z Prahy a jak známo, teď šťastně žiju v malé vesničce v té nejrovinatější rovině poblíž Poděbrad.

pískovcový kámen jsem koupila už s mechem

K ideálu zimního spánku mám ale stále hodně daleko a těch ještě neudělaných věcí je pořád víc než dost. Předně obecní kronika, ve které jsem se loni zasekla a nebyla schopna se pohnout z místa. Jako bych se toho úkolu lekla. Znám to, občas se mi to stává. Pak se dokážu mistrně tvářit, že ten úkol či problém, který je potřeba vyřešit, vlastně vůbec neexistuje. A i kdybych o něj měla zakopávat desetkrát denně, stejně ho dokážu ignorovat až do chvíle, kdy už vážně není zbytí, protože jaksi už začíná zahnívat a prostě se s tím musí něco udělat.

pítko občas zamrzá a já se ho zase pokouším rozmrazit

Takhle pitomě se dokážu stavět i k jednoduchému telefonátu na úřad či napsání jednoho mailu. Ačkoli vím, že v 99,9 % je to otázka pár minut a je to vyřízeno, už jen pomyšlení na tu povinnost je pro mě strašným bubákem, tím větším, čím déle odklad trvá.

Tak to bych chtěla už opravdu změnit. Vážně. A tak se hrdinně a hlavně konečně pouštím do kroniky, čeká mě cesta sedmnáct let zpátky. Je to moc zajímavé, ostatně jsem to předpokládala, když jsem se loni k tomu zavázala, a kdybych se tak dobře neznala, asi bych nechápala to předchozí dlouhé otálení.

obrázky na deku pro Kubíčka

Takže kronika. A taky deka z lásky. Loni jsem od samého počátku spolku Deky z lásky poprvé neušila vůbec žádnou deku. Zasekla jsem se tuším na počtu čtyřiceti dek v roce 2018 a i když už zřejmě nikdy neušiju tolik dek jako v době, kdy se celý projekt od roku 2012 rozjížděl, jednu či dvě deky ročně bych zvládnout chtěla. Včera mi přišly obrázky na deku. Jsou plastické, s 3D prvky, neboť tříletý Kubíček nevidí. Musím k obrázkům ještě došít blok s jeho jménem a pak se pustím do šití deky. Taky mě čekají dva polštářky pro brášky, protože Kubíček pochází z trojčat.

Moc mě potěšilo, že když jsem rozložila obrázky na podlahu, hned jsem věděla, jaká ta deka bude. Tohle jsou magické chvíle. Někdy to trvá, než se do deky dokážu ponořit, ale kdykoli ten okamžik aha přijde, je to čirá a čistá radost. Pak už se jen všechno musí změřit, spočítat, nařezat a ušít. S tím řezáním začnu zítra.

Část "quiltu" Tři zahrady a Eden

No a samozřejmě dál pracuji na své kolekci Kořeny. Rozpracované mám dva objekty; zdráhám se napsat quilty, protože to nejsou typické guilty. Jeden z objektů se skládá ze čtyř částí, takže tu mám rozvěšeno pět samostatných kusů látek. Pracuju na nich většinou až večer, jako by za odměnu. Jako bych stále chodila do zaměstnání a pak obstarávala domácnost a teprve až když je všechno hotovo, můžu se pustit do šití.

Tohle bych taky ráda změnila. Ten někde bůhvíkde hluboko vypálený program, že až nejdřív tak po čtvrté odpolední se dá šít. Chci se od toho konečně osvobodit a dát šití, dát tvůrčí činnost na místo, kam patří. Chci si konečně uvědomit a hlavně přijmout tu svobodu, kterou mám, kterou jsem si dokázala dát. Je to pro mě mnohem těžší, než jsem myslela.

jeden z mých dvou bloků pro Austrálii

A ještě mi stále v hlavě straší psaní. Zhruba deset let jsem se pravidelně vyjadřovala veřejným psaním a byl to můj způsob, jak komunikovat s okolním světem. Loni jsem to psaní přerušila a od té doby nevím, co s tím. Asi nejvíc mi po většinu času vyhovovalo vědomí, že každý týden musím napsat stopětku. Když musíš, tak píšeš, to dá rozum. Už mnohokrát jsem měla cukání se do stejného modelu vrátit. Pak si připomenu, že nejsem schopná ani si zapsat poznámky k tématu, které mě napadne, a naopak jsem schopná to téma okamžitě zapomenout, a hned mě chuť na pravidelné psaní zase přejde. Vždyť kolikrát jen jsem si od začátku roku řekla, že až dodělám to či tamto, hned si sednu k blogu a rozvedu myšlenku, která se mi honí hlavou! A kolikrát jsem to udělala? Ano, jednou. Přesně jednou a to právě teď.

Mikeš si pohodlně ustlal na Bertíkovi

Jak je vidět, lednové ztišení se opět jaksi nekoná. Ale jelikož nemusím vstávat a jezdit do zaměstnání, kterého jsem byla víc než přesycena, a naopak můžu dělat (většinou) jen ty věci, které mě baví a těší, tak mi to vlastně nevadí. Protože když člověk dělá to, co má rád, tak si dobíjí baterky samospádem. Teoreticky jsem to věděla vždycky, ale k pořádné praxi jsem se dostala až teď. A můžu jen doporučit.

Na závěr si neodpustím jednu fotku rybiček v ledu a fotky quiltů a polotovarů, které zkrášlilo pozdně odpolední sluníčko.

rybičky pod ledem

miluju odpolední slunce na bílých "obrazovkách"

projekt Pražské Jezulátko se kouzlem proměnil

polotovar Tři zahrady a Eden