105 PLUS: Šeřík

 

Šeřík je jedno z dalších témat, která jste nedávno na mou žádost navrhli a která jsem si slíbila postupně zpracovat. Byl, pokud se nepletu, poslední v řadě, ale protože šeříková sezóna už pomalu končí, dovolím si ho upřednostnit.

Když jsem byla malá, měla jsem pocit, že všechny zahrady jsou plné šeříků a rododendronů, alespoň v mém městě na kříži tomu tak bylo. Bydlela jsem třípatrovém v domě, dokončeném v roce 1960, který vypadal tak trochu jako panelák bez balkónů, i když byl postavený z cihel. Přední stranou se obracel k hlavní městské třídě (vážně, ta ulice má dodnes v názvu slovo třída), ale za ním se rozkládal pozemek právě tak velký, aby na něm v trávě mohly stát sušáky na prádlo a pod velkou břízou a javorem pak bylo hřiště i pískoviště a další volný prostor jako stvořený pro hraní. Šeříky „za barákem“, jak jsme tomu prostoru všichni říkali, sice nerostly, ale v přilehlých zahradách ano. Jejich krása a vůně se prodírala a nakláněla přes ploty a sladké malé hvězdičky se otevíraly ve všech možných barvách, od temně fialové po křehce bílou.

105 PLUS: Cesta k andělovi

 

Minulý týden jsem si požádala o téma na stopětku a přišlo mi jich hned několik. Děkuju za ně a určitě je časem všechny využiju. Dnes se nechávám volně inspirovat svou starou poznámkou v notýsku „zahrada, věčné téma, jak bych ji dělala dnes“ a souvisejícím dotazem (tuším Liky), jak to mám se zahradou a zda si povídám s květinami.

105 PLUS: Výbuch

 

Byli jsme minulé dva dny mimo domov a snad proto mám celý den pondělí. Leč je středa a to je den, kdy obvykle píšu svou „plusku“. Jenže vysvětlete hlavě, která si tvrdošíjně trvá na pondělí, že je třeba vymyslet téma, sednout a psát! Ani obvyklé zenové posezení v zahradě jsem nemohla povolat ku pomoci, protože celé odpoledne více či méně poprchává. A tak jsem použila osvědčenou metodu a vyslala střelnou žádost na facebook. Jenže jak se říkává, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se z lesa ozve zadání „výbuch“. Což je tedy… výbuch.

105 PLUS: Co by tomu řekli...

 

Moje generace často vyrůstala ve vzorcích daných obavou „co by tomu řekli lidi“. Míněni byli nejen sousedé a lidé z okolí, kteří nás beztoho dobře znali a o našich slabinách i hříšcích určitě dobře věděli, ale nabádavé pohledy dospělých naznačovaly, že ten zdvižený prst se týká nejen lidí v našem státě, ale dokonce i všech lidí na světě. Obava, co by tomu kdo řekl, nad námi v našem dětství zkrátka stále visela, aniž by musela být vyřčena. Stejně jako nebývala vyřčena otázka „co by tomu řekli oni“. Tedy komunisté, mocipáni, veškerá vrchnost, zahrnující nezřídka i domovní či uliční důvěrníky a důvěrnice. Tohle všechno bylo něco, proti čemu se dalo rebelovat, když člověk začal rozum brát, a pak se o něm říkalo, že má těžkou pubertu.

Dvě zahrady, rok 2021 poprvé

 

Tu první, nebo chcete-li velkou, přední, relaxační či jen zahradu jsme začali vytvářet na pozemku patřícímu k bytovce v roce 2018. Do bytu jsme se stěhovali v prosinci předcházejícího roku a budoucí zahradu jsme před zimou stačili jen vyčistit, postavit zahradní domeček a na ještě nesrovnaném terénu i pergolu. Ta se bohužel přes zimu zkroutila a bylo potřeba ji rozebrat a vybudovat znovu.