Bosou nohou... chladem...

Písničkou Bosou nohou žárem od kapely České srdce obvykle začíná firewalking, který pořádá a vede Ivo Janeček. Už jsem s ním přes uhlíky přešla několikrát a už jsem také několikrát psala, jak radostný, očistný a posilující zážitek to pro mě vždycky je. Od samého počátku jsem přes žhavé uhlí přecházela s důvěrou ne snad jen v sebe či Iva, ale především s důvěrou ve vyšší řád věci, a pokaždé je pro mě ten přechod hlubokým potvrzením jakési pradávné smlouvy, kterou lidé uzavřeli s ohněm, vzduchem, vodou a zemí. Je to potvrzení a hlavně oslava oné smlouvy, protože dokud trvají tyto tyto živly a materie, budeme trvat i my.

Součástí víkendových akcí s Ivem je i ranní súfijské cvičení, kterému se říká různě. Nejčastěji asi Tanec čtyř směrů. Poprvé jsem byla na šamanském firewalkingu první zářijový víkend v roce 2016. Když jsem v sobotu ráno viděla, že se mnozí lidé na cvičení zouvají, tak úplně se mi do toho nechtělo.

Sice bylo tehdy na září opravdu teplo a v pátek odpoledne jsem bosky běhala, ale ráno byla zem trochu vlhká a chladivá. Začala jsem cvičit v botách, ale po chvíli jsem se musela zout a od té doby jsem si na všech podobných akcích na ranním cvičení už boty zouvala. I když třeba byla jen dva stupně nad nulou a na trávě jinovatka, jako třeba na Rituálech tance, hudby a ohně na jaře 2017.

Jenže to byla výjimka, kterou přinášela atmosféra dnů, kdy jsem se dostala do bezpečného prostoru, kde jsem se mohla otevřít sama sobě a podívat se do sebe, kde jsem se cítila maximálně uvolněná a kde jsem se konečně cítila dobře ve svém těle. Možná proto, že jsem vlastně to tělo ani moc nevnímala. A tak, přestože jsem odjakživa ráda chodila v létě bosa, jsem se obvykle po návratu do civilizace a běžného života vracela zase do bot a hlavně do teplých ponožek, protože na nohy mi obvykle vždycky byla zima.

Loni jsem začala už od jara hodně chodit bosa nebo v huarache (huaráče) barefootových sandálech, které jsem si sama vyrobila podle návodů z internetu. A chodila jsem tak dlouho do podzimu a potom přes zimu hlavně v notně rozšlápnutých víceméně hadrových "botaskách", protože na barefootové tenisky jsem si nenašetřila. Což budu muset napřesrok napravit, protože mi ty boty na nohách hodně vadily. Z "normálních" bot mě už prostě bolí nohy.

Jednoho zimního dne jsem si uvědomila, že toužím, že se už nutně potřebuju dotýkat nohama země. Nějakou dobu, pár dnů mi trvalo ne snad než jsem se odhodlala stoupnout na podchlazenou zem, ale než jsem se vypořádala s tím, že sousedi si budou myslet, že jsem zešílela, že si to bude myslet Vašek, i když ten už je u mě na ledasco zvyklý, a v neposlední řadě že si to myslím o sobě já sama.

No a pak jsem si řekla, že je úplně jedno, co si kdo myslí, protože já si ty boty prostě zout musím. A tak jsem se 7. února bosky vydala po zahradě až nakonec k zahradnímu domečku a zase zpátky a vnímala s překvapením, že vlastně na začátku moc chlad necítím, ale když jsem se vracela, tak už mi nohy skoro mrzly. Zpočátku jsem chodila zahradou jednou dvakrát denně, ale netrvalo dlouho, a začala jsem ven vybíhat častěji. Pětkrát, možná šestkrát za den. 

Nejprve to bylo odpoledne, ale teď se zouvám už hned ráno, když nesu kapsičku venkovnímu kocouru Oskarovi. Našlapuji na různé povrchy, na trávu, dřevo, na různé druhy kamenů, které mám na zahradě, a cítím, jak je každý z povrchů pocitově jinak teplý. Když je pěkný den, na zahradě sem tam něco oždibuju, zametám, upravuju, pleju a kypřím a při tom jsem bosa. Když je jinovatka nebo párkrát napadlo pár vloček sněhu, užívám si ten chlad jen chvíli, dokud nohy vnímám jako svou součást, protože nechci nastydnout.

Je to příjemné a je to návykové. Naprosto mi to změnilo pocit vnímání tepla a chladu, hlavně od nohou. Nemívám už studené nohy a nezebou mě, přestože pod námi je nevytápěný sklep a dříve mi často bývala od nohou zima, ačkoli jsem měla navlečené dvoje, a někdy i troje ponožky.

Nemám v plánu nic. Žádné otužování nebo překonávání rekordů, vůbec žádné výkony. Jen se chci snažit vyjít vstříc svým niterním pocitům a potřebám. Zřejmě je ale mnohem těžší své potřeby identifikovat, odkrýt je, přijít na to, proč jsou tak zasuté, než je poté realizovat.

Teď se nejvíc zamýšlím nad svým psaním. Téměř deset let jsem psala každý týden něco jako fejeton a vloni se to zaseklo. Ne že by mě nic nenapadalo, takový případ to nebyl, ale najednou jsem měla pocit, že psát... nemám? Možná to částečně souviselo s nemocí mé kamarádky Bedy, možná hodně s tím, že jsem slíbila zpracovat obecní kroniku bezmála za dvacet let a najednou jsem jako bych dělala mrtvého brouka, jako bych s s tím nevěděla rady, jakkoli jsem současně věděla, že to v mých silách je. Nepsala jsem kroniku a nepsala jsem nic.

Teď jsem se konečně s prací na kronikách pohnula. Mám smysluplný základ a něco je hotové v první verzi. Jo! Ono to pude, jak říkává má internetová přítelkyně Simona Vlková. 

Pude kronika a quilty na výstavu a vnoučata o víkendech a zahrádka a blog a další šití a všechno. Všechno pude!

Tak proč jen, k sakru, mám pořád tak sevřené čelisti, až mě z toho bolí všechny zuby? Vždyť mě vůbec nikdo nenutí a nehoní.

Nikdo. Jen já sama. Ale o tom zase někdy příště.