105 PLUS: Smíření a naděje

 

Jak to čas od času dělávám, když mě nic nenapadá nebo mám pocit, že začínám být silně monotónní, požádala jsem na facebooku o téma na zítřejší stopětku. Jako první zareagovala Blaňule (nebylo to poprvé, děkuju), napsala slovo „smíření“, vzápětí Petra Čermáková nabídla téma „naděje“. Jako třetí se přihlásil Ivo Janeček, se kterým jsem chodila přes uhlíky, dokud to šlo. Jeho zadání znělo „květák“ a na stopětku na toto téma se můžete těšit příští týden. Dnes si dovolím spojit smíření a naději do jedné stopětky, protože mám pocit, že k sobě neodmyslitelně patří.

105 PLUS: Šaty a člověk

 

Zcela nepochybně patřím mezi ty, kteří upřednostňují pohodlí před módou a kteří jsou přesvědčeni, že s formálností oblečení se to občas přehání. Tím nemám na mysli, že by se snad do Národního divadla mělo chodit v džínách, to rozhodně ne, ale třeba požadavek některých zaměstnavatelů, aby ženy v práci nosily formální kostýmky a lodičky, mi přijde přehnaný. Zaměstnavatel by přeci neměl nutit své zaměstnankyně chodit v obuvi, která je lékaři prohlašována za nezdravou. Navíc je to možné brát jako diskriminaci nejen kvůli botám deformující nohu, ale i z důvodu, že ženy obvykle mají menší plat, ačkoli je požadované oblečení stojí víc peněz než muže. Také mi nedává smysl, když se stanovuje společenská prestiž prostřednictvím značek bot, hodinek, oblečení a doplňků. Šaty tak dokážou udělat z kmána pána – alespoň tedy spousta kmánů je o tom přesvědčeno, aniž by je napadlo, že rytířem se člověk nestane tím, že si oblékne brnění.

105 PLUS: Sestřička

Moje nejvíc nejlepší kamarádka je zdravotní sestřička, proto jí občas láskyplně říkám, že je to moje sestřička sestřička. Během dlouhých let své praxe pracovala ve velké nemocnici na různých odděleních, zejména na těch, kde o jde běžně o život – porodnice, dětská i dospělá JIPka. Moje sestřička je skvělá, stále se vzdělávající, neúnavná, výkonná, poctivá a lidsky smýšlející, a tak je jen spravedlivé, že už před mnoha lety dostala příležitost řídit nelékařský personál v jednom velkém uskupení nemocnic. A dělá to velice dobře, protože je silná, férová a vždy jedná ve prospěch pacientů, personálu i rozvoje a zlepšování provozu nemocnice, přestože to někdy znamená, že musí odolat tlakům na to, aby se věci děly jinak.

105 PLUS: Nanicovatě

Je poslední únorový týden, tedy poslední zimní týden, podle meteorologů. Jaro už zlehka našlapuje za dveřmi, ale když je otevřeme dokořán, jaro nikde. Už kolikátý den je inverze, alespoň tedy u nás v nížině, a sluníčko se zjeví až někdy na večer, cudně zahaleno sto padesáti mlžnými závoji. Dopoledne je teplota na jednom stupni nad nulou, odpoledne se vyšplhá někam k sedmi stupňům. Čas mezi zimou a jarem bývá občas stejně dlouhý, tíživý a nanicovatý, jako bývá v noci hodina mezi psem a vlkem, když člověk nemůže spát.

105 PLUS: Obleva

Po dlouhých letech bylo po část zimního období počasí takové, jak si ho pamatuju z dětství. I když nejsem milovník zimy, byla mi letos sněhová nadílka milá. Hezky to venku vypadalo a pak, my zahrádkáři máme sníh rádi, protože to znamená vodu v půdě a také je to účinná peřinka pro všechny trvalky i malé keře. A že těch peřinek bylo letos zapotřebí! Ledový vzduch ze severu přinesl velmi nízké teploty. U nás naštěstí nebyly až kolem mínus dvaceti, jak byli meteorologové věštili, a k mé velké radosti mrazy ani netrvaly až do konce měsíce, jak nás titíž strašili.

105 PLUS: Ve tmě

V pondělí to byly dva roky, co jsem zahájila svůj první týdenní pobyt ve tmě. Nikdy jsem o něm pořádně nepsala. Důvodů bylo víc. Byl to hodně osobní léčivý zážitek, a pokud šlo o další prožitky, kterým prostě musím říkat chvíle jasnozření, na jejich popis jsem marně hledala slova. Přesto jsem se o to pokusila, i když se mi v prvních dnech na světle hodně motala hlava a trpěla jsem kinetózou. Luštila jsem zápisky ze tmy, ve kterých se často překrývaly řádky, a přepisovala jsem je spolu s dalšími vzpomínkami do počítače. A když jsem měla popsaných asi pět stránek, dala jsem pokyn zavřít dokument a na otázku uložit změny jsem odpověděla ne. Takže jsem neměla nic. Asi to tak mělo být. Možná mi tehdy všechny souvislosti ani nedocházely, možná bych to všechno popsala špatně.

UFO na plotě

 

V rámci ponovoročního úklidu úložných prostor jsem otevřela malý kufřík, ve kterém přechovávám část polotovarů z šicích kurzů, zbytků svých projektů a dalších podivných věcí, jimž se v šicím světě říká kostlivci nebo UFO.

Topy dvou pestrých polštářků, které jsem ušila nevím proč a nevím kdy, byly dokonce proquiltované, ale už tehdy jsem s jejich prošitím nebyla spokojená, tak jsem je odložila na neurčito. Teď jsem quiltování vypárala, polštářky prošila znovu a dokončila.