Mucinka

 

Včera jsem dávala ke svému článku fotku kočky, pijící z jezírka, na kterém začal roztávat led. Kouzelně "zamračené" kočenky, která do naší zahrady občas docházela na jídlo a které jsem říkala Mucinka. I když si fotku zvětším, není na ní vidět, že už v té chvíli musela mít pokousanou nohu a roztržený krk blízko průdušnice. Ani není vidět zvětšené bříško, které signalizovalo další potíže.

Že není Mucinka ve své kůži, to jsem si myslela už včera, ale teprve dnes ráno jsem se k ní mohla přiblížit, když se usadila v kočičím krmítku. Slyšela jsem, jak těžce dýchá a hvízdá to v ní, myslela jsem, že má zápal plic. Byli jsme zrovna na odjezdu a nedalo se to odložit, tak jsem alespoň zavolala veterinářce, že mám na zahradě nemocnou kočku, že se ji pokusím kolem poledne chytit a jestli a kdy bych mohla přijet. Domluvily jsme se na době mezi půl druhou a druhou s tím, že až Mucinku chytím, mám zavolat a čas si ještě potvrdíme.

Vrátili jsme se krátce po poledni a k mému vlastnímu překvapení se mi povedlo Mucinku chytit a po krátkém zápolení nacpat do přepravky. Když jsem ji tam dávala, všimla jsem si, že má u tlamky slinu se stopou krve. Dala jsem přepravku do domu na chodbu a volala na veterinu. Bohužel měli akutní případ a pak další, takže mám vyčkat, že zavolají, kdy bych mohla přijet. Ozvali se před třetí s tím, že máme přijet ve čtvrt na čtyři. Chudák Mucinka zatím rezignovaně čekala na chodbě v přepravce, přes kterou jsem přehodila deku.

Když jsme přijeli na veterinu, vytáhla jsem protestující Mucinku z přepravky za kůži na krku, ale předání veterinářce se příliš nepovedlo, utekla nám. Museli jsme chvíli čekat, než přišla druhá doktorka. Bojující Mucinku se podařilo chytit do dvou dek, ve kterých jsme nešťastnou kočenku ve čtyřech přidržovali na stole. O vyšetření poslechem se doktorka ani nepokoušela, ale podařilo se nám zahlédnout ošklivě pokousanou přední nohu. Doktorka se rozhodla injekčně aplikovat dlouhodobě působící antibiotika a já jsem jí prosila i o něco na posilnění, o vitamíny.

Veterinářka dopíchla druhou injekci a Mucince klesl ocas. Hned jsme uvolnili deku a viděli bezvládnou kočku s modrým jazykem v tlamičce. Doktorka jí masírovala hrudník dýchala jí do tlamky, ale marně. Potom jsme objevili ošklivé poranění na krku, pokousání zřejmě psem, hned vedle průdušnice. A doktorka také našla zvětšené ledviny ve zvětšeném břichu, zřejmě to důsledek špatně fungujícího srdce, které asi nevydrželo ten stres s převozem na veterinu a s ošetřením.

Bylo to tak nečekané. V jednu chvíli úporná snaha o to, aby se kočenka nechala ošetřit, aby se jí pomohlo, a pak náhle byla bez vlády a všechno bylo marné. V jednu chvíli tu byla a najednou byla pryč.

Pohřbila jsem ji na zahradě. Už jsou tam tři kočenky. Jedna mourinka s krátkým ocáskem umřela u nás na zahradě na sklonku naší první zimy tady. Celou dobu docházela na jídlo a pak jednoho dne ráno ležela na zemi poblíž krmítka už celá ztuhlá. Našla jsem pro ni místo, o kterém jsem věděla, že tam nebudeme na zahradě už kopat, a pohřbila jsem ji. Bylo to tehdy tak zvláštní. Když spočinula v zemi, měla jsem pocit, že právě probíhá mysterium, kterým se náš pozemek stává mou budoucí zahradou. Že dochází k tajemnému zasvěcení, že se propojuju s tímto místem. Ještě nikdy jsem s nikým o té chvíli nemluvila, protože mi přišla nesdělitelná. A vlastně si ani teď nejsem jistá, zda jsem ji dokázala někomu přiblížit.

Letos v létě jsem v zahradě pohřbila svého Bertíka. Opět to byla zvláštní chvíle, ale trochu jinak. Měla jsem pocit, že odevzdat jeho tělíčko půdě je v souladu s řádem věcí, stejně jako je v souladu s řádem věcí, že Bertík zůstává dále se mnou, je ve mně už napořád, protože byl důležitou součástí mého života.

A teď tedy Mucinka. Asi budu hodně dlouho myslet na to, že včera jsem se odhodlala k rozhodnutí konat, řešit, neodkládat. Udělala jsem to - a na první pohled to nedopadlo dobře. Ale já vím, cítím to, i mi to říkala doktorka, že bez antibiotik by to Mucinka nedala. Onemocněla by ještě víc, než byla, trpěla by, chřadla by a stejně by umřela. Zkusili jsme ji zachránit, nepovedlo se to sice, ale zkrátilo se jí tím nevyhnutelné utrpení.

Myslím na to a nikdy na to nezapomenu.

Sbohem, Mucinko. A děkuju Ti.