Samozřejmě vím, že je leden a do skutečného jara je ještě hodně daleko. Ale když pomineme, že astronomická zima začala teprve před měsícem, a vezmeme v potaz zimu meteorologickou, jsme na tom rázem mnohem lépe. Podle meteorologů už jsme za polovinou zimy a tudíž se už k tomu opravdovému předjaří skutečně blížíme. Sice pomalu, ale o to jistěji. Když se pak vyskytne den, jako byl dnes, kdy svítilo slunce a sníh i led začal tát, můžeme mít na chvíli pocit, že jaro už je za dveřmi. A to je přesně ta chvíle, kdy všechny zahrádkáře začínají svrbět prsty a nohy je nesou ven.
Záhony jsou ještě pod sněhem, ale sem tam z něj vykukují zelené špičky. Co to asi tak může být?, zamýšlí se zahradník-chaotik (ano, mluvím o sobě). Že by některý z předloňských hyacintů, přehlédnutý při loňském přesunu na jiné místo? Jiná jarní rostlinka, na kterou jsem zapomněla, nebo nezdolný plevel, vesele rostoucí pod sněhem? Však čas ukáže, říkám si moudře a pokračuju v potulování po zahrádce. Letos poprvé nemám žádné plány na úpravy či přesazování, alespoň zatím ne, tak jsou mé procházky zimní zahrádkou bezstarostné, veselé a často bosonohé.
Bezstarostnost se ovšem netýká zadní zahrádky, menší části našeho pozemku, který dlouhé roky užívali naši sousedé a který jsme od nich převzali pozdě na podzim. Bude tam malý sad, stromy jsem stihla zasadit těsně před zimou, a zeleninová zahrada. O té jsem původně uvažovala poměrně neurčitě jako o „dýňovišti“. Jako o prostoru, kam se zastrčí pár sazenic cuket, dýní, patizonů a okurek, ono se to rozroste, takže ani s plevelem nebude problém. Jen to budeme chodit zalévat a sklízet hodnotné plody, jimiž se budeme v létě živit, a ještě si zavaříme na zimu.
Když jsem ale pozemek (s těžkou a na podzim vodou hodně nasycenou půdou) zryla a udělala první úpravu prostoru, začalo mi docházet, že to asi nebude tak jednoduché. Předně budu potřebovat cestičky, abych se nebořila nad kotníky do hlíny. A taky nějaké rozčlenění na záhony, aby byl přehled a abych mohla zavést trojpolní pěstování (na nic pokrokovějšího jsem si ze školy nevzpomněla) a především aby to nějak vypadalo. Na ty cestičky se mi podařilo na podzim sehnat a uskladnit dva balíky slámy, ale mám takový dojem, že sláma skončí na záhonech a cestičky budu muset řešit jinak.
Kdo tipuje, že už mám objednanou knihu o ekologickém pěstování zeleniny, ten se nemýlí a navíc mě zná lépe, než já. Protože já jsem se celou dobu, co bylo jasné, že budeme mít vlastní zahradu, zaříkala, že žádnou zeleninu pěstovat nechci a nebudu a že mi stačí pro radost pár keříků rajčat, paprik a nějaká ta cuketa s tím, že to buď vyjde, nebo to nevyjde. Jenže teď, když mám před sebou kousek půdy, která mi patří jen papírově, ale ve skutečnosti ji mám od vesmíru jen v dočasném užívání, cítím nečekanou zodpovědnost. Říkám si, že když už tu půdu mám k dispozici, tak by bylo škoda nevyužít ji k tomu, aby nám přinášela zdravou potravu. A že když se k ní budu chovat přátelsky, že mi to vrátí. Nejspíš nikdy nebudu mít úplně přírodní zahradu, oplývající plevelem i užitnými rostlinami, ale pokusím se k tomu přiblížit. Jisté pochybnosti ovšem mám. Občas nahlížím do diskuzí v různých facebookových skupinách, zabývajících se přírodním hospodařením, a ještě se mi nepodařilo se ztotožnit s názorem, že všichni živočichové mají na mou zahradu stejný nárok jako já. Na základě několikaletých zkušeností mám především pochybnosti u mšic, hrabošů, krtků, šneků a slimáků. A to ještě ani netuším, kdo všechno může vznést na mou zahradu nárok.
Předpředjaří se u mě tedy letos nese v duchu pilného studia. Ještě jsem sice nedospěla do stádia, kdy se zahradníkovi touto dobou na stole se začínají objevovat sáčky se semínky a osevní plány, ale bujná obrazotvornost mi přináší obrazy bujně rostoucí a prosperující zeleniny, jež překrývají milosrdně smutnou vzpomínku na loňská plísní tak rychle zmařená rajčata.
Přes veškeré studium se obávám, že pečlivé osevní plány, pokud se k nim kdy dopracuju, se v mém pojetí stanou spíš jen takovým lehkým doporučením, ale těším se na novou výzvu. Na opravdové předjaří a na jaro. Na slunce a voňavou půdu. Ale teď si užívám předpředjaří. Čas odpočinku, čas plánů a čas snění.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave