105 PLUS: Rozhovory s Marií

 

14.1.2021

Interview s Jolantou Kovářovou, prezentovanou jako „česká Marie Kondo“, na který jsem narazila začátkem tohoto roku na internetu, bylo zřejmě tím konečným impulsem. Ale nebyl to impuls jediný. Před koncem roku jsem nestihla obvyklé přerovnání úložných prostor ve skříních a skříňkách a bylo to znát. Alespoň já jsem to tak vnímala a měla jsem se začátkem nového roku čím dál větší potřebu uvolnit prostor, provzdušnit ho. A pak, provizorium po stěhování před třemi lety v některých úložných místech trvalo už docela dlouho.

Poslouchala jsem Jolantu a vzpomínala na své setkání s Marií, o kterém jsem poprvé psala trochu výsměšně zde a podruhé už spíš s obdivem zde. Bylo to v roce 2016 a je třeba připomenout, že přesně o rok později jsem byla na novém místě v novém životě. Takže na té Marii nejspíš něco je. Minimálně to, že připraveným lidem pomůže srovnat si věci a ti si pak už snáze dokážou srovnat to ostatní.

Marie sice tvrdí, že velký úklid podle ní stačí udělat jednou za život, to ale nezná mě. I když se snažím a už skoro vůbec nic nekupuju, věci (třeba látky, nitě a knihy) ke mně samy přicházejí a vše bobtná a přebotnává jedno do druhého, a tak je třeba tomu čas od času učinit přítrž.

Když jsem se o tom zmínila Lice, napsala mi: „Zaujalo mě, jak píšeš, že věci k tobě přicházejí. Určitě víš o zákonu rezonance, ta záplava vychází z Tebe.“ Opáčila jsem, že se snažím vůbec nerezonovat, ale třeba... Sousedka má tatínka a tomu zemřela přítelkyně. I přinesla mi z pozůstalosti náruč nových i starých látek, prostěradel atd., že když šiju a barvím, tak že to jistě užiju. Slíbila jsem jí za to něco vyrobit a před Vánoci jsem pro ni konečně ušila dva polštářky. A co se nestalo? Dostala jsem další náruč látek. Za tu ale už nic šít nebudu, to by tak scházelo!

Ve svém pokoji jsem letošní provzdušňování začala tím, že jsem se zbavila jednoho stolu a jednoho zásuvkového dílu, který jsem nahradila mnohem menším. Následoval výhřez dalších úložných prostor a jejich třídění a nové uspořádání. Mnoho toho k vyhození nebylo. K oblečení jsem se ještě nedostala (a i to potřebuje spíš přerovnat než probrat) a kreativní prostředky a pomůcky se nevyhazují, byť třeba už nevíte, k čemu slouží, nebo pro změnu víte, že i nadále, nebo v lepším případě už navždy zůstanou netknuté. Z útrob skříněk se mi i přesto podařilo vysvobodit spoustu zbytných různorodých krabiček a nové uspořádání je logické a mnohem přehlednější i praktičtější, protože se mi většinou a alespoň dočasně podařilo dosáhnout naplnění úložného ideálu „jedna věc, jedno místo“.

Že jsem se pak přesunula do obýváku, kde jsem reorganizovala skříňky, a že jsem momentálně uvízla ve fotkách, to vlastně není tak důležité. To zásadní už je hotové a když už jsem tak daleko, chci to svižně dotáhnout do konce. Píšu o tom hlavně proto, že si celou dobu říkám, že se musím znovu do té knížky podívat. Přečíst si Marii znovu s odstupem. Jsem přesvědčená, že jí budu lépe rozumět.

Vnímám ji totiž čím dál víc spíš jako vizionáře, kterému zdaleka nejde jen o srovnanou zásuvku. Filosofie mít jen omezený počet věcí, které mi přinášejí radost či užitek (a tím zprostředkovaně radost), je v souladu s trendem trvale udržitelného rozvoje, který zajímá čím dál víc lidí. Není v rozporu s wabi-sabi, naopak. Učí nás zvážit, zda ten či onen předmět neskladujeme jen proto, že jsme za něj kdysi vydali peníze. A je jedno, jestli jsme ho kdysi hojně používali, ale už ho nevyužijeme a necháváme si ho jen z nostalgie či pro případ „co kdyby“, nebo to byl neuvážený nákup nepotřebné či nevyhovující věci.

A hlavně nás Marie učí uvažovat nad nákupem nových věcí, protože každá taková věc si činí nárok na svůj prostor nejen ve skříni, ale i v našem životě. Musíme vyvinout nějaké úsilí na to, abychom si ji mohli pořídit, musíme se zabývat tím, abychom ji někam uložili, musíme ji udržovat v pořádku a musíme jí věnovat svou pozornost, používat ji, jinak ztrácí opodstatnění v našem osobním vesmíru.

Když tehdy vyšly ty mé články, napsala mi jedna přítelkyně, že než si dovolí koupit nějakou novou věc, hodně nad tím přemýšlí, protože má pravidlo, že za jednu se novou věc se musí dvou starých zbavit. Tohle většinou nedokážu, mívám problém i s věcí jedinou, ale snažím se alespoň konečně kupovat jen věci, které opravdu trvale potřebuju. S postupujícím věkem to není až tak složité, zdá se mi, že mám spíš tendenci se soustředit na několik zájmů, kterým se chci víc věnovat. Až si tím budu jistější, nejspíš dojde i na probírku těch zatím nedotknutelných tvůrčích potřeb. Když jsem je shromažďovala, vůbec jsem nepomyslela na to, že se každý nějak vyvíjí a někam směřuje a že s největší pravděpodobností za pár let budu chtít dělat a tudíž potřebovat něco úplně jiného.

Přemýšlím, jak se s Marií pro tuto chvíli s lehkostí rozloučit, a naskočila mi scéna z filmu Postřižiny, kdy pod vlivem přicházející nové doby byly nemilosrdně zkráceny nohy od stolu i krásné vlasy správcové. Možná teď nadchází zase nová doba. Doba, kdy se začneme osvobozovat od přemíry odevšad vnucovaných věcí a odlehčovat a provzdušňovat nejen svá obydlí, ale také svou mysl a svou přítomnost. Byla bych ráda, kdyby tomu tak skutečně bylo.

Možná, že tomu můžeme jít naproti. Ať už s Marií, nebo sami od sebe.

Publikováno na Zvířetníku dne 14.1.2020