21. den 21. roku 21. století

Před pár dny mi poslala přítelkyně přes Messenger hezkou fotku svého růžového hyacintu. Měla z něj radost a tak se o ni chtěla podělit. Samozřejmě mě to potěšilo, poděkovala jsem i pochválila obrázek, ale taky mě to donutilo k zamyšlení.

Mám taky na okně už přes týden hyacint. Je modrý, s velikým květem a voní až na domovní chodbu. Užívám si jeho krásu a těším se, že na jaře ho zasadím na zahradu. Ale nenapadlo mě ho vyfotit a sdílet ho s někým, dokud jsem nedostala obrázek od Aničky. Teprve potom jsem se o focení pokoušela, ačkoli byla už tma a v okně jsem se střídavě odrážela já, kus kuchyně či chodby. Chodila jsem po bytě s květináčkem a hledala vhodné místo na focení, mohutný vonící květ se skláněl čím dál víc ke straně a já jsem se začala bát, že se zlomí. Nakonec jsem se vrátila ke kuchyňskému oknu a udělala dvě fotky s bleskem a dvě bez něj; ty byly nakonec o něco lepší, pokud se vůbec něco takového dá říct o mizerných fotkách.

K otázce „proč jsem ho nevyfotila“ se přidala otázka „proč jsem se o to focení vůbec pokoušela“. Na tu jsem nakonec odpověděla tím, že jsem fotku přidala ke své poslední „stopětce“. Tedy k něčemu, co píšu už deset let, dlouho pod názvem 105x148 a v posledním letech tomu říkám 105 PLUS, a co vlastně dodnes neumím definovat. Když už jsem k tomu okolnostmi donucena, říkám, že píšu něco jako fejetony. Mou domovskou stanicí je Zvířetník na Neviditelném psu, ale psala jsem i na Náš Zvířetník a nějaký čas jsem publikovala jen svém webu. Několikrát jsem psaní přerušila pod vlivem vnějších či vnitřních okolností, nebo to bylo způsobeno jejich kombinací. Ale vždycky jsem se ke psaní stopětek po čase vrátila, ačkoli vlastně přesně nevím proč. Jistou roli v tom zřejmě hraje moje niterná vazba na Zvířetník, psaní mi pomáhá rytmizovat týden (ano, přes všechny snahy většinou začínám psát dvě hodiny před závěrkou) a byl to také vždy můj způsob, jak komunikovat se světem.

Známí mi občas říkali, že na sebe všechno povím, ale já jsem velice dobře věděla, že se většinou ve sděleních pohybuju jen ve svém předhradí. Vždy jsem to vnímala tak, že psát stopětky do internetových novin je mnohem jednodušší, než psát osobní blog. Stejně jako je v určitém smyslu jednodušší psát povídku nebo román. V případě stopětek (a podobných formátů) se dá lehce zaštítit lehkou stylizací a kouskem autocenzury, literární útvary zase nabízejí možnost rozprostřít se v postavách. Osobní blog  vyžaduje nejen pravdivost, ale i skutečnou otevřenost. Odvahu k odhalující otevřenosti, kterou jsem nikdy nedokázala najít.

Zvláštní je, že jsem ve svých úvahách nikdy moc neřešila otázku, jestli by moje psaní na blog vůbec někoho zajímalo. Samozřejmě, že mě vždycky těší, když mám na své články ohlasy, jsou pro mě inspirací i motivací, ale moje potřeba psát z nich nevychází. To snad ani tak nejde. Impulsem ke psaní je – měla by být – potřeba zformulovat své pocity, myšlenky a prožitky, podělit se o ně. To se mi v předhradí občas daří, teď jde jen o to, dostat se z pro mě poměrně bezpečného předhradí dál dovnitř. A taky najít si na to psaní čas. Hned v tom okamžiku, kdy se dvířka pootevřou.

Najít si čas… Není to vůbec snadné, i když jsem doma. Často mívám potřebu dělat několik věcí najednou. Potřebuju dokončit úklid a reorganizaci úložných prostor, už mi toho zas tolik nezbývá, ale nechci se tím zdržovat, když potřebuju likvidovat kostlivce či UFO, jak tomu říkají patchworkářky v zahraničí. Mám jich spoustu, nedodělky z kurzů na šicích táborech, různé polotovary, zbytky z mnohých projektů. Souběžně stále něco došívám a něco párám. Ale vím, že to je práce na měsíce, a já taky rychle potřebuju nastudovat přírodní pěstování zeleniny. Potřebuju začít šít na stroji, kreslit jehlou obrázky na výstavu do Informačního střediska, která se blíží. Chci pokračovat v cyklu Moje sestra Magdalena, mám potřebu skládat obrazy z kousků látek ve stylu svého Pražského Jezulátka. Musím na jaře upravit a oživit zadní zahradu. A to ani nemluvím o obecní kronice, která mě už začíná strašit ve snech. Chci a potřebuju toho tolik dělat! Když si uvědomím, kolik už mi minulo let, kolik jsem jich promarnila tím, že jsem dělala věci, o kterých jsem věděla, že správné nejsou, ale já jsem jinak v tu chvíli nemohla, i že tím, že jsem dělala to, o čem jsem si myslela, že to musím dělat, protože tak je to správně. Aniž bych bych v sobě cítila, že mě to naplňuje, že jsem se v tom našla a že tím žiju, což je asi to nejlepší měřítko pravdivosti a opravdovosti.

Snažím se teď přijít na to, zda mě doopravdy trápí nedostatek času, nebo zda problém tkví v tom, že jsem tak rozprostřená a pak se nestíhám věnovat ničemu pořádně. Ale nedokážu se (zatím?) ničeho vzdát. Možná jsem už taky celkově zpomalená, i když ten pocit nemívám. Jako když jdu hodně rychle po cestě a přitom mě spousta lidí předejde. Ještě před pár lety by se jim to tak snadno nepovedlo.

Letos mi zahrádka zapadala sněhem jako nikdy. Sníh už taje a já jsem si teprve dnes uvědomila, že tu plně zasněženou zahradu jsem vůbec nevyfotila. A přitom byla tak krásná! Přemýšlím nad tím, zda je ta fotka vůbec tak důležitá. Jestli není podstatnější prožitek z toho, že jsem ten sníh odklízela z cestiček, že jsem v něm chodila bosky, že jsem do něj zahrabávala barvou posypané látky, aby se na nich vytvořila batika. A dá se vůbec takový prožitek sdílet?

Snad ano, doufám.

Celé roky řeším to, že mám web i blog, a co s tím. Web měl být na psaní a nakonec už ani (zatím?) neslouží jako archiv. Blog měl být na šití a momentálně slouží spíš jako zanedbávaný archiv mého psaní. Dokladem toho je, že dnes jsem na něj doplňovala stopětky od 3. prosince loňského roku. To vlastně na blogu vůbec nedává smysl.

Snažím se teď, abych mohla svůj web opět používat jako archiv zejména pro stopětky. Než vymyslím něco lepšího, co s ním, nebo než se ho dokážu vzdát. A svůj blog bych ráda využívala bezprostředněji. Sama jsem zvědavá, zda se mi to podaří, protože se moc dobře znám.

Podle Human design (nedávno jsem na ten pojem narazila a tak jsem si pár informací vygúglila) začal nový roční cyklus právě dnes, před pár hodinami. Ale i kdyby tomu tak nebylo, určitě je dnes velice zajímavé datum, jedinečné.

Je dvacátý prvý den dvacátého prvého roku dvacátého prvého století.

Třeba je to dobrý den na cestu od nerozhodnosti k odvaze.

Třeba je to dobrý den na cokoli. Stejně jako každý den, který je nám dán. Už ho nikdy nedostaneme znovu, už nikdy znovu nedostaneme ani jednu minutu. I to dnešní, tak výjimečné datum za chvilku mine.

Ale bude tu nový den. Jen a jen můj. Jen a jen tvůj.