Kos na brance

Dnes ráno mi zahradu zamkl kos. Usadil se na nízké dřevěné brance, která je kousek od kočičího krmítka, a je sem tam otočil hlavou. Obvykle do zahrady chodívám ještě před snídaní. Tvářím se, že vynáším do popelnice "kočičiny", ve skutečnosti ale běžím zahradu pozdravit. V lepších letech doplnit ptačí krmítka a letošní zimu do nich alespoň s nadějí nakouknout. Zkontrolovat stav kočičích krmítek, obnovit na jezírku díru v ledu, když tedy mrzne, nebo zkusit zahlédnout rybičky či žábu Bedřicha. Okukuju záhony, keře, stromky, chodím po cestičkách sem a tam, velice často bosa; v mrazu a sněhu je to rozhodně příjemnější, než ve vlhku.

Prostě na své zahradě jsem a těším se z ní. Občas mám chuť vytáhnout své křesílko a dát ho na místu k rybníčku. Kdybych si vytáhla z domečku i podsedák, kdybych si vzala z domova pod zadek suchou deku, třeba bych si tam už občas mohla posedět... Ale na záhonech dnes ráno ještě ležel sníh a ten kos to moc dobře ví a hlásí mi, že jaro je ještě zamčeno.

No tak dobře. Hlídacímu kosovi položím do trávy přepůlené jablko a křesílko ještě nechám v domečku. Beztak je na něm krabice plná lojových koulí, různých krmných směsí a dalších dobrot, jež jsem nachystala pro ptáky, kteří letos nepřiletěli. Možná ti ze severu ani nepřiletí, možná všechny ty dobroty čekají na ty "mé" ptáčky, až se vrátí z dovolené na jihu.

A já na ně čekám taky.