UFO na plotě

 

V rámci ponovoročního úklidu úložných prostor jsem otevřela malý kufřík, ve kterém přechovávám část polotovarů z šicích kurzů, zbytků svých projektů a dalších podivných věcí, jimž se v šicím světě říká kostlivci nebo UFO.

Topy dvou pestrých polštářků, které jsem ušila nevím proč a nevím kdy, byly dokonce proquiltované, ale už tehdy jsem s jejich prošitím nebyla spokojená, tak jsem je odložila na neurčito. Teď jsem quiltování vypárala, polštářky prošila znovu a dokončila.

105 PLUS: Život s obavistou

Tato kočka není obavista

Jestli nevíte, kdo je obavista, možná vám to objasní příhoda, na kterou občas pobaveně vzpomíná naše neteř, dnes lékařka, se kterou jsme kdysi sjížděli Berounku. Je krásné teplé a slunné ráno, obloha modře modrá, bez mráčku. Ze stanu vyleze Vašek, postaví se, zachmuřeně pohlédne na nebe a s hlubokou obavou v hlase řekne: „Jen aby nepřišla bouřka!“

Obavista je člověk, jehož věty začínají slovy „jen aby“, „co když“ nebo „jestli“, za nimiž následuje barvitě popsaný ten nejčernější scénář, jaký by mohl nastat, kdyby všechny planety byly ve při, všichni bohové se rozzlobili na nás i naše všechna budoucí pokolení a současně nám přes cestu přeběhl černý slon.

Zahrada bez ptáků

 

Před pár dny jsem se pustila do denního psaní blogu, ale dlouho mi to nevydrželo. Ne že bych snad nevěděla, o čem psát, ale ráno obvykle na psaní prostě není klid, přes den také ne, a to už se přes ty ranní myšlenky převalí další, a pak večer často došívám nějaký kus díla, o němž jsem přesvědčena, že ho musím došít. A už je k půlnoci a někdy se mi pak už psát ani nechce. V posledním týdnu toho navíc bylo dost, taky jsem tu měla od čtvrtka čtyři vnoučata. Téma si sice občas poznamenám, ale ten počáteční emoční náboj se někdy během pár hodin vytratí a pak už mám pocit, že psát o tom či onom nemá smysl.

Ale jsou témata, ke kterým se opakovaně vracím. Přísně vzato, píšu vlastně stále o tom jednom. O sobě, o tom jak se mi v posledních pár letech začal měnit pohled na svět i na mé možnosti. Jak jsem se začala probouzet ze zamrznutí a začala se vymaňovat z role oběti. Jak jsem se pokoušela vyrovnat se vztahem mámy ke mně a mým vztahem k ní. Se vztahem k tátovi a sama k sobě. K dětem i k manželovi. 

105 PLUS: Vesmírný obchoďák

 

Právě před rokem se čím dál častěji začaly objevovat zprávy o novém koronaviru, který se rozšířil v Číně. Tehdy jsem říkala Vaškovi, že je to něco, co změní celý svět, že nikdy nic už nebude stejné. Přičemž jsem určitě neměla na mysli, že to bude horší. Taky jsem říkala, že potrvá tři roky, než se toho úplně zbavíme. Kde se ono přesvědčení vzalo, to nevím. Zatím se na něm nic moc nezměnilo. Stále si myslím, že je to běh na dlouhou trať, že máme jako lidstvo velkou šanci na lepší příští a že se teď právě začíná otáčet mlýnek času, který semele ty, již se domnívají, že dělat politiku znamená nejkratší cestu k vlastnímu obohacení. A doufám, ne, věřím tomu, že se tím vším otevírá cesta pro politiky s občanskou odpovědností, které budeme v nejbližších letech hodně potřebovat.

Do prdele! Nebo radši ne?

 

"Do prdele!" vykřikl znenadání Vašek. Účastně se ptám, co že se mu to stalo. Prý je venku hnusně a on chtěl jít ven, potřebuje chodit ven, potřebuje své vycházky.

Pravda, venku zrovna začal padat sníh, ale tak hrozné to zase nebylo. Šlo spíš o něco, co se nám občas (často?) stává. Uděláme si o svém dnu, o svém životě nějakou představu, a pak se vztekáme či trápíme, když to tak nejde, když je všechno jinak. A tak si ulevíme emotivním výkřikem.

Kos na brance

Dnes ráno mi zahradu zamkl kos. Usadil se na nízké dřevěné brance, která je kousek od kočičího krmítka, a je sem tam otočil hlavou. Obvykle do zahrady chodívám ještě před snídaní. Tvářím se, že vynáším do popelnice "kočičiny", ve skutečnosti ale běžím zahradu pozdravit. V lepších letech doplnit ptačí krmítka a letošní zimu do nich alespoň s nadějí nakouknout. Zkontrolovat stav kočičích krmítek, obnovit na jezírku díru v ledu, když tedy mrzne, nebo zkusit zahlédnout rybičky či žábu Bedřicha. Okukuju záhony, keře, stromky, chodím po cestičkách sem a tam, velice často bosa; v mrazu a sněhu je to rozhodně příjemnější, než ve vlhku.

Mucinka

 

Včera jsem dávala ke svému článku fotku kočky, pijící z jezírka, na kterém začal roztávat led. Kouzelně "zamračené" kočenky, která do naší zahrady občas docházela na jídlo a které jsem říkala Mucinka. I když si fotku zvětším, není na ní vidět, že už v té chvíli musela mít pokousanou nohu a roztržený krk blízko průdušnice. Ani není vidět zvětšené bříško, které signalizovalo další potíže.