Zahrada bez ptáků

 

Před pár dny jsem se pustila do denního psaní blogu, ale dlouho mi to nevydrželo. Ne že bych snad nevěděla, o čem psát, ale ráno obvykle na psaní prostě není klid, přes den také ne, a to už se přes ty ranní myšlenky převalí další, a pak večer často došívám nějaký kus díla, o němž jsem přesvědčena, že ho musím došít. A už je k půlnoci a někdy se mi pak už psát ani nechce. V posledním týdnu toho navíc bylo dost, taky jsem tu měla od čtvrtka čtyři vnoučata. Téma si sice občas poznamenám, ale ten počáteční emoční náboj se někdy během pár hodin vytratí a pak už mám pocit, že psát o tom či onom nemá smysl.

Ale jsou témata, ke kterým se opakovaně vracím. Přísně vzato, píšu vlastně stále o tom jednom. O sobě, o tom jak se mi v posledních pár letech začal měnit pohled na svět i na mé možnosti. Jak jsem se začala probouzet ze zamrznutí a začala se vymaňovat z role oběti. Jak jsem se pokoušela vyrovnat se vztahem mámy ke mně a mým vztahem k ní. Se vztahem k tátovi a sama k sobě. K dětem i k manželovi. 

Tohle jsou věci, které si lidé obvykle srovnají už mnohem dříve, než v šesté dekádě života. Jsou lidé, kteří to nemají potřebu řešit, a jsou lidé, kteří v jistém smyslu zůstanou zamrznutí do konce života, kdy jim stále něco chybí, za něco se trestají a nedovolí radosti, spokojenosti a hojnosti, aby jim vstoupila do života. I když třeba přišli na to, co by chtěli a co by měli udělat, ale už nad tím zlomili hůl s tím, že je pro ně pozdě.

.

I pro mě je na mnohé pozdě. Kdysi dávno v pubertě mě okouzlila kniha Když v ráji pršelo. Popisovala něco, co by se mi líbilo. Odejít z civilizace a vybudovat si život i zajistit živobytí svýma rukama. Jenže byla jsem tak nejistá, tak vykořeněná, tak plná naložených vin, svázaná ve schématech, že jsem hledala únik v něčem, o čem jsem si myslela, že to je láska. Ale přivodila jsem si tím další zatížení a život nabral směr, který jsem přes zásadní změny stejně  nedokázala změnit.

Přes všechno dobré, co mi život přinesl, děti, vnoučata, manžela, nedokážu se občas ubránit dojmu, že jsem kus života promarnila. Tolik marných let v zaměstnání, v pozici, kterou by třeba někdo mohl považovat za úspěch, ale já jsem to brala spíš jako něco, co se mi přihodilo. "Zdědila" jsem to místo a bylo třeba tu práci dělat a dělat další věci a neselhat a zajistit a táhnout čím dál větší náklad dál. Protože musím; dlouze by se dalo mluvit o tom, proč jsem takový pocit měla, ale to nechci. Je to příliš osobní a vlastně to rozklíčování stále trvá, je to nekonečný proces. Vždy, když si člověk něco ujasní, něco vyléčí, zpřehlední, dostane se k dalším nejasnostem, detailům nebo i zásadním věcem, které byly dosud zcela ve stínu.

Z mého dávného snu se nakonec vzhledem ke všem okolnostem před třemi lety zrealizoval asi rozumný kompromis. Jsme v bytovce a máme zahradu. Ta relaxační, okrasná i užitková je založena a na řadě je menší zadní zahrada, kterou jsme převzali koncem minulého roku. Malý sad jsem tam ještě stihla založit před zimou a teď se pokouším vybavit vědomostmi, abych mohla založit zeleninové záhony.

I když se mi moc líbí myšlenka rodových statků a téměř úplné potravinové soběstačnosti, tak moc dobře vím, že tohle moje cesta není. Ani v době větších fyzických sil, ani teď.  Ale něco zdravého k jídlu přece jenom chci, ostatně tady v Polabí by to snad byl i hřích, kdyby člověk na vlastní půdě něco nepěstoval. Těším se na experimenty s přírodními, alespoň částečně polykulturními záhony. Chci to zkusit, musím to zkusit. Kdy jindy, než teď?

Psaní, šití, zahrada. A samozřejmě rodina. 

Zůstat u psaní stopětek a/nebo blogu, nebo zkusit napsat něco delšího?

Zkusit šitím na stroji zpracovat všechny ty dříve nakoupené látky, dodělat všechny polotovary, nebo se pustit cestou volné tvorby? A v ní co nejdřív a co potom? Je toho tolik na vyzkoušení, na ohmatání. A kdy už dám dohromady tu výstavu?

K okrasné zahradě jsem si přidala užitkovou. Teď sice všude leží přemrzlý sníh, ale stejně na té zahradě pracuju. Studuju, vypisuju si, dělám náčrty, vymýšlím opěry, záhony, lavičku, cestičky, jak vylepšit půdu a kde na to sehnat materiál. Licituju, co chci a co půjde chtít.

Je toho hodně. Doháním zameškané, nejspíš, ale všechno mě to baví, naplňuje a nejraději bych dělala všechno najednou a taky to tak často dělám. Nebo taky občas nedělám vůbec nic, i když to se stále ještě musím učit. 

Jak už jsem psala, docela dost teď řeším onen "ztracený" čas. Musím dát to slovo do uvozovek, protože to byla podstatná doba mého života, odehrálo se mnohé dobré i zlé, byla to součást mé cesty a nějak mě utvářela. Bohužel já jsem ale příliš neutvářela ji a v závěru toho předchozího života v Praze jsem už byla hodně nešťastná a z toho nemocná.

Byl to život, ale něco podstatného mi v něm chybělo. Radost, spokojenost, pohoda, hojnost. Byl to život tak divně tichý a prázdný, jako je letos v zimě naše zahrada bez ptáků. Nikdy mě nenapadlo, že by ze zahrady mohli zmizet. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak moc mi budou chybět.

Kdybych mohla a kdybych si troufla někomu radit, tak bych řekla: Postůj ve své vnitřní zahradě a vnímej ji. A když zjistíš, že je sice krásná, plná dokonalých rostlin a zákoutí, ale že v ní nejsou žádní ptáci a další živočichové, nech ji být a vydej se hledat jinou zahradu. Určitě najdeš tu svou pravou, jestli ji budeš opravdu hledat a jestli budeš věřit tomu, že ta tvá zahrada někde existuje. Protože na každého z nás ta jeho zahrada čeká, jen je potřeba v ni uvěřit.

Já v ni uvěřila a tak ji mám. A ptáci se mi do ní naštěstí s jarem určitě vrátí. Věřím tomu.