Pololetní zamyšlení

 Doplňovala jsem v posledních dvou dnech svůj blog o příspěvky za více než čtvrt roku. Ani sama nevím, jak se mi to mohlo stát. Něco jsem v březnu šila, byla u nás vnoučata, pak připravovala kostýmy na rodinnou oslavu a vzápětí jsem jela pomáhat instalovat výstavu quiltů na téma Božena Němcová a K. H. Borovský do Hradce Králové. Potom jsem onemocněla, možná to byla viróza obyčejná, možná ta s korunou, kdo ví. Každopádně se mi povedlo nakazit i Vaška a oba jsme skončili s atb. Ze dvou týdnů nemoci jsme se další dva týdny sbírali.

Mezitím vypuklo jaro, psala jsem pravidelně své 105 plus, opět jezdila na návštěvu vnoučata a vůbec všechno se točilo dál jako obvykle. Až na ten blog. Přišlo mi hrozně namáhavé doplnit ho zpátky a tak jsem to odkládala, i když jsem věděla, že to bude čím dál horší.

Zaseklo se mi psaní obecní kroniky i mé projekty, najednou jsme nevěděla, co a proč bych měla dělat a tak jsem na své zahradě ponejvíce provozovala zen. To je bezvadná věc, když člověk neví, kudy kam.

Teď myslím vím, co bych chtěla a měla dělat. Ujasnily se mi šicí projekty, je jich nemálo. Psaní "na anděla", na můj druhý blog, také už dlouho visí ve vzduchu a těším se na něj.

Dokončila jsem to i ono, odevzdala, odeslala a je mi lépe. Vždycky to tak je, resty přede mnou mě svazují, uzamykají mi mysl. Čím víc před nimi zavírám oči, tím je to horší. Vím to o sobě už dávno, ale někdy těžko zvládám to ochromení, které na mě padne.

Teď tedy mám (víceméně) čistý stůl a mohla bych začít, kdyby nezačínaly prázdniny. Někam budu odjíždět, pak přijedou děti, do toho sklizeň a zavařování, ach jo, kde je to mé poklidné šití v zahradě? Kde je mé psaní? Bude trvat pár týdnů, než se k němu dostanu.

Možná je to ale dobře. Možná ty věci ještě potřebují dozrát. Možná je potřeba je ještě chvilku pozdržet, abych se na ně mohla ještě chvíli těšit a přemýšlet nad nimi. Je to stejně krásné, jako je pak pak zhmotňovat zdánlivě z ničeho. Jen z útržků látek a slov.

105 Plus: Klíč od zahrady

 

Šla jsem z domu k zahradě, už to bude dobře měsíc a půl zpátky. Když jsem se blížila k brance, automaticky jsem zalovila v malé mošničce, ve které nosívám mobil, kapesníky, notýsek, kočičí kapsičky a další potřebnosti. Se svazkem klíčů v ruce jsem došla až k brance a tam se zasmála sama sobě. Vždyť k zahradě žádný klíč nepotřebuju! Pak jsem si ale uvědomila, že to není tak docela pravda. Že naopak najít klíč k zahradě bylo dost složité a hlavně nesmírně důležité. A že o tom chci psát a že to bude poslední předprázdninová 105 plus a kdo ví, možná bude úplně poslední. Čím dál častěji totiž mívám pocit, že mám tendenci se v tématech i myšlenkách opakovat a že mé (zamýšlené či napsané) úvahy na Zvířetník občas snad ani nepatří.

105 Plus: Věci na čekané

Už to bude určitě víc než deset let, co jsem dostala od kamarádky klobouk a tašku. Prý na zahradu u paneláku a na klubíčka. Nebo tak nějak. Vždycky jsem na klobouk a tašku myslela jako na slaměné, ale ze slámy nejsou, jen mi tak připadají; nejspíš to bude jejich barvou. Klobouk jsem v Praze na hlavě snad nikdy neměla. Byl mi na kratičkých vlasech trochu velký a trochu nepohodlný, potila se mi v něm hlava, tak ležel zastrčený ve skříni, stejně jako taška, ve které jsem během doby skladovala všechno možné. No a pak se stalo, že jsme se z Prahy odstěhovali na venkov, koncem roku to bude pět let. Ačkoli jsem se při té příležitosti zbavila mnoha nepoužívaných a tudíž nepotřebných věcí, tašku i klobouk jsem vzala s sebou.

Deka pro děti z Ukrajiny

 

Začátkem května mě oslovila Jana Harmachová, zda bych se nepřipojila ke skupině patchworkářek, které šijí deky pro děti z Ukrajiny, které se svými matkami musely utéct ze své vlasti před válkou. Už v březnu jsem pro malé uprchlíky ušila několik polštářků, ale měla jsem stále pocit, že jim dlužím alespoň jednu deku. Nebo spíš sama sobě. Finanční pomoc jsme mohli poskytnout jen v omezené míře, ale solidarita a podaná ruka se dá vyjádřit i jinými způsoby. Poskytnutým ubytováním, radou i pomocí při komunikaci s našimi úřady, nabídkou práce a třeba právě ušitou dekou.

Zadání od Jany znělo: rozměr minimálně 110 x 140 cm a alespoň trochu žlutých a modrých látek. Obojí jsme snad cca splnila.

Polštářky pro děti z Ukrajiny

 

Na Matěje, ve čtvrtek 24. únoru napadlo Rusko vojenskou silou svého souseda, samostatný stát Ukrajina. Ruští útočníci začali ničit města i vesničky a zabíjet nejen bránící se ukrajinské vojáky, ale i civilisty. Z Ukrajiny proto začali do bezpečí utíkat lidé, především matky s dětmi. Do Polska, do Německa, ale v nemalé míře i do naší republiky, kde se jim dostalo ve valné většině případů přátelského, ba i vřelého přijetí a všestranné pomoci.

105 Plus: Za plotem

 

Tuze ráda si prohlížím předzahrádky, a když je vidět dál do zahrady, jsem jen ráda. Těší mě ploty s nízkou podezdívkou, skrz které se dá obdivovat výsadba. Abych řekla pravdu, asi nejvíc mám ráda tu venkovskou, rostliny promíchané tak, jak je přinesl a ověřil čas. Růže, floxy, ostrožky, denivky, hledíky, no prostě všechny ty krásné květiny, které si pamatuju z dětství od babiček i jejich sousedů. Občas, dnes už zřídka, se mezi nimi dá objevit betonový hrad se slídovými okny, omšelý trpaslík nebo novější a tudíž zářivější plastová zvířata či figury. Ačkoli sama nic takového na zahradě nemám a mít nechci, leda snad nějakého historického trpaslíka, kdyby mi nějaký přišel do cesty, v cizích zahradách mi dělají snad ještě větší radost, než když jsem byla malá.

105 Plus: Sní-dání

 

Zase jednou se snažím o zdravé stravování a tak doma prosazuju bohaté a pestré snídaně, které vydrží člověku hluboko do popoledních hodin. Třeba do dvou nebo do tří, záleží na tom, kdy a jak dlouho se snídá. Jestli v devět nebo v deset nebo tak nějak. Poté je čas na zdravý oběd a pak už mi stačí většinou jen syrová zelenina a Vašek si udělá něco malého. Teď byl ovšem na prodloužený víkend na setkání své bývalé kapely a tam trochu zlajdačil. Hned v pondělí jsem ho přistihla, že ještě v deset nesnídal, ačkoli vstával celkem brzy, aby odvezl do opravy auto s hřebíkem zabodnutým v pneumatice. Ten den jsem si naopak pospala já, protože jsem o víkendu šila dlouho do noci, až k ránu. Jak to, že lajdáš snídání? hartusila jsem. Kdyby ti jí někdo udělal, to by sis určitě dal, co?

105 Plus: Šťastná rybička, aneb příběh jednoho jezírka

 

Před čtyřmi lety na jaře jsme začali vytvářet naši zahradu a koncem srpna pak došlo i na jezírko. Bylo maličké, jen pouhých 150 litrů, přesto jsme museli počkat, až po dlouhých týdnech zaprší, aby se prach proměnil v půdu a jezírko do ní šlo zapustit. Vedle jezírka byla na zemi položená lávka a z druhé strany jsme zakopali maltovník, naplněný vodou. Iluze většího jezírka byla téměř dokonalá. Nicméně stále to byla malá plastová nádrž, ve které ještě navíc zabíral nějaké místo květináč s leknínem. Přesto se do něj vešli tři malí červení karásci.

105 Plus: Slimejšové a krtci, aneb Když na zahradu neprší

 

U nás v obci prší málo. Když se podívám na radar, před námi se mraky rozestupují a za námi zase spojují; prostě je to suchá díra. Sousedi říkají, že nám vodu z oblohy krade Labe. Takže i když v Nymburce či v Poděbradech leje jako z konve, u nás do sudu pod okapem nakape ze střechy dvacet centimetrů vody, nebo taky nic. Vašek se na to nepršení dokonce ptal i starosty. Ten mu potvrdil nečestné Labe a přidal svědecký vrch Chotuc, který zase stahuje vodu na sever od nás. A letos je to s deštěm asi nejhorší za celou dobu, co zde bydlíme.

Quilt Cesta zahradou

 

Před časem jsem se zapojila do zajímavého projektu, který vyhlásil pro své členky Bohemia Patchwork Klub (BPK). Zadaný rozměr quiltu byl 90 x 90 cm, technika libovolná, téma Zahrada. S tím, že celá kolekce bude vystavena v červenci v galerii na zámku Chvaly.

Termín odevzdání quiltu byl do konce května. Protože jaro bylo teplé, mohla jsem svůj quilt z větší části prošívat venku, na zahradě. Užívala jsem si každý steh a rozhodně chci do budoucna šít víc v ruce, venku.

105 Plus: Malé velké radosti

 

Konečně se začíná oteplovat a tak mi nezbývá, než zatnout zuby a začít rozhýbávat po zimě a nemocích zatuhlé svaly a klouby. Zahrádka si během mé nečinnosti začala žít svým vlastním bujně zeleným životem a semínka v sáčcích na mě začala výhružně vykřikovat, že pokud je co nejdřív nestrčím do země, tak z nich nic nebude. A tak jsem za pomoci značného hekání, občasného klení a čarování pomocí zakázaných slov začala okopávat, plít plevel, zachraňovat cibuloviny, které hraboši či krtci přestěhovali na zcela nevhodná místa, a vůbec dělat všechny ty věci, které by měl mít slušně vychovaný zahrádkář už dávno hotové.

105 Plus: Ztracená kondice

Za posledního půlroku jsem prodělala covid delta a neznámou škaredou virózu, která nemusela, ale také klidně mohla být covidem omikronem. Protože poslední nemoc byla doprovázena komplikacemi, dostala jsem antibiotika, s jejichž užíváním jsem skončila před deseti dny, proto by podle mého soudu bylo od nemoci slušné a zdvořilé, aby už mi dala pokoj. Bohužel kašel mě občas ještě dokáže potrápit a navíc mi se kondice vytratila kamsi do neznáma. A tak mám chuť napsat inzerát, že hledám svou ztracenou kondici, poctivého nálezce nemine spravedlivá odměna, značka Spěchá.

105 Plus: Starý ořech

 

Řekla jsem Raz, dva, tři, a teď pověz, o čem mám psát. Vašek, který stál u okna v mém pokoji, řekl Eeee… starý ořech. Tak tedy dnes bude pluska o starém ořechu.

Roste ve vedlejší prázdné zahradě a je to můj nejmilejší strom v okolí. Hned za ním následoval velký smrk, na který bylo dobře vidět od mého psacího stolu, ale ten je bohužel už téměř zcela bez jehličí. Když chci vidět starý ořech, musím otočit pořádně hlavu, případně se otočit celá. Podle toho dobře poznám, zda už není nejvyšší čas navštívit svou fyzioterapeutku.

105 Plus: Velikonoce

 

Velikonoce byly vždycky prima svátky. Na rozdíl od Vánoc, prvních májů, upálených mistrů Janů z Husi či dnů státnosti Velikonoční pondělí vždycky vyjde na pondělí, takže se nemůže stát, že nebohý pracující ostrouhá, protože sváteční den vyjde na víkend. Stejné je to s Velkým pátkem. Ačkoli Velikonoce jsou našimi jedinými svátky klouzavými, pátek je prostě pátek a basta fidli. Když jsem se konečně dočkala toho, že Velký pátek se stal volným dnem, ani jsem si toho neužila. V roce 2016 a 2017 jsem byla na jaře dlouho nemocná a pak už se mi staly svátečními všechny dny. O to víc přeju čtyři volné dny všem nebohým pracujícím, protože mít na jaře delší volno je prostě báječné.

105 Plus: Nemoc

 

Většinou až když onemocníme, tak si uvědomíme, co všechno jsme do té doby mohli. Co jsme měli tu moc dělat, a teď jsme ji najednou ztratili. Najednou je jasné, co všechno byly jen takové výmluvy, abychom nemuseli dělat něco, do čeho se nám tak úplně nechce. Nebo alespoň ne v tuto chvíli. Protože ve skutečnosti jsme mohli dělat všechno, dokud jsme tedy byli zdraví.

105 Plus: Hubnutí

 

Minule jsem psala o tom, jak se postavit k větru, a tak mě napadlo, že bych se mohla zmínit taky o tom, jak se stavím k hubnutí. Lékařka, šatník i zrcadlo mi říkají, že bych zhubnout měla. Je to zdravé, budu mít co na sebe a do zrcadla se vejde se mnou ještě někdo další. Všechno to jsou nesporné plusy a proto je zcela nepochopitelné, že se vždycky najde někdo, kdo to všechno pokazí. Ačkoli já jsem pevně přesvědčená, že jíst naposled v šest večer, nebo ještě lépe ve čtyři odpoledne, je pro zhubnutí ideální, najednou v deset večer zjistím, že mi někdo podstrčil do ruky chleba se salámem a aby toho nebylo dosti, pak ještě do misky dva kopečky zmrzliny. Ten někdo mi zvedá ruku a cpe do pusy jednu lžičku zmrzliny za druhou (a ano, je na ní zbytek šlehačky od včerejška), zatímco já odvracím zraky a dělám, jako bych to neviděla, abych se pak následně mohla zhrozit nad tím, co se mi to opět stalo.

105 Plus: Vítr

Protože jsem v posledních dnech vymyslela a zase hned zapomněla několik témat na psaní, vzala jsem si dnes dopoledne s sebou ven svůj oblíbený letitý notýsek. V něm mám také vložené malé papírky – úkolníčky. Na jeden z nich jsem si už ráno rozepsala denní úkoly, stále odkládané a zapomínané věci, a říkala jsem si, že mě třeba ještě něco napadne na připsání. To mě sice napadlo, ale protože jsem si to hned nepřipsala, zase nic nevím. Skóre dnešních úkolů je tím pádem splněno na 50 procent, a až dopíšu tuhle plusku, dostanu se za polovinu. Večer snad konečně došiju polštářky pro děti z Ukrajiny a výběr semínek, která už dávno měla být v půdě, si holt nechám na zítřek.