Deka pro Karu II. - Hvězdná

(Nejen o Hvězdné dece, ale o mém šití trochu šířeji.)

O zadání deky pro Karu jsem psala v minulém příspěvku (klik ZDE). Měla být barevná a holčičí, ale ne sladká. Od počátku jsem měla pocit, že pro Karu musím ušít hvězdy, a tak jsem strávila dlouhé hodiny hledáním na Pinterestu i jinde. Až mi náhoda přihrála do cesty obrázek deky, kterou ušila a na fb dala Monika Malinová, které bych touto cestou ráda poděkovala. Ona měla ve středu hvězd vyšívané obrázky, což nenaplňovalo mou představu, ale vzor hvězd, to bylo přesně to, co jsem hledala. Přidala jsem barevné čtverce na okraje, barvy přizpůsobila puntíkům na látce, kterou jsem koupila na zádíčka a chtěla použít i na top, a návrh deky byl na světě. A protože M. prý říká své vnučce "hvězdičko", byla s hvězdami spokojená.

Nevím, jak je to u vás, ale mě vždycky nejvíc baví návrh a pak také skládání bloků, pokud tedy není vzor a pořadí bloků pevně dané. Vždycky si při tom pomáhám fotografováním. Jednak fotka dokáže ukázat to, co na podlaze nebo na design wall není vidět, jednak je to pro toho, kdo má doma zvířata (či malé děti) naprostá nezbytnost. Stačí se totiž otočit a to, co člověk skládal hodinu, je najednou v nepřehledné změti na jedné hromadě a může se začít znovu. Na publikované fotce si zkouším barevnost okrajových čtverců.

Když byl top hotový, strávila jsem spoustu dnů přemýšlením o quiltování. Kdysi dávno jsem s tím takový problém neměla. Hodně jsem volně kreslila jehlou bez nějaké zvláštní přípravy a intuitivně. Potom se začaly na fb vyskytovat quiltovací mistryně a umělkyně, bylo jich čím dál víc a byly čím dál šikovnější. A mně ztěžkla nejen ruka, ale i hlava, ve které se začal vytvářet blok. Snažila jsem se trénovat quiltování podle lekcí, které na fb probíhaly, dokonce jsem si nechala poslat ze zahraničí knihu quiltovacích vzorů, ale místo abych quiltovala čím dál snáze a lépe, téměř jsem ztratila dřívější lehkost a bezprostřednost. Nevím, proč jsem si hned neřekla, že to není cesta pro mě a neotočila se k ní zády. A i když jsem to časem udělala, ta dřívější samozřejmost se mi ještě nevrátila. Možná je to i tím, že mé starší stroje by potřebovaly větší péči a lepší seřízení, možná také tím, že na quitování špatně vidím, musím se u něho různě hrbit, a k tomu se přidaly problémy se špatně fungující pravou rukou. To všechno dohromady ničí mou dřívější (sebe)jistotu. Nicméně vzhledem k tomu, že mám stejně nejvíc ráda rovné (byť někdy různě lomené) quiltování, tak mi tolik nevadí, že mám s krucánky problém. Nicméně omezení mám i tady. Rozhodně nedokážu dělat přesně rovné čáry volnou technikou za pomoci pravítka, v čemž je mistryní třeba Jamala. Moje quiltování je vzhledově podstatně punkovější, tak se mi to líbí, byť používám kráčející patku. Což ovšem taky znamená, že dekou neustále otáčím. Ve výsledku je to vlastně ještě namáhavější a zdlouhavější, než volné quiltování, ale člověk musí brát to, čeho je schopen. 

Ale zpátky k dece pro Karu. Věděla jsem, že chci prošívání moderní, rovné, ale v kombinaci s bublinami v šedých čtvercích. Zkoušela jsem Berninu Auroru i Horizon 8200QCP od Janome, ale ani na jednom stroji se mi nedařilo prošívat hezké kroužky hezkým stehem. A tak jsem se nakonec rozhodla, že je prošiju v ruce. Do jednoho čtverečku se vešlo přesně 9 koleček vzniklých obkreslením cívky od Amann nití. To mi přišlo jako znamení aniž bych si uvědomila že těch devět koleček musím vynásobit třiceti jedna čtverci a pak přičíst ještě (tuším) osmnáct kolečky prošitých půlčtverců... Prošívala jsem bavlněnou nití Mettler s jemným melírem v barvách puntíkaté látky a i když jsem prošívala dost pilně, měla jsem neodbytný pocit, že to do předání nikdy nemůžu stihnout. Ale nakonec ten efekt podle mě stojí za to. Kdybych prošívala kolečka na stroji, nejspíš bych je dělala menší, protože to je snadnější, ale tato větší a ručně prošitá jsou určitě hezčí. Naplňují mou představu o dece a to je pro mě podstatné.

Patchworku jsem se začala věnovat v polovině roku 2009 a za tu dobu jsem ušila o dost víc než sto qultů. Přikrývek bude možná víc než osmdesát, nebo taky devadesát; někdy to budu muset spočítat. Spousta quiltů našla uplatnění v rámci širší rodiny, víc než čtyři desítky dětských dek jsem zkompletovala, došila nebo zcela ušila pro Deky z lásky. Zkrátka až na několik málo výjimek, na které stačí prsty jedné ruky, jsem šila zadarmo, na charitu či z lásky a pro radost. A i to málo, co jsem prodala, mi nepřineslo žádný ohromující zisk. Většinou to stačilo zaplatit látky, vatelín, nitě, jehly, elektřinu a jen nepatrný zlomeček mého času a úsilí, které jsem věnovala nejen šití konkrétní deky, ale i získání všech potřebných, po mnoho let vytvářených znalostí, zkušeností a dovedností.

Sleduji občas debaty o tom, jaké mají patchworkové deky cenu, kolik si za ně má švadlenka říct. Teoreticky jsem připravená, ale v praxi to nedokážu. Vlastně se mi to povedlo říct jednou, letos v zimě. Volala mi paní, že u sestřenice viděla deky, které jsem jí šila, a že by chtěla, abych jí ušila velkou deku pro dceru. Možná mě mělo varovat, že se ozvala začátkem prosince a chtěla deku fofrem pod stromeček, nicméně jsem jí vysvětlila, že je pozdě a nemám na to čas (a ani ruku, v té době začaly mé velké problémy) a ať se ozve po Novém roce. Paní R. mi pak skutečně zavolala a začaly jsme se domlouvat. Věděla jsem, že se znala s mou mámou, proto jsem jí řekla (a také jsem ji na to upozornila) skutečně nízkou cenu, zohledňující materiál a alespoň trochu přijatelně část mého času a invence, který bych na šití vynaložila. Částku, za kterou by mě některé zkušené a mistrovské švadlenky ovšem utloukly vatelínem. :) A paní R. mi hned řekla, že je to drahé. Ta cena byla čtyři tisíce. Jistě, v Jysku nebo v IKEA bude mít za tu cenu deky dvě. Možná i tři, čtyři.  Ale možná by se taky mohla podívat na Etsy či na e-Bay, kolik stojí originální ruční práce. Ona totiž i strojem šitá jednoduchá přikrývka je ruční práce, a když tam jsou navíc použité ručně barvené látky, ruční aplikace, výšivky, quiltování a když jde o originální návrh, tak je to časově velice náročná práce.

Na toto téma jsem si během let už mnohokrát psala nebo povídala se svými kamarádkami. Jedna z nich (doufám, že Tě můžu jmenovat, Jamalko) se právě kvůli problematickému stanovování ceny ručních prací u nás, kde si spousta lidí je zvyklá dělat věci sama a na oceňování služeb není zvyklá, také věnuje především charitě. A to ještě v mnohem větší míře než já, která si teď už hodně dlouho dávám šicí pauzu. 

O náročnosti patchworku u nás obecně panují zkreslené představy. Ale já neznám nic, co by se vyrovnalo pracnosti patchworku, ať už to týká samotné výroby díla, nebo nároků na celkový čas od vytváření návrhů přes šití, kompletaci, prošívání, a začištění díla, i nároků na vybavení, tedy na šicí, případně quiltovací stroje, mnohé pomůcky a potřebný materiál, kterého je víc než dost, protože deku tvoří tři vrstvy textilního materiálu. A navíc, to už je spíš úsměvné, ze šití je velký nepořádek, nitě s námi prostě hodí všude. :) Náročnost šití patchworku (hlavně velkých kusů) se podle mého těžko dá srovnat s pletením, háčkováním, výrobou šperků, malováním obrázků a dalšími kreativními činnostmi.

Už opravdu hodně dlouho přemýšlím o tom, co a proč šít. Prodávání vlastní práce souvisí se sebehodnocením i s ochotou druhé strany přiznat práci druhého správnou hodnotu, Problém je v tom, že (jak už jsem zmínila), u nás se u spousty věcí praktikuje "samo domo" a lidé, kteří to sami neumí, nemají vůbec ponětí, kolik času a práce například stojí výměna zipu u džín. Nebo jejich zkrácení, ušití závěsů, zabrání halenky... Pro ně to jsou jen maličkosti a od toho se odvíjí obecně nízké hodnocení všech rukodělných prací. Mnohdy je tak nízké, že by se za takovou částku na hodinu práce většina lidí ani nezvedla ze židle.

Tohle jsou věci, nad kterými se zamýšlím už velice dlouho a o kterých jsem chtěla už dávno psát. Myslím, že je načase teď tem můj vnitřní dluh splatit a jít dál.

Pokud se nestane něco podivuhodného, je tohle poslední deka, kterou jsem šila na zakázku. Myslím, že už jsem si v době své dlouhé šicí pauzy uvědomila, jakou cestou teď chci jít. Budu se nadále věnovat charitě v nějakém mixu, který ještě chci zkorigovat, až dostojím tomu, co jsem už slíbila. A hlavně se chci věnovat zkoumání pro mě nových a zajímavých oblastí patchworku, stejně jako jsem to dělala kdysi na začátku. Patchwork je jako vesmír. Je nekonečný, je to mix všeho z celého světa a pro každého se v něm něco najde.