Rozhodnout se

to není uklizené, jen to tak vypadá

Třetím rokem odebírám Pravý domácí časopis. V posledním čísle loňského roku byla přibalena malá kartička s krásnou kresbou Lucie Ernestovou. Je na ní plachetnice u pobřeží, jsou tam i ostrůvky a  na zadní straně text: 

Rozhodnout se

Pokus se zhodnotit všechny klady a zápory svého rozhodnutí. Věř, že ať uděláš cokoliv, bude to mít svůj smysl. I zdánlivě špatné rozhodnutí může přinést něco dobrého. Z dobré volby se raduj a ze špatné se pouč. Ničeho nelituj.

Text jsem přečetla a kartičku kamsi odložila. Teď na mě vypadla při přerovnávání věcí a najednou jako bych ta slova četla jinýma očima. Napadlo mě, že je důležité nejen se pro něco rozhodnout, ale především je potřebné si uvědomit, že se pro něco vlastně rozhodnout můžeme. 

Koncem loňského roku jsem psala o tom, jaké možnosti a příležitosti se mi pro letošní rok otevírají. Psát články pro obec i do okresních novin, udělat půlroční seriál do odborně zaměřeného hobby časopisu, dát do pořádku obecní kroniku za deset let zpátky a vést ji, otevřela se i možnost vést šicí kurzy. Byla jsem nadšená, rozpracovala jsem si koncepci seriálu a začala pracovat na rekapitilačním článku pro obec, ale pak ve mně začalo hlodat, jestli toho na sebe neberu nějak moc. Už na podzim jsem se na dobu neurčitou rozloučila se svými každotýdenními úvahami, nazvanými 105x148, protože jsem měla pocit, že psaní na termín mě začíná příliš svazovat.

něco už je poskládáno, ale většina ne

Tak jsem se rozhodla a na samém sklonku roku jsem s těžkým srdcem odmítla onu prestižní a atraktivní nabídku na seriál o práci s textilem. Musela bych mu věnovat spoustu času, aby byl podle mých představ. Tím víceméně padly i ty šicí kurzy. Věřím ale, že se k nim dostanu v jiné podobě, až bude ten pravý čas.

Další rozhodnutí jsme udělaly společně s kamarádkou Markétkou. Stejně jako loni, i v letošním roce jsme plánovaly mít na Prague Patchwork Meetingu společnou galerii s vlastní kolekcí. Téma máme, vizi máme, ale ani já, ani ona jsme o moc dál v přípravách nepokročily. Samozřejmě by se to dalo stihnout, i loni jsme to dokázaly, ale rozhodly jsme se, že to chceme jinak. Že na přípravu chceme mít ještě víc času, a proto jsme svou účast na 13. PPM omezily na quilt do kolekce Art Quilt klubu CZ na téma juta, a obě ještě přemýšlíme o quiltu na téma Písmo.

koše se mi zdají šikovné, ale zatím je v nich chaos

Už delší dobu, několik let uvažuju o týdenním pobytu ve tmě. Tím, že nebudu připravovat novou kolekci quiltů, se mi uvolnil prostor. Rozhodla jsem se a objednala si pobyt ve tmě na únor. Mám pocit, že je to ten nejvhodnější čas, že ten pobyt potřebuju, než se pořádně rozeběhne rok. Jednak si potřebuju mnohé uspořádat v hlavě, jednak se potřebuju zastavit. Za celou dobu, co jsem se sem přestěhovala, neustále něco doháním, pořád klopýtám od úkolu k úkolu a od termínu k termínu, trápí mě to a rozčiluje, ale přitom si za to můžu sama, protože nejsem schopná se pořádně koncentrovat, ani si vybrat. Mám pocit, že je všechno důležité a že chci dělat všechno. Potřebuju toho ještě tolik vyzkoušet! 

část batik, aneb takhle musím složit všechno

I když se snažím, tak za jednu odmítnutou či sama pro sebe zamítnutou věc se na mě nabalí dvě jiné. Semílá mě to, těkám od jednoho k druhému, a všechno mi trvá hrozně dlouho, protože nad vším moc váhám a neumím se rozhodnout a říct si "ano, tohle je optimální možnost, hotovo, jdu dál". Těším se do tmy a do ticha a věřím, že se mi podaří najít klíč k tomu, jak se vypořádat s nutkavou snahou po dokonalosti, kterou zná velice dobře každé dítě, které nebylo pro mámu dost dobré. Pokud není touha po uznání, kterou si jedinec buduje svou sebeúctu a sebedůvěru, naplněna jeho nejbližšími, zejména od matky v jeho dětském věku, přetrvává více či méně skrytě až do hluboké dospělosti, a velice těžko se s tím něco dělá.

malá duha na podlaze

Úklid v duši je tedy naplánován a pracuju i na úklidu vnějším. Když jsme se více než před rokem stěhovali, strkala jsem látky ve více či méně uspořádaných komíncích do krabic a odtud do skříněk, které jsme převáželi a sestavovali průběžně. Tedy bez ladu a skladu, navíc ty komínky jsou užší, než dovoluje rozměr stávajícího úložného prostoru. Za celou dobu jsem nenašla sílu se s tím vypořádat a látky přežehlit, přeskládat a urovnat podle barev, připadně podle druhů. Až teď. 

Rozhodla jsem se a pustila se do toho. Místo nepraktických a těžkých komínů nastoupily různé krabice a krabičky a dokonce jsem si ušila látkové koše. Zatím čtyři, ale ušiju si ještě další, protože se mi zdá, že je to uspořádání úspornější, praktičtější a přehlednější. V koších na fotce jsou ovšem zatím látky jen položeny, aby se nějak vešly, žehlení a skládání většiny látek mě teprve čeká. Je jich hrozně moc. Něco jsem hladově nakupovala před lety, něco ke mně různými cestami doputovalo, a teď mě to množství až děsí.

nejméně rok si chci prošít lněnou halenu, konečně jsem se do toho pustila

Ale jde to krásně ruku v ruce. Rozhodla jsem se o vánocích, že vnoučatům našiju scrapové deky.  Potřebuju další scrapové deky do rodiny. Kamarádka Jamala mě přivedla na myšlenku pohrát si s proužky. Našla jsem nějaké své staré návrhy scrapů ze čtverečků a proužků. Těším se na to šití, ale až za odměnu. Až si látky pěkně srovnám, abych... abych je zas mohla vytahovat a dělat v nich chaos. I to je rozhodnutí. Pro mého muže poměrně nepochopitelné, ale mně to smysl dává.

A o tom to je. Kouknout se kolem sebe a do sebe. Jestli třeba něco nejde posunout, trochu upravit, vyladit, změnit. Co je dobré, může být třeba ještě lepší. Nebo taky ne. Ale jestli ano, stojí za to pokusit se to změnit.

zimní Oškobrh