Letos frčí skřítkové

 

Poprvé jsem šila hračky pro děti z mateřské školky v covidovém roce 2021. Děti mívají pravidelně svou besídku při rozsvěcení obecního vánočního stromu na počátku adventu a od obce při té příležitosti dostávají malý balíček sladkostí. A mě tehdy napadlo, že by bylo hezké, kdyby dostaly také malou textilní hračku, Takovou akorát do ruky a aby se jim vešla do kapsy nebo do batůžku nebo pod polštář. A tak jsem začátkem podzimu začala šít autorské andělíčky. Většina byla šitá na stroji, ale vycpaní křídla jsem prošívala ručně, stejně jako jsem v ruce přišívala hlavičky. Když jsem teď andělíčky chtěla připomenout odkazem, nenašla jsem je. Prostě jsem je tehdy nedala na blog. A tak sem dám alespoň vzpomínkovou fotku. 

Těch andělíčků jsem nakonec ušila asi padesát. Dvacet čtyři pro školku a šest pro vnoučata, pak něco do dobročinné aukce a něco pro známé a taky pro svou fyzioterapeutku a pedikérku, pro paní doktorku a sestřičku a tak podobně. Tehdy jsem si myslela, že časovou náročnost už nemůže nic překonat. 

To jsem ovšem netušila, že pletené hračky, které jsem si vymyslela o rok později, mi zaberou dva měsíce intenzivní práce. A to jsem jich upletla jen třicet. Víc najdete zde, KLIK.

Pro letošní rok jsem se rozhodla vrátit k šití a k modelu, který jsem už kdysi šila pro jinou dobročinnou akci. Více zde, KLIK. A protože jde o školku v Netřebicích, jsou to skřítkové Netřebáčci. Tehdy jsem šila ze zbytků, letos ze zbytečků. Proužky látky jsem pro zjednodušení našívala na starý vliselín, který jsem kdysi dávno dostala od tchýně a na který jsem si podle šablonky nakreslila tvar těla skřítka.

Skřítků jsem opět šila třicet, ale kupodivu mám jich jen dvacet devět. Vlastně dvacet čtyři, protože pět si jich teď o víkendu vzala vnoučata. Podezírám Amálku, že si jednoho kamsi ukryla, ale ona se tváří, že nikdy žádného skřítka neviděla. Tak nevím. Buď jsem špatně počítala, nebo je ztracen a já budu muset ušít ještě jednoho.

Pár fotek z procesu: