Toto dílo se špatně fotí. Nitě jsou světlé a tenké, často šiju jen jednou nitkou z mulinky, a prošívaná látka je řídká. I když jsem ji na focení podložila temně modrou látkou, příliš to nepomohlo.
Abych se trefila do jemných otvorů, musím se dost soustředit. Lněné nitě, ze kterých je látka utkaná, jsou nestejně silné a občas nopkaté. Šiju bez brýlí, protože multifokály mi nikdy na blízké koukání nevyhovovaly.
Když jsem na sklonku jara opustila vizi džínového bloku, zavrtala jsem se ještě hlouběji do svého křesílka na zahradě a pustila se na kousku přírodně barvené látky do vyšívání. Barvené plátno je podložené jen řídkou utěrkou z IKEA, aby se plátno příliš nekrabatilo, ale aby se mi prošívalo lehce.
Už jsem se možná zmínila, že hned zkraje roku, někdy od druhé půlky ledna jsem náhle začala cítit nevysvětlitelnou únavu, svalovou i celkovou slabost a všechno mě začalo bolet. Byla jsem schopná jen posedávat, do nových projektů se mi moc nechtělo a do šití na stroji také ne. S určitým dočasným mírným a spíš krátkým zlepšením tento stav přetrvával až do konce prázdnin a když se zdálo, že začíná být lépe, zjistila jsem, že mám zase boreliózu, což znamená třítýdenní léčbu atb, kterou ne zrovna dobře snáším. A když jsem se vyhrabala z nejhoršího, začaly zlobit krční obratle, se kterými ještě teď docházím na fyzioterapii. Ale naštěstí ta únava a prapodivný útlum odešly spolu s horkými dny a já se snažím dohánět vše, co jsem zanedbala. Mimo jiné i tento blog. Ne vše, co jsem zatím publikovala, je přesně chronologicky seřazeno. Ony se také ty činnosti prolínaly, protože pochopitelně strojové šití je práce na doma, kdežto ruční šití, ale třeba i párání, to jsou práce hlavně venkovní.
Že jsem mizerný dokumentarista, to ví už snad každý. Toto je jediná nepříliš kvalitní fotka podsedáků , které jsem šila pro známou jako protislužbu. Tuším, že měly velikost 45 x 45 cm, jsou podložené silným flanelem a uvnitř je silnější termolin. Aby na zahradě nezáblo, kde zábst nemá.
Upcyklaci džínoviny jsem si oblíbila v loňském roce, baví mě, jak je různorodá barevně, strukturou, vyšisováním. Jen se snažím v sekáči hledat džínovinu bez lycry, nebo alespoň co nejméně střetchové.
Pozadí tohoto quiltu je punkové, našívala jsem kousky látky jen tak halabala na podkladovou látku, bez použití výplně (třetí vrstvy). S tím pozadím jsem a nejsem spokojená. Barevně se mi líbí, přesně tohle jsem chtěla. Jen to prošívání je punkové buď příliš moc, nebo příliš málo. Mělo by být buď úhlednější, nebo ještě mnohem horší.
Prošívat bez výplně jen dvě látky, ale v některých místech třeba i čtyři nebo pět, je mnohem těžší, než jsem myslela. Zvláště když stroj si postavil hlavu a jankovatěl, místo aby mi dovolil pořádně seřídit steh. Jenže i když se to jakž takž podařilo, tak o kousek dál, na jiných látkách, už to bylo zase škaredé.
 |
| Cesta nejen kolem světa - Leporelo |
Výstava se poprvé konala konala na Brněnském výstavišti v pavilonu A1 a ten prostor byl prostě skvělý. Připadala jsem si jako v nějaké katedrále. Všude bylo spousta světla a prostoru a to byl rozhodně proti Praze velký plus.
V Brně jsem vystavovala v rámci BPK (Bohemia patchwork klub), jehož jsem členkou, kdy jsem se zapojila do tvorby kolekcí Cesta nejen kolem světa, Cesta nejen kolem světa - Leporelo a Růže, které nevadnou.
Moje milá sestřenice Alice je učitelka na prvním stupni základní školy. Je to skvělá učitelka, která má ráda děti, jež učí, a ty děti mají rády jí.
Když viděla, jaké penálky jsem ušila pro svá vnoučata (psala jsem o nich zde), tak mě pořádala, zda bych jí pro její páťáky nějaké takové neušila, že by jim je ráda věnovala na rozloučenou koncem školního roku.
Kdyby to nebyla Alice a kdyby se nejednalo o tak bohulibý úkol, tak bych řekla ne. Ale s takovou jsem se prostě pustila do šití a těch asi pětadvacet penálků jsem na jaře ušila.
