Dnes jsem zjistila, že po slibném začátku dne 1. ledna nenastalo letos nic. Ale vůbec nic. Čímž můžu potvrdit, že tradovaná moudrost "jak na Nový rok, tak po celý rok" není platná. Alespoň tedy u mě ne.
Dokonce ani ve foto složce v ntb s názvem "2025 patchwork" je asi jen šest fotek různých polotovarů. A tak mi nezbývá, než (ostatně jako obvykle) se pustit do probírání fotek a pak do rekonstrukce letošního roku v mé tvorbě, abych to stihla alespoň do Vánoc.
Ale když už to je tak, jak to je, využiju příležitosti a něco o svém šití a nešití napíšu.
V posledních letech jsem stále tak trochu zaseklá. Pak se do něčeho pustím, nedotáhnu to do konce, protože začnu zkoušet něco jiného. Vlastně mě čím dál víc baví samotný proces objevování něčeho nového, nebo naopak celkem nesmyslné opakování těch samých postupů. Ze všeho nejraději jsem letos šila venku na zahradě v ruce, stejně jako loni. A předloni.
Opakuje se stále stejný model. Jakmile začnou větší horka a také víc práce na užitkové zahradě, začnu se zasekávat. A nakonec se uteču k šití hraček pro děti z mateřské školy, které dostávají po besídce při příležitosti rozsvícení vánočního stromu na začátku adventu. Na šití hraček jistě není nic špatného, nicméně určitě není zcela v pořádku ta mimořádná pracnost a zdlouhavost, se kterou je vyrábím. Je to něco podobného, jako když jsem šila jednu deku z lásky za druhou. Z pohledu volné tvorby to není nic jiného než náročná prokrastinace. Prokrastinuju, protože se bojím utrhnout se a letět? Nejspíš. Naprosto paradoxně se bojím toho, že mě to (zase) pohltí a já nebudu dělat nic jiného.
Snažím se s tím nějak vnitřně pracovat. Vlastně i tohle flákání blogu je jen jiná stránka toho samého problému.
Určitě to celé souvisí s tím, že mám zcela nepochybně ADHD, a taky by se našla i nějaká ta porucha ASD a kdo ví, co ještě. Prostě neurodivergentní osoba. Je úlevné si to uvědomit, je smutné, že se tak stalo až v 65 letech. Kdyby se vědělo už za mého mládí to, co se ví dneska, mohlo být v mém životě mnohé jinak. Ale to už nemá smysl řešit. Chci tím jen říct, že jsem moc ráda, že dnes se o těchto odlišnostech lidského fungování ví a že se to řeší. Jednak se k tomu přihlíží, jednak je to pro dotyčného skutečně nesmírně osvobozující, když se dozví, že to či ono dělá nebo nedělá proto, že by byl špatný, ale proto, že jeho fungování je prostě jiné. A že to má své zápory, ale i klady. A že když se člověk sám se sebou naučí zacházet, že se může mnohému vyvarovat. Zejména když to bude chápat a respektovat i okolí.
Léto je pro mě vždycky náročným obdobím. Mám ráda, když je teplo, ale ne vedro. Mám ráda teplé večery, ale příliš světla ráno mě budí a večer mě nutí být dlouho venku, a pak se nedostanu k šití, k ničemu. Vlastně vždycky uklidím šicí stroj předtím, než v půlce července přijedou vnoučata "na tábor" a vytahuju ho až někdy koncem září, kdy je třeba honem šít slíbené věci na tradiční charitu. Letos jsem ho ještě nevytáhla a už z toho začínám mít (tradiční) stres. Hračky jsou tak na půlce cesty, charita nula, vánoční dárky nula, příprava na výstavu v příštím roce nula. Blog, jak vidno, také nula. Zato panika startuje, tři sta z místa hadr.
Takže nádech a výdech a hezky jedno po druhém. Začnu s těmi fotkami a postupně to sem naházím. Těch pár polotovarů a tak vůbec.
Vlastně i tohle je prokrastinace. Tak mě napadá, že se mi podařilo uzavřít všechny své prokrastinace do kruhu tak, že už ani nevím, co původně prokrastinací nemělo být.
Takže je na čase to nějak rozčísnout. Nejlépe hned.
