Nová příjmení

masopust v Miličíně

Jeli jsme za Toníčkem a klábosili o všem možném. Vašek sledoval provoz na silnici, já všechno ostatní vůkol, a jako obvykle jsem se snažila podělit se s ním o své dojmy. 

Zase jeden "nesvítil", okomentovala jsem jedno z mnoha aut, které mělo za snížené viditelnosti rozsvíceny vepředu jakési neduživé světlušky, jímž se eufemisticky říká "denní světla", zatímco vzadu těm autům nesvítí vůbec nic.

Pruhovaný týden

Nenechte se zmást obrázkem, na němž jsou textilní hračky pro vnoučka Toníčka, který se narodil na samém sklonku loňského roku a na kterého jsme se jeli včera podívat. Mé zamyšlení se vůbec netýká šití z puntíkatých, pruhovaných  či jinak vzorovaných látek.

Když se ale ohlížím za uplynulým týdnem, tak mě jiné pojmenování nenapadá.

Bosou nohou... chladem...

Písničkou Bosou nohou žárem od kapely České srdce obvykle začíná firewalking, který pořádá a vede Ivo Janeček. Už jsem s ním přes uhlíky přešla několikrát a už jsem také několikrát psala, jak radostný, očistný a posilující zážitek to pro mě vždycky je. Od samého počátku jsem přes žhavé uhlí přecházela s důvěrou ne snad jen v sebe či Iva, ale především s důvěrou ve vyšší řád věci, a pokaždé je pro mě ten přechod hlubokým potvrzením jakési pradávné smlouvy, kterou lidé uzavřeli s ohněm, vzduchem, vodou a zemí. Je to potvrzení a hlavně oslava oné smlouvy, protože dokud trvají tyto tyto živly a materie, budeme trvat i my.

Součástí víkendových akcí s Ivem je i ranní súfijské cvičení, kterému se říká různě. Nejčastěji asi Tanec čtyř směrů. Poprvé jsem byla na šamanském firewalkingu první zářijový víkend v roce 2016. Když jsem v sobotu ráno viděla, že se mnozí lidé na cvičení zouvají, tak úplně se mi do toho nechtělo.

Tak jsem tady s tím šitím...

Tak jsem tady s tím únorovým šitím, jak jsem slíbila minule. Ale když se probírám fotkami, vlastně nevím, co bych mohla ukázat. Ten blok se stylizovaným stromem pro Austrálii, sužovanou nedávno obřími požáry, jsem ve skutečnosti šila na konci ledna a dokonce jsem ho tady už ukazovala.. O dece z lásky pro Kubíčka jsem již také psala - zde. 

Nemám co ukázat, protože mimo psaní obecní kroniky, kterému jsem se věnovala hlavně v první půlce měsíce, jsem v únoru  většinu času věnovala práci na quiltu Tři zahrady a Eden. 

Únor jako by nebyl

Alespoň podle tohoto blogu jako by nebyl. Přitom únor byl pro mě jako obvykle nejdelším měsícem v roce; s tím nemá nic společného to, že tentokrát trval dvacet devět dnů. A letos to bylo ještě horší o to, že už v lednu a zkraje února bylo neobyčejné teplo. Skoro časné jaro.  Nebo alespoň předjaří. Lákalo mě to chodit často na zahradu a okukovat, co kde je, jestli to nechce ostříhat, jestli to roste a jestli je to na správném místě.

Deka pro Kubíčka (DL 403)

Loni to bylo poprvé, co jsem nedokázala ušít ani jednu deku deku z lásky. V létě jsem tu měla dlouho děti a pak jsem šila něco do dobročinné aukce, přehozy pro sestřenice a šest dětských dek do rodiny. Ufff! Takže jsem nakonec stihla se pouze k ušití deky přihlásit. Vybrala jsem si Kubíčka, který přišel na svět spolu se dvěma brášky, ale na rozdíl od nich měl od samého začátku závažné zdravotní potíže. Přestože Kubíček není zcela v pořádku a je navíc nevidomý, dokáže se krásně usmívat. A to mě opravdu dojalo a zaujalo. Že se my lidé dokážeme dokážeme na svět usmát, i když jsme úsměv a svět okolo sebe nikdy neviděli.

Pěkné plastické a 3D obrázky na deky mi přišly v půlce ledna a hotovou deku jsem fotila 7. února. Chtěla jsem, aby byla hodně barevná a taky aby tam bylo trochu černé. Protože bez té černé by ostatní barvy neměly možnost být tak radostné a zářivé.

Lednové ztišení

12. ledna v Tisé

Ještě docela nedávno byly pro mě první tři měsíce v roce velkým strašákem. Dělala se roční závěrka a připravovala jsem doklady na účetní audit, který u nás v práci probíhal o tři měsíce dříve, než musel. Několik let jsem v tom samém období ještě dávala dohromady cosi jako sborníky v rámci jednoho společenství a občas se do toho zamíchala deka z lásky a nějaký ten quilt na patchworkovou výstavu.