Jak z minulé stopětky vyplynulo, ocitla jsem se před týdnem v tísni a opět požádala přátele na facebooku o zadání tématu. I když jsem své S.O.S. doplnila dovětkem „Zn.: Spěchá!“, času bylo tak málo, že jsem musela zaimprovizovat a napsat článek Na poslední chvíli. Doslova. Nicméně mí drazí přátelé nezklamali a přes den mi nabídli mnoho zajímavých témat. Děkuju za ně a postupně z nich budu ráda čerpat. Současně jsem v komentářích dostala otázku, dokonce opakovaně, proč vlastně píšu, když mi došly nápady, a zda jsem si snad uložila nějakého bobříka, kterého chci či musím vždycky splnit.
Byla jsem ten den mimo domov, ve společnosti dalších lidí a navíc odkázaná jen na mobil, na kterém nerada píšu, proto jsem odpovídala jen heslovitě. Psala jsem, že je to částečně hra, že mě občas baví psát na přání, protože je to stejné dobrodružství jako šití do soutěže na dané téma, že občas potřebuju výpomoc, když musím nahradit ne zcela dobře publikovatelné téma, kterého mám plnou hlavu. Mimo to že mě zajímá, co zajímá vás. A že mě psaní baví, že by bez toho nebyl můj týden úplný a taky že je to možné považovat za pravidelnou dobrovolnickou činnost. To všechno je pravda, ale jak už to často bývá, když jsem začala přemýšlet nad důvody svého konání, došla jsem k závěru, že všechno je mnohem složitější a hlavně že se to těžko vysvětluje.
Takže nejdříve fakta. První „stopětka“ (tehdy se ještě jmenovala 105x148) vyšla na Zvířetníku na Neviditelném psu dne 19. ledna 2010. Tehdy se Zvířetník chystal odpoutat od Neviditelného psa, resp. od Lidovek, a vznik pravidelných krátkých článků byl součástí strategie, jejímž cílem bylo pravidelné čtenáře hladce převést na jiný web. Od začátku jsem psala jednou týdně s tím, že jsem si dopřávala volno o prázdninách, a vždy jsem psávala primárně pro Zvířetníky, ať už články vycházely vlivem okolností tu i onde. S dovětkem, že v posledních letech se obracím i na své čtenáře z okruhu mých přátel na facebooku. Během těch dvanácti let jsem měla v psaní několikrát pauzu, většinou způsobenou vnějšími okolnostmi, ztrátou prostoru či ztrátou kamarádky, která mi spravovala web, ale i ztrátou motivace. Mnohokrát jsem měla pochybnosti o smyslu svého psaní, mnohokrát jsem si uvědomila svou drzost, se kterou se vyjadřuju k tomu či onomu, a také že často tápu, stále hledám správnou míru otevřenosti a odvahu ji posunovat. To je asi moje největší bolest poslední doby; nemám na mysli dny, týdny či měsíce, ale poslední roky.
Nicméně i přese všechno je toto čtyři sta devadesátá druhá „pluska“, kterou píšu. Jestli dobře počítám, s koncem roku by jich mělo být pět set. Konec roku, krásné kulaté číslo, to všechno mě už delší dobu navádí k úvaze, zda už toho nebylo dost. Zda už se neopakuju, zda lidi stále baví mě číst. A pak ta nešťastná témata! Jak už jsem zmínila, píšu na Zvířetník. Pro Zvířetníky, což je společenství lidí, kteří mají nejen nejrůznější psy, kočky a další zvířata, ale také různá povolaní, světonázory, záliby, koníčky a tužby. (Zde musím přiznat půvabný překlep. Ano, i různé tužky Zvířetníci mají.) Spojuje je ale jedno: touha po přátelském koutku, kde vždy najdou dobrou společnost a kde se mohou pobavit i zamyslet, kde mohou diskutovat, ale bez kontroverzních témat, které přivolávají názory, provokatéry, trolly a konflikty. Troufnu si říct, že podobně to mají i moji facebookoví přátelé, přestože facebook je drsnější platforma a je to tam občas divočejší, než v klidném zátiší Zvířetníku.
Proto také občas u mě dochází k určité autocenzuře ve výběru témat i ve formulacích. Ale není to pro mě vždy jednoduché. Ačkoli žiju ráda ve svém malém poklidném mikrokosmu, ve své zahradě, se svou rodinou, nedokážu sem tam dost dobře ignorovat to, co se děje ve velkém světě a mám chuť o tom psát. Vůbec mám docela často chuť o něčem psát bez přihlédnutí k „firemní kultuře“. Dokonce už vím kde a jak by se to jmenovalo, dokonce už jsem možná skoro začala, pokud se tak dá nazvat pár úvah o tom co, proč, jak, kdy a tak dále. Možná to smažu a začnu znovu. Nebo to jen smažu.
Tento rok je zvláštní. Jako by se mi chtělo jen být, neplést si už na sebe biče. Skoro nešiju a když, tak nějaké užitečné věci na různé dobročinné účely. Změnila jsem tvář zahrady, je to pro mě důležité místo. Sedávám tam a kdybych znala kouzlo, kterým své myšlenky přenesu do počítače, měla bych toho napsáno hodně. Ale neznám ho, ba dokonce ani ne kouzlo, pomocí kterého bych dokázala jít domů a psát, psát prostě hned teď, kdykoli mě něco napadne. Málokdy si dokonce dokážu poznamenat myšlenku, téma, část úvah. Nechávám je marnotratně a lehkomyslně odplynout a pak občas veřejně žadoním, aby někdo nějaké téma přihrál. Nebo když vím, že se sama nedokážu zbavit toho, čeho mám plnou hlavu.
Jako třeba teď úvah o tom kulatém čísle a o konci roku...
… ale mám od vás ta témata, je jich snad i tolik, co ještě v roce zbývá týdnů, a co když se mi do toho zamotá vlastní myšlenka?
K rozhodnutí by mi určitě pomohlo, kdybych si dokázala odpovědět na otázky, proč vlastně píšu a hlavně, zda nejen dokážu, ale zda vůbec skutečně chci psát tak, jak si myslím, že bych psát měla. Není to zdaleka jen o odvaze. Je to především o pochybnostech, zda čas na překračování vlastního stínu už neminul a zda už nenastal čas na provozování zenu a rozhovory s andělem, vedené jen v duchu.
Publikováno na Zvířetníku dne 28. října 2021
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave