čtvrtek 14. října 2021

105 PLUS: Svět neviditelných věcí


Často se mi nestává, že bych náhle měla víc témat, o nichž se mi chce psát. Vlastně skoro nikdy. Dnes jsem ale chtěla reagovat na komentář na Zvířetníku a vzápětí mě napadlo, že by to mohlo vydat i na plusku. Když jsem ji chtěla začít psát, našla jsem uložený tento název s několika poznámkami. A do třetice mám pocit, že jeden z mých nových školních poznatků mi pomohl osvětlit mnohé z toho, co se teď kolem nás děje. Nu dobře, dnes to psaní tedy bude tak trochu patchworkové.

Narazila jsem před pár dny na internetu na zajímavý článek s názvem Neviditelná mentální práce, který se věnoval problematice, s níž se potýká asi každá žena, zvláště ta narozená před více než málo lety. Totiž že sice lze po delším a vytrvalém úsilí dosáhnout toho, aby další členové rodiny udělali doma to, co je potřeba, tj. „pomáhali“, ale už se jaksi nedaří zajistit, aby se to dělo samo, bez připomínání a vyžadování, což vyžaduje právě onu zmíněnou neviditelnou mentální práci. Článek byl genderově korektní a byla to sama autorka, která chodí do práce a jejíž manžel doma pečuje o dítě, jež si v něm sypala popel na hlavu a slibovala, že se polepší. My modré, zcela nekorektní, ovšem víme své. Nakonec, o tom teď stejně nebude řeč.

Zaujaly mě ale ty neviditelné věci, které jsou v nás a které nás obklopují. Jako malá holka jsem určitě ne jednou zopakovala „modrá a zelená, pro blázna milená“. Sice to nejspíš bylo kvůli té zvukomalebnosti, nicméně zapsalo se to do mě a vím, že jsem si musela časem sama dojít k poznání, že nezáleží na barvě, nýbrž na odstínu. A že snad neexistují barvy, které by se k sobě nehodily, pokud se zvolí ten správný tón. Ale jsou mnohem důležitější věci, které jsme dlouho neviděli. Například se mi teď v mediálním prostoru připomněla lékařka Džamila Stehlíková, která zhruba před patnácti lety v Topolánkově vládě zastávala post ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny. Tehdy vzbudila mezi občany České republiky spoustu kontroverze, když tvrdila, že se děti nesmějí fyzicky trestat. Co jí je do toho?, divili se někteří občané. To je moje dítě a já si ho můžu mlátit, jak chci a kdy chci. Ani pohlavek že nesmím dát?, divili se jiní. Ani plácnout přes zadek? Vzpomínám, jaké vášně kolem toho tehdy panovaly a že sama jsem si musela v sobě některé postoje srovnat. A dnes, po pouhých deseti patnácti letech? Asi si moc lidí netroufne fyzické tresty veřejně obhajovat a nejen to, podle všeho přibylo rodin, které děti dokážou vychovávat bez násilí. Zřejmě jsme si většinově začali uvědomovat, že to, co jsme od dětství vnímali jako normální, tedy jako normu, vůbec normou být nemusí.

Nebo třeba problém sucha. Na měnící se klima začali vědci upozorňovat před padesáti či šedesáti lety. Posledních dvacet let jich na poplach bije stále víc, ale pro mnohé z nás je to stále něco, co nevidí. Přesto tento problém existuje a mám takový pocit, že až příliš rychle vstupujeme do doby, kdy ho náhle všichni uvidíme v celé jeho obludnosti.

Kdysi pro mě byl rok 2000 mezníkem, který je nekonečně daleko a jehož se možná ani nedočkám. Teď už jsme dvě desítky let za ním a já nepřestávám být fascinovaná vědeckým a technologickým pokrokem a vším zajímavým a dobrým, co nám přináší. Současně si ale čím dál silněji uvědomuji, že nic není zadarmo a že možná to všechno „dobré“, co nám nabízí, vlastně ani nepotřebujeme. Ne za tu cenu. Bezpochyby v tom nejsem sama, ve společnosti u nás i ve světě začíná být znát a cítit změnu přístupu mnohých lidí, změnu vnímání okolního světa i sama sebe. Čím dál víc lidí zjišťuje, že když zpomalí, když se ztiší, mají možnost vnímat vše čím dál jemněji a že to vlastně je to pravé, co potřebují. Jako když si lehneš na louce do trávy, usedneš v lese na pařez. Po chvíli se ti začne objevovat úplně jiný svět, který jsi dosud neviděla. A čím déle tam sedíš, tím víc toho můžeš vidět, slyšet, vnímat a tím jsi blaženější a naplněnější.

Sedávám na své zahradě a sleduju, jak se proměňuje. Je ještě nová, čerstvá, a občas se objeví nějaký nelad, nedomyšlenost, nebo se něco událo jinak, než bylo možné očekávat. Snažím se to napravit tak, aby můj zrak napříště o nic nezadrhl, když sedím a „provozuju zen“, protože když drhne zrak, ruší to mysl.

Uff, a konečně se dostávám k tomu, co jsem chtěla dnes poznamenat na Zvířetníku pod komentářem Liky. Upozorňovala na existenci „plazníku“, což je uměle vybudovaný úkryt pro plazy. Napsala jsem: „Udělala bych si ho na zahradě, stejně jako hromadu větví pro ježky a suchou zídku pro cokoli, jen kdyby ta má zahrada byla větší. Nicméně vše je v procesu. Trvalky, na které jsem… No, vlastně to je dobré téma na zítřek.“ Takže teď je na místě, abych pokračovala.

Když jsem zakládala zahradu, vysadila jsem hlavně podél plotu několik keřů a stromků, abych se odclonila od sousedů, abych poskytla úkryt a potravu ptákům a hmyzu a také abych si vybudovala zahradu s co nejmenší údržbou, a také proto, že keře si dokážou sáhnout hlouběji pro vodu. Ale protože ty keře a stromky byly malé, zasadila jsem mezi nimi spoustu trvalek, aby dočasně vyplnily prostor a zkrášlily zahradu. Jenže ty trvalky během doby vyplnily i mou mysl. Uvědomila jsem si dnes, že jsem napůl zapomněla na to, že moje budoucí zahrada je ještě neviditelná. Že tam, kde teď vytvářím ladná zákoutí, a ta se snažím spolu sladit tak, aby zahrada byla stále kvetoucí a krásná, během pár roků zaberou prostor rozrůstající se keře. Ano, bude to přesně tak, jak jsem si naplánovala, ale nebudou mi v ní chybět ta vymazlená místa? Nejspíš se tím trápím zbytečně, zahrada se prostě bude postupně proměňovat a já si budu zvykat. Rostliny si buď svůj prostor obhájí, nebo také ne, a já budu moct hledat novou krásu tam, kde ji třeba zprvu neuvidím.

Ono je občas obtížné vidět věci jinak. Na první přednášce z psychologie jsem se dozvěděla, že po čtyřech letech v určitém prostředí se toto prostředí pro člověka stává jedinou realitou. Možná jsem to věděla už dříve, nicméně teprve teď mi došlo, jak moc je důležité to vědět a hlavně s tím počítat při vnímání a hodnocení všeho, co mi přijde divné, protivné, nepřátelské, ale i naopak libé a skvělé, protože právě to se během času stalo mou normou a etalonem, kterým poměřuju svět. Hodně teď nad tím přemýšlím a moc bych si přála, aby to věděli i další lidé, co nejvíc lidí. Možná by to mohl být klíč, jímž otevřeme dveře vedoucí k většímu pochopení sebe i druhých a k uvědomění si, že všichni vlastně chceme totéž. Milující rodinu, dobré zdraví, věrné přátele, zdravou přírodu, každodenní pohodu, zajímavé zaměstnání i koníčky, zkrátka abychom si žili dobře v tom neviditelném i viditelném světě.

Publikováno na Zvířetníku dne 14. října 2021

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za vaši návštěvu na mém blogu i za vaše komentáře, jsou pro mě důležité. Vave