105 PLUS: Magické místo

 

Dnes jsem se vzbudila do krásného rána. Po snídani jsem honem dala prát prádlo a „myčkovat“ nádobí, uvařila si kafe a šla si s ním sednout ven. Bylo krátce po osmé hodině, a ačkoli ve stínu bylo sotva tak pět šest stupňů, na sluníčku to bylo o hodně lepší. Křeslo bylo po nočním dešti vlhké, tak jsem na ně rozložila polstry, aby se po noci v zahradním domečku vyhřály, a šla nakrmit Kryšpína a Malou Puntíkatou, kteří mě zdravili hlasitým mňoukáním, abych je náhodou nepřehlédla a nezapomněla, že je čas snídání. Kryšpín před jídlem vyžaduje dlouhé hlazení a vychvalování, že je krásný, šikovný a úžasný kocourek, Malá je ale ještě dost plachá, i když už se zvládá najíst malý kousek ode mě. Dvakrát jsem se jí téměř dotkla prsty, ruku jsem ale vždy zastavila těsně nad jejími chloupky, abych ji nepoplašila. Však ten čas dotyku brzo přijde.

Potom jsem si šla sednout do svého křesílka u jezírka. Nízké sluníčko šikmo ozařovalo zahradu, na všem živém i neživém v ní se třpytily kapičky vody. Snad to bylo tím očistným deštěm, že se mi zdála zahrada krásnější než kdy jindy, snad k tomu přispělo vědomí, že všechny barvy brzy postupně vymizí a že tohle je jedno z posledních pohodových ranních kafíček v tomto roce. Nemohla jsem se vynadívat a nemohla jsem ani dýchat. Těch třpytících se kapek bylo tolik a čerstvá vlákna babího léta mezi rostlinami se leskla jako poztrácené vlasy princezny Zlatovlásky.

Hladila jsem zahradu očima, šťastná z toho, že mi zrak nikde nedrhne, že jedno viděné ladně přechází do druhého. Těšila jsem se z malých rafinovaností, skrytých tajemství a vyladěných zákoutí, o kterých vím jen já sama. Ano, z tohoto místa je má zahrada nejkrásnější, i když se snažím, aby byla pěkná z každého pohledu; ono to ostatně v malé zahradě ani jinak nejde. Proto také nabízím občas Vaškovi či návštěvám, aby se do mého křesla posadili a pokochali se tím nejlepším výhledem. Letos v létě jsem své posezení nabízela i svým dvěma přítelkyním, které mě navštívily. Ne, děkuju, řekla jedna. To je tvé magické místo, místo s tvou energií.

Když jsem na něm dnes ráno seděla, pohnutá a dojatá z té krásy, plná pokory a vděčnosti, vytanula mi její slova na mysli. Ano, je to mé magické místo a pohled z něj na zahradu, kterou jsem si vybudovala, je bytostně můj. Ta zahrada je bytostně moje. Je vystavěná v prostoru, který jsem měla k dispozici, v rámci možností, které jsem měla. Je to můj svět, je to krása, jak ji vidím a vnímám já. Pro mě je má zahrada v rámci daností dokonalá tak, jak jen to v určitém okamžiku může být, ale vím, že někteří přátelé v ní vidí jen část toho, co vnímám já, ačkoli se jim líbí, a u jiných zase vnímám, že by s daným prostorem naložili úplně jinak, po svém, a že to není tak úplně jejich šálek čaje.

Dnes ráno jsem si uvědomila, že to máme stejně i se svým životem, se svým viděním světa. Do zahrady své mysli si dáme věci, které s námi ladí, které jsou nám příjemné a milé, které nám přinášejí pocit bezpečí. A čím lépe a bezpečněji nám v takové zahradě je, tím spíše se může stát, že nám v zahradě jiné mysli nebude dobře. Narazíme v ní na úplně neznámé rostliny, objekty a zákoutí. Nezvyklých tvarů a vůní a proto děsivých a nebezpečných. A máme pak chuť vykřiknout „Tak to ne, takhle nemá zahrada přece vůbec vypadat, ve správné zahradě má být to či ono, a tohle tam vůbec nepatří, jak jen tě to mohlo napadnout! Dej to pryč, předělej to, uprav to!“ A když to neudělá, když naopak začne tvrdit, že právě jeho zahrada je ta správná a nejlepší, ba jediná možná, urazíme se a rozkmotříme. Vždyť místo aby si ten druhý vyslechl náš rozumný názor a zařídil se podle něj, tak nás nutí do nějakých svých nesmyslů.

Před nedávnem jsem v knihovně narazila na pozapomenutou románovou řadu nazývanou souhrnně podle první knihy Dědictví otců. Román je zasazen do doby, kdy se ve Francii rozhořel spor a posléze i boj mezi katolíky a hugenoty, který vyvrcholil krvavou Bartolomějskou nocí v srpnu roku 1572. Vychutnávám si dnes už nevídanou rozvleklost děje i barvitý jazyk skvělého překladu, to je ta lepší a milá stránka věci. Na druhou stranu nemohu stále pochopit, jak je možné, že se lidé jednoho národa a pro neznaboha i jedné (nebo alespoň velice podobné) víry dokážou nenávidět až k smrti. V této souvislosti je zajímavou synchronicitou, že před dvěma týdny, když jsem na facebooku prosila o téma na další plusku, napsal Ivo Janeček toto zadání: „Když má někdo jiný názor, musí být nutně nepřítel?“

Přemýšlela jsem v uplynulých dnech, jak toto téma uchopit. A právě dnes ráno, v té kouzelně prozářené zahradě, mě napadla ona paralela se zahradou mysli, kterou si každý budujeme tak, jak jen nejlépe dokážeme v daných podmínkách. Jistě se najde pár jedinců, kteří si do své zahrady natahají staré harampádí, ale většinou se snažíme vybudovat si ji co nejhezčí, co nejlepší – podle našeho mínění. Možná ale občas nepomyslíme na to, že je taková jen pro nás a že ti druzí mají tu svou zahrádku taky za nejhezčí a nejlepší. A pak se nesmyslně přeme o to, která ze zahrad je hezčí, lepší správnější, a když jeden druhému nedáme za pravdu, mažeme se navzájem z přátel. Na facebooku i v životě.

Jako by v nás byla stále zakódována nesmiřitelnost třídního boje, která byla nosnou myšlenkou komunistické strany, jež nás deformovala po dlouhá desetiletí. Kdo není s námi, je proti nám. Ačkoli jsme se těm heslům vysmívali, jako by nám zalezla hluboko pod kůži, do nevědomých programů, které nás stále ovládají při výchově i v životě. Snad proto těžko přijímáme odlišnost a dokonce o právu na odlišnost či na jinakost pohledu pochybujeme či protestujeme.

Mám radost z toho, že se dnes děti učí poznávat svět v celé jeho pestrosti. Že se učí nejen toleranci, ale především respektu k jinakosti ve všech možných oblastech života. Respekt a úcta spolu s poznáním jsou asi tou jedinou cestou k tomu, aby odlišnost a různost v názorech i v životě nevyvolávala nepřátelství, ale naopak vedla když ne k pochopení a přijetí, tedy alespoň k úžasu nad tím, jak je svět a život mnohotvárný a pestrý.

Na facebooku mám mnoho přátel a je pro mě velkou radostí i poctou, že ačkoli občas máme úplně jiné politické, koronavirové či jiné názory, dokážeme se vidět především jako lidé. Jako jedinečné bytosti, které krásně šijí, tančí či malují, mají kouzelnou zahrádku, skvěle píší, překládají, mají rádi zvířata, pomáhají potřebným, jsou vtipné, přátelské, někdy smutné či naštvané a jindy zase nadšené. A přestože spolu někdy nesouhlasíme, nestáváme se proto nepřáteli.

Za to jsem skutečně vděčná, stejně jako za své magické místo, na kterém mi je tak dobře a na kterém jsem letos strávila spoustu času pozorováním zahrady, stejně jako provozováním zenu a rozhovory s andělem, kterého mám v sobě. Stejně jako ho má každý z vás.

Publikováno na Zvířetníku dne 4. listopadu 2021