105 PLUS: Volba volby

 

Pocházím z generace, pro kterou nebylo snadné naučit se přirozeně umění volby. Heslem doby bylo nevyčnívat a proto se ve většině rodin vůbec nevedly diskuze o tom, zda má jít dítě do pionýra, nebo ne. A pokud ano, bývalo bez přítomnosti dětí, kterých se to týkalo. Někteří rodiče pionýra brali jako nezbytnou úlitbu bohům, zvláště pokud chtěli, aby jejich dítě šlo studovat, většina pak jako odpolední kroužek zdarma.

Stejně jednoduché to bylo třeba s nedělním jídelníčkem, alespoň u nás na malém městě. Šlo se do fronty v pátek v jednu hodinu, nebo v sobotu v šest ráno. Vystála si hodinová fronta před otevřením masny a pak ještě nejméně půlhodinová, než na vytrvalce přišla řada. A buď se nějaké maso na něco dostalo, nebo taky ne. Stejné to bylo s oblečením na děti. Hlídala jsem zboží, po zboží stála frontu a pak byla postavena před dilema, zda pro svou dceru vybrat dupačky s jahůdkami červenými, zelenými, žlutými či snad modrými?

Zkrátka vybíralo se z toho mála, co nám bylo předloženo, ačkoli to často vlastně ani žádný výběr nebyl. Žehličky, lednice, sedačky, brambory, zimní kabáty, hezké boty zkrátka nebyly k dostání a pokud náhodou, tak se bralo to, co bylo, nebo při velkém štěstí se vybíralo ze dvou typů. Nadávali jsme na to všichni, ale když se vše změnilo a v obchodech najednou byly na výběr někdy i desítky druhů žehliček a dalšího zboží, dostala jsem se do problémů. Musela jsem se rozhodovat ne nad tím, zda vzít výrobek v červené či zelené barvě, ale zda má mít funkce, které mají název v angličtině a o kterých jsem nikdy předtím neslyšela, natož abych věděla, zda mi vůbec k něčemu budou. Musím říct, že je to čím dál horší. Například vybírat si nový mobil, když se ten starý rozbil, je pro mě hotové utrpení. Hůř ještě je, když se s ním učím zacházet. Návody jsou náhle zcela subtilní, objasňující jen některé funkce, protože se zřejmě předpokládá, že tu základní obsluhu zná každý, a vůbec jako by se nepočítalo se mnou. A tak občas pošetile toužívám po světě, kdy jsem si mohla vybírat jen ze dvou mixérů téže značky, lišících se jen tím, že jeden měl v rámci inovace jinak barevné víčko, přičemž oba měly jen jednoduché tlačítko typu vypni-zapni. Protože to bylo tak jednoduché!

A jednoduché byly i ty občanské volby. Většina lidí volit šla, byla to cesta nejmenšího odporu. Taková malá chvilka a pak byl zas na dlouho klid. Za plentu chodit bylo nežádoucí, na rozdíl od současnosti, kdy je to naopak povinné. V každé volební místnosti stával u plenty fotograf připravený zvěčnit každého, kdo by snad chtěl volební lístky nějak upravit, či dokonce znehodnotit. Většina lidí věděla, že volební účast bude tak cca 99,5 % a kandidáti budou zvoleni z 99,95 a více procent. Napadá mě teď, kolik lidí asi vůbec uvažovalo nad tím, že kdyby většina lidí k volbám nešla, nemohlo by se jim nic stát, a jak by se s tím režim vypořádal, kdyby nemohl tvrdit, že je tu z vůle lidu.

Ono se to občas vlastně tvrdí i teď. Že ta či ona vláda je vůlí lidu, protože získala ve volbách… no, kupříkladu, vezměme si výsledky voleb z roku 2017 a trochu si zopakujme trojčlenku. Z 8 374 501 oprávněných voličů jich přišlo k volbám 5 095 046, tj. 60,84 %. Tito voliči dali vítězné straně 29,64 % hlasů, tedy volilo ji 1 510 171 voličů. A to je z celkového počtu oprávněných voličů 18,03 %.

Aha! To už najednou není skoro třetina, jak se občas ozývalo, dokonce to není ani pětina občanů, kteří mají právo volit.

Málokdo si ale zopakuje učivo ze základní školy a spočítá si to. Nebo možná i spočítá či odhadne, pak nad tím mávne rukou, protože ono vlastně není koho volit, není na výběr. Respektive člověk stejně volí jen mezi menším a větším zlem, a to je pořád zlo, tak proč vůbec k volbám chodit?

Ale já si to nemyslím, jsem přesvědčená, že naopak je moc důležité k volbám přijít. Vím, že některé strany mají za sebou pochybnou minulost a některé zase ne zcela jasnou budoucnost, jenže ta se teprve ukáže u každé strany, a co se týče minulosti, no ano, vždycky se všude najdou lidé, kteří dokážou zneužít své pozice. Kteří dokážou podvádět a krást a často k tomu využijí nějakou stranu, nebo si ji dokonce založí. Ale kdybychom nešli volit, protože před deseti patnácti či dvaceti lety ten či onen člověk zneužil toho, že některá ze stran je u moci, a přestali věřit v to, že je možné, aby tomu bylo do budoucna jinak, tak je třeba si uvědomit, že tím dáváme svůj hlas stranám, které umí dobře bubnovat, slibovat a podplácet voliče. A to přesto, že takové strany ve skutečnosti nechceme. „Pouze“ si neumíme vybrat žádnou jinou, „pouze“ na volby rezignujeme.

Často teď taky zaznívá, že předvolební koalice jsou podvodem na voliče. Ale když se nad tím zamyslíme, tak ty jsou mnohem čitelnější než očekávané koalice povolební, protože už dopředu deklarují, na co budou klást důraz a hlavně jasně deklarují spolupráci.

A to je asi to nejdůležitější, co je teď potřeba. V posledních letech jako by se ztratilo umění si naslouchat, diskutovat a shodnout se na tom co a jak je potřeba dělat. Každý musí trochu slevit, ale tak to mu je vždycky, když se něco dělá společně. Pro mě je ta deklarovaná spolupráce světélkem ve tmě, nadějí po dlouhé době, kdy se proti sobě strany vyznávající podobné hodnoty vyhraňovaly, namísto aby se shodly na tom, že tu potřebujeme lepší školství, že potřebujeme dokončit dálnice, ale taky potřebujeme něco udělat s hospodařením s půdou a vodou, že si potřebujeme stanovit další priority. A tak doufám, že časem vznikne nějaké patero či desatero, které nám všem pomůže žít v lepším světě.

Vím, že jsou regiony, ve kterých lidé stále trpí rozhořčením a pocitem křivdy, protože tam se jméno určitých stran stalo synonymem pro kmotry. Jednak je možné se zamyslet, proč to vlastně stále ještě není dořešeno, když dávno vládne někdo jiný, a zda to není spíš tím, že kmotr kmotrovi oči nevyklová a že opravdu nejde primárně o stranické příslušnosti, ale o lidi bez skrupulí. Taky je dobré si připomenout, že je na volebních lístcích v rámci koalic je možné kroužkovat ty kandidáty, jímž či jejichž straně věříme.

A hlavně je třeba si uvědomit, že čím víc lidí k volbám půjde, tím pravdivější obraz se ukáže.

Věřím, že tomu tak bude a že to bude obraz naděje pro nás všechny.

Publikováno na Zvířetníku dne 7. října 2021